NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10211.

Úroková pohledávka jest potud závislá na jistinné pohledávce, že tato nesmí v čase, kdy se požadují úroky z prodlení, býti zaniklou; jinak jest však pohledávkou samostatnou a může býti uplatňována samostatnou žalobou. Úroková pohledávka podléhá tříletému promlčení (§ 1480 obč. zák.), i když se hlavní nárok promlčoval ve lhůtě § 6 aut. zák. Předpisy §§ 1333 a 1334 obč. zák. se vztahují též na útraty sporu právoplatně přisouzené, ale včas nezaplacené.
(Rozh. ze dne 9. října 1930, Rv I 1682/29).
Žalobkyně byla zasažena a zraněna autem náležejícím prvžalovanému a řízeným spolužalovaným. Žalovaným bylo právoplatně uloženo nahraditi žalobkyni škodu. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaných zaplacení úroků z přisouzené náhrady. Žalovaní vznesli jednak námitku zahájené rozepře, jednak obranu promlčení zažalovaného nároku. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Pohledávka úroková jest sice pohledávkou akcesorní, závislou na jsoucnosti pohledávky jistinné, jest však potud samostatnou, že má jen základ ve jsoucnosti hlavní pohledávky a že nesdílí právní důvod hlavní pohledávky. Úroková pohledávka vzniká prodlením dlužníka v placení jednotlivých náhrad, jež rozsudek v původním sporu o náhradu škody (Ck II 218/25) přisoudil žalobkyni se zpětnou platností (ex tunc), předpokládajíc, že byl dlužník o placení upomenut. Tento předpoklad byl splněn nejpozději doručením žaloby Ck II 218/25, dne 24. prosince 1925. Vzhledem k tomu nabyla žalobkyně dne 24. prosince 1925 nárok na placení zákonných 5% úroků a není proto žalobě, o niž tu jde, na závadu ani překážka rozepře zahájené, ježto jde o nárok, o němž nebylo ve sporu o náhradu škody ani jednáno ani rozhodnuto, ani promlčení, ježto jde o pohledávku zcela obyčejnou, již jest posuzovati podle občanského zákona, nikoliv podle předpisů automobilového zákona, jež se promlčuje podle § 1480 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nezažalovala starší než tříleté úroky a tyto úroky byly uznány číselně za správné, bylo žalobě vyhověti. Při tom jest proti názoru prvého soudu, jenž se odvolává na rozhodnutí čís. 1540 Gl. Ung. n. F. poukázali na repertorium nálezů čís. 185 (Gl. Ung. n. F. čís. 3061), v němž bylo vysloveno, že exekuční titul o sobě ještě neposkytuje exekuční nárok na zákonné úroky z prodlení, není-li v něm rozhodnuto o těchto úrocích.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaní napadají rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s., leč neprávem, neboť vývody dovolání nejsou s to, by seslabily nebo vyvrátily správnost názoru,odvolacího soudu, že námitka zahájené rozepře není odůvodněna a že žalobní prosba ve smyslu výroku napadeného rozsudku jest opodstatněná. Dovolatelé poukazují se proto především na důvody napadeného rozsudku, jež odpovídají i stavu věci, i zákonu a k nimž, hledíc k vývodům dovolání jest jen dodati toto: není správné mínění dovolatelů, že žalující strana nemůže úroky z částek jí ve sporu C II 218/25 pravoplatně přiznaných vymáhati samostatnou žalobou, neboť úroková pohledávka jest na hlavním nároku ovšem potud závislá, že tento nárok nesmí v době, kdy se požadují úroky z prodlení, býti zaniklým, jinak však jest pohledávkou samostatnou a může samostatnou žalobou býti uplatňována. Otázka vzniku nových útrat z tohoto nového sporu nemůže na přípustnosti žaloby nic změniti, ani tehdy, když se žalující strana v původním sporu na žalovaných domáhala přemrštěných částek, ano nejde o úroky z těchto přemrštěných částek, nýbrž o úroky z částek straně žalující v předchozím sporu pravoplatně přiznaných. Jinak platí pro tyto nové útraty zásady § 40 a násl. c. ř. s. Ohledně promlčecí lhůty jest správný právní názor soudu odvolacího, že zažalovaná úroková pohledávka podléhá ve smyslu § 1480 obč. zák. promlčení tříletému, neboť jak již dolíčeno, není úroková pohledávka na hlavní pohledávce zcela závislá a není proto správný názor dovolatelů, že se na zažalovanou úrokovou, pohledávku vztahuje v otázce promlčení předpis § 6 automobilového zákona, který platí jen pro hlavní pohledávku, poněvadž vznikla z automobilového úrazu. S placením byli žalovaní v prodlení ode dne doručení nynější žaloby ovšem jen ohledně částek, jež žalující straně skutečně v předchozím sporu byly přisouzeny. Jsou proto žalovaní podle § 1333 a 1334 obč. zák. povinni od té doby platiti zákonné úroky z prodlení z těchto částek. Jest správné, že ve výroku napadeného rozsudku jsou dny, od kterých se postupně úroky z prodlení z příslušných částek přisuzují, uvedeny dvakráte. Z toho však neplyne, že žalobkyni byly za tyto dny přisouzeny úroky dvakráte, ano z výroku rozsudku jest patrno, že se úroky přisuzují běžně až do zaplacení. Není proto důvodu, by bylo na tomto výroku něco změněno. Podle §§ 1333 a 1334 obč. zák. jsou zákonné úroky náhradou škody z prodlení v placení dlužné jistiny. Proč by se tento předpis neměl vztahovati na útraty sporu žalující straně pravoplatně přiznané, ale žalovanými včas nezaplacené, nelze seznati, any i útraty sporu jsou pohledávkou, na kterou se vztahují řečené §§. V rozhodnutí, jímž se útraty sporu přisuzují, nelze tuto úrokovou povinnost vysloviti, poněvadž splatnost útratové pohledávky nastává teprve po uplynutí lhůty k placení, takže v čase rozhodnutí o útratách ještě není povinnosti k placení úroků z prodlení. Rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni uveřejněné ve sbírce Gl. U. n. F. pod číslem 1540 a 3061 nemají pro tento spor význam, ana se tam výslovně neřeší otázka přípustnosti žaloby o úroky, nýbrž jen otázka, pokud exekuce může býti povolena také pro úroky z prodlení na základě rozsudku znějícího jen na jistinu, kterážto otázka v souzeném případě vůbec nepřichází v úvahu.

Citace:

Čís. 10211. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 492-494.