NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

— Čís. 7426 —
Čís. 7426.

V otázce nezbytnosti výměnku ve smyslu § 330 ex. ř. jest vzíti v úvahu nejen případnou nemajetnost dlužníkovu, nýbrž i jeho schopnost výdělečnou, tuto nejen po stránce subjektivní, nýbrž i objektivní, v tom směru, zda dlužník může či mohl by svou výdělečnou schopnost využitkovati, kdyby chtěl.
(Rozh. ze dne 21. října 1927, R I 591/27)
Vymáhajícímu věřiteli byla usnesením ze dne 13. března 1925 k vydobytí peněžité pohledávky povolena exekuce zabavením a vnuceným zřízením nadzástavního práva a usnesením ze dne 25. dubna 1925 poznámka vykonatelnosti při onom zástavním právu. Návrh dlužníka, by exekuce povolená oněmi usneseními byla obmezena co do své právní účinnosti tím, že pro dlužníka musí zůstati volným ročních 4 000 Kč, soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud obmezil exekuci povolenou řečenými usneseními tak, že dlužníku musí zůstati volným úhrnný roční požitek 3 700 Kč jeho denních dávek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
V otázce nezbytnosti výměnku ve smyslu § 330 ex. ř. jest ovšem vzíti v úvahu nejen dlužníkovu nemajetnost, nýbrž i jeho schopnost výdělečnou, leč tuto nejen po stránce subjektivní, nýbrž i objektivní, tedy i v tom směru, zda dlužník může či mohl by svou výdělečnou schopnost využitkovati, kdyby chtěl. Není-li tedy, jak slyšení důvěrníci potvrdili, a okresní ústřední ústav pro bezplatné zprostředkování práce a služby sdělil, možno při dnešních poměrech umístiti starce, rozeného v roce 1868, ani při hospodářství, tím méně tedy jinde, je jeho fysická způsobilost k výdělečné práci toho času bezvýznamná. Ani jinak nejsou vývody stěžovatelovy s to, by vyvrátily správnost napadeného usnesení rekursního soudu. Otázku, zda a v jaké míře jest výměnek dlužníka pro něho nezbytným, dlužno posuzovati podle poměrů a okolností, jaké toho času v určitém případě tu skutečně jsou, nikoli jaké by se mohly — Čís. 7427 —
vyskytnouti, kdyby byl, jako v tomto případě, povinný neuzavřel s Marií J-ovou, trhovou smlouvu ohledně domu č. p. 26 v D. a nepřenechal jí místnosti v domě k provozování hostinské živnosti, ač se podle smlouvy Marie J-ová, provdaná I-ová, zavázala přenechati povinnému místnosti, jichž jest třeba k provozování hostinské živnosti, když o tom, zda se to vše snad stalo jednáním odporovatelným, odpůrčí spor nebyl proveden. Případně také zdůraznil již rekursní soud, že pro tuto věc jest lhostejno, zda přenechání provozu hostinské živnosti Marii J-ové, provdané I-ové, odpovídá živnostenskému řádu. Není ničím doloženo tvrzení stěžovatelky, že pozdější úmluva, podle níž dlužník přenechal místnosti k provozování hostinské živnosti Marii J-ové provdané I-ové, je toliko předstírána, naopak vychází opak toho z okolnosti dosvědčené D-em, že tento od 1. května 1924 až do konce roku 1925 přímo od Marie J-ové, provdané I-ové, měl hostinec pachtován, jakož i z připísu četnictva z 28. prosince 1926, podle něhož povinný pomáhá jen Marii I-ové při hostinské živnosti, patrně za stravu. Dále ničím nedoložila dovolatelka tvrzení, že I-ová poskytuje povinnému za přenechání hostinské koncese celé živobytí a že mu dokonce ještě za jeho činnost při provozu hostinských prací platí. Naopak Marie J-ová provd. I-ová udala, byvši slyšena, že povinnému nic za to neplatí.

Citace:

č. 7426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 328-329.