Čís. 6776.

Zvrátil-li se při kácení stromů nad tratí kácený strom předčasně na přejíždějící vlak, poškodil ho a došlo k úrazu cestujícího, jde o příhodu v dopravě. Na poškozeném jest pouze, by dokázal příhodu v dopravě a příčinnou souvislost mezi touto příhodou a jeho úrazem. Na dráze pak jest, by prokázala, že jest tu některý z vyviňovacích důvodů §u 2 zák. Jest-li jisto, že úraz byl způsoben příhodou v dopravě, nezáleží na tom, co bylo příčinou oné události, zejména, zda příčina události nějak souvisí s provozem dráhy a zda událost lze uvésti v příčinnou souvislost s nějakým konáním (opomenutím) dráhy (jejích orgánů). Tím méně jest přípustno dokazovati, že dráha nezanedbala opatření uložených jí buď výslovnými předpisy nebo povahou věci a že ji nestihá zavinění. Zda náhoda nebo jednání třetí osoby byly pro dráhu neodvratnými, dlužno posuzovati s hlediska objektivního potud, že s hlediska zákona o ručení drah nemá významu, zda lze spatřovati konkrétní (subjektivní) zavinění dráhy (jejích orgánů) v tom, že náhoda (jednání třetích osob) a tím příhoda v dopravě a úraz v tom kterém případě nebyly odvráceny, pokud se týče, že nebylo použito prostředků к tomu způsobilých. — Čís. 6776 —
219
Pokud nelze míti za to, že příhoda v dopravě (pádem stromu na vlak) byla způsobena neodvratným jednáním třetích osob. Vzhledem k předpisům provozovacího řádu železničního ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852 (§§ 17, 55, 100, 101, 102), jakož i povaze věci jest dráha povinna postarati se o to, by jakékoliv nebezpečí (jakýkoliv úraz) bylo vyloučeno při kácení stromů nad tratí. Pokud dráha neučinila zadost této povinnosti.
(Rozh. ze dne 3. února 1927, Rv I 893/26.)
Při kácení stromů na strmé stráni nad tratí zvrátil se strom na jedoucí vlak a poškodil vůz, čímž byla žalobkyně poraněna. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Důvody:
Dovolání, opřenému o dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., nelze upříti oprávnění, pokud vytýká, že nižší soudy neposoudily věc správně po stránce právní, uznavše, že žalobní nárok svým důvodem není po právu. Mezi stranami není sporu o tom, a opovídá též správnému výkladu zákona, že událost, která přivodila žalobkyni úraz, t. j. že při kácení dříví v lese na strmé, místy skalnaté stráni, na jejíž úpatí vede železniční trať ze Železného Brodu do Tanvaldu, kácený veliký buk předčasně se zvrátil právě v době, kdy pod ním přejížděl vlak, takže tento byl stromem zasažen, roztříštěno sklo v oknech osobního vozu a vůz i jinak poškozen — pokládati jest za příhodu v dopravě po rozumu §u 1 zákona o povinném ručení železnic ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. zák. Podle téhož zákonného předpisu dlužno tedy míti za to, že příhoda ta nastala zaviněním dráhy nebo těch osob, jichž používá k výkonu provozu, pokud dráha nedokáže, že událost byla způsobena neodvratnou náhodou (vyšší mocí — vis major) nebo neodvratným činem třetí osoby, jejíž zavinění dráha nemá zastupovati, anebo vlastním zaviněním poškozeného. Z těchto důvodů vyviňovacích dovolává se žalovaná strana ve sporu jen důvodu uvedeného na druhém místě, tvrdíc, že příhoda v dopravě způsobena byla neodvratným jednáním osob třetích, totiž majitele pozemku (lesa) Františka В-a, pokud se týče jeho zřízenců, jemuž dráha neměla možnost zabrániti. Vlastní příčinou nehody byl prý chybný postup při kácení buku, na který neměla a nemohla miti dráha žádného vlivu. Dle skutkových zjištění soudu prvé stolice, převzatých i soudem odvolacím, neukázalo se pravdivým tvrzení strany žalující, že se kácení lesa dělo za spolupůsobení železniční správy a že ředitelství státních drah ustanovilo železničního zřízence Františka P-а k dozoru při kácení dříví а k tomu, by zprostředkoval spojení mezi lidmi les kácejícími a orgány dráhy. Nižší soudy nenabyly ani přesvědčení o tom, že se kácení lesa dělo za spoluzodpovědnosti správy železniční a. že správa dráhy převzala zodpovědnost za bezpečnost při kácení dříví, poněvadž srovnale zjistily, že železniční dělník František P. přikázán byl — Čís. 6776 —
220
vlastníku lesa Františku B-ovi, vlastně jeho hajnému Čeňku M-ovi a dělníkům při kácení zaměstnaným pouze za tím účelem, by upozorňoval ty, kdož káceli, kdy který vlak vyjede buď z Tanvaldu nebo ze Železného Brodu, aby včas od kácení ustali, po případě, aby do stanice hlásil, kdyby trať byla zatarasena, aby nebyl vlak vypraven, neb aby mohl včas zastaviti, že však s prací při kácení v lese neměl co dělati. Odvolací soud v souhlase s prvním soudem dále zjišťuje, že dělník P. skutečně hajného M-а a jeho dělníky správně upozorňoval na vyjíždění vlaků ze sousedních stanic, že také výjezd vlaku, jenž byl zasažen bukem, včas hlásil, načež dělníci přestali káceti, což trvalo do příjezdu vlaku 20 až 30 minut. Uváděje dále, že dle výpovědi svědka Č., přednosty odboru pro udržování dráhy, správa dráhy nemá žádných předpisů o tom, by vykonávala vliv na způsob kácení lesa a informovala ve směru tom majitele lesa nebo dávala mu návod, jak při kácení si má počínati, zejména, že by měla zříditi val podél trati, že v uvedených směrech neměla ani povinnosti, ani práva, že mohla pouze dáti k disposici člověka, by pracující v čas upozornil na příjezdy vlaků, což se stalo — odvolací soud dovozuje, že správa dráhy v tomto případě učinila vše, co bylo v její moci, aby bezpečnost provozu a osob po dráze jezdících byla chráněna. Soud druhé stolice zjišťuje, že buk byl kácejícími dělníky podle pravidel nasekán a naříznut i podklínován tak, by musel padnouti podél trati, rovnoběžně s touto, a že nevčasný pád stromu nebyl přivoděn otřesem půdy příjezdem vlaku. K tomu soud podotýká, že i kdyby se připustil účinek otřesu, byl by musel strom, když byl správně naseknut a podřezán, i v tomto případě padnouti rovnoběžně s tratí, a že, když se tak nestalo, musily tu působiti příčiny jiné, z nichž prý dlužno za jednu pokládati zjištěnou strouchnivělost stromu, který nemel pravidelné soudržnosti, ježto blána na místě, ve kterém měla naříznutý strom držeti, byla zpuchřelá, křehká. Zpuchřelost buku, jež patrně ušla pozornosti dělníků jej porážejících, vyžadovala prý zvláštního ještě bezpečnějšího ochranného opatření, než se stalo jeho podklínováním, aby zamezen byl nevčasný a nesprávný pád stromu, což se však nestalo. Na základě těchto zjištění a úvah dochází odvolací soud k úsudku, že zejména když nelze ani otřes půdy, způsobený jízdou vlaku uvésti v příčinnou souvislost s nevčasným a nesprávným pádem stromu — není tu závady, již odstraniti bylo bylo v moci správy dráhy, že tudíž dlužno míti za to, že nehoda (správně příhoda v dopravě) přivoděna byla neodvratným jednáním osob třetích, za něž dráha neručí, a že tím jest dán dovolávaný důvod, pro který dráha podle §u 2 zák. čís. 27/1869 je sproštěna povinnosti k náhradě škody. K námitce žalující strany v odvolání, že strom stál až do příjezdu vlaku, což trvalo 20 až 30 minut, a že se skácel teprve při jeho příjezdu, soud druhé stolice konečně ještě uvádí, že není prokázáno, že by se strom nebyl skácel, i kdyby vlak nebyl vůbec projížděl. Vylíčený postup, jímž napadený rozsudek dospívá k závěru, že správa dráhy v tomto případě učinila vše, co bylo v její moci, by bezpečnost provozu a osob jezdících po dráze byla chráněna, že také, co se týče kácení stromu, nebylo tu závady, již odstraniti bylo v moci správy dráhy, a že tudíž dlužno míti za to, že tu musily působiti příčiny jiné a že příhoda byla přivoděna neodvratným — Čís. 6776 —
221
jednáním osob třetích, za něž dráha neručí, — jest pochybený a příčí se zásadám, vyplývajícím z §§ů 1 a 2 zákona o povinném ručení železnic. Především dlužno vytknouti, že při žalobách, založených na §u 1 uvedeného zákona nemusí žalobce prokázati nic více, než příhodu v dopravě, způsobilou přivoditi úraz na těle (a tou byl zde, jak nesporno, předčasný pád káceného stromu na železniční trať, ať se stal z jakékoliv příčiny) a příčinnou souvislost mezi touto příhodou a jeho úrazem, která v tomto případě rovněž není sporna. Naproti tomu jest povinností dráhy, chce-li se sprostiti povinnosti k náhradě, by podle §u 2 zák. dokázala, že příhoda byla způsobena jednou z příčin v tomto §u výlučně uvedených. Je-li jisto, že úraz byl přivoděn příhodou v dopravě, a jsou-li proto splněny předpoklady §u 1 zák. čís. 27/1869 pro přísnější ručení železničních podniků, nezáleží na tom, co bylo příčinou příhody, zejména, zda příčina příhody nějak souvisí s provozem dráhy (otřes půdy) a zda lze příhodu uvésti v příčinnou souvislost s nějakým konáním (opomenutím) dráhy, pokud se týče jejích orgánů (zřízenců ).Tím méně pak jest přípustno dokazovati, že dráha nezanedbala opatrností, uložených jí buď výslovnými předpisy nebo povahou věci a že ji tudíž nestihá zavinění. Neboť’ podle §u 2 zákona není dráha prosta ručení ani tehdy, když příhoda v dopravě způsobivší úraz, byla přivoděna náhodou nebo jednáním třetích osob, za něž dráha neručí, pokud nedokáže, že toto jednání, pokud se týče ona náhoda byly pro ni neodvratnými. Zda tomu tak bylo čili nic, nutno posuzovati s hlediska objektivního potud, že vzhledem k předpisům §§ů 1 a 2 zák. čís. 27/1869 s hlediska tohoto zákona nemá významu, zda lze spatřovati konkrétní (subjektivní) zavinění dráhy, pokud se týče jejích orgánů v tom, že náhoda (jednání třetích osob) a tím příhoda v dopravě a úraz v tom kterém případě nebyly odvráceny, pokud se týče, že nebylo použito prostředků k tomu způsobilých. Dle těchto zásad nutno řešiti otázku pro spor jedině rozhodnou, zda žalovaná strana dokázala uplatňovaný jí vyviňovací důvod, že zjištěná příhoda v dopravě byla způsobena neodvratným jednáním třetích osob, za něž dráha neručí. V tomto směru nelze souhlasiti se stanoviskem žalované strany, nižšími soudy schváleným, že správa dráhy, jelikož se nesúčastnila kácení stromů, jež majitel lesa prováděl na svůj vrub a své nebezpečí, a ježto ve směru tom nepřevzala zodpovědnosti, nebyla povinna, by v zájmu bezpečnosti provozu něco zařídila, ba že k tomu ani nebyla oprávněna, poněvadž prý vlastníku lesa nemohla předepisovati, jak si má počínati při kácení stromů. Provozovací řád železniční ze dne 16. listopadu 1851 čís. 1 ř. z. z roku 1852 má v §u 100 výslovné ustanovení, že jest zakázáno, vymycovati lesy . . . . káceti nebo spouštěti jednotlivé stromy . . . a vůbec dělati cokoli, čím by něco mohlo na dráhu upadnouti, na oněch částech a místech pozemků, jež úřadem k tomu povolaným za tou příčinou výslovně byly označeny. § 101 téhož provozovacího řádu ukládá představeným obcí, orgánům bezpečnosti a vůbec politickým úřadům povinnost, by přihlíželi k tomu, aby se dotyčné předpisy bedlivě zachovávaly, a aby v této příčině železničnímu personálu, jemuž dohled jest svěřen, poskytovali nejúčinnější pomoci. Dle §u 102 jsou železniční zřízenci oprávněni zakročiti proti osobám, jež neuposlechly daných jim napomenutí nebo — Čís. 6776 —
222
dopustily se něčeho, co ruší nebo ohrožuje bezpečnost provozu. Dle §u 17 jsou dráhy povinny použiti při provozu všech prostředků, jež zkušenost a věda dává na ruku, aby se předešlo úrazům. Úředníci a zřízenci železniční podle §u 55 jsou povinni užíti vší opatrnosti a pozornosti, by se zachoval dokonalý pořádek, pravidelnost a bezpečnost v provozu a předešla se veliká neštěstí, byť i ohledně jednotlivého případu, o nějž jde, nebylo učiněno zvláštní opatření v předpisech služebních. Ostatně, i kdyby nebylo oněch výslovných předpisů, plyne z povahy věci, že dráha v případě potřeby vždy jest oprávněna obrátiti se na bezpečnostní úřady, by zařídily, čeho třeba, aby bezpečnost dopravy nebyla ohrožována. Měla se tedy dráha postarati i v souzeném případě o to, by všecko nebezpečí a tudíž i každý úraz byl vyloučen, a, kdyby to jinak možno nebylo, tedy v nejzazším případě, v případě nezbytnosti provoz na dobu nebezpečí zastaviti. Je zjištěno, že správa dráhy věděla, že se bude káceti, a to na místě, kde práce tato byla způsobilá ohroziti bezpečnost provozu, poněvadž některý strom mohl spadnouti na trať, a že přikázala osobám při kácení zaměstnaným železničního dělníka, dle zjištění nižších soudů ovšem nikoliv za tím účelem, by v zájmu bezpečnosti provozu dozíral na postup při kácení, nýbrž pouze k tornu, aby upozorňoval kácející na výjezdy vlaků ze stanic, by včas přestali káceti, po případě, aby do stanice hlásil, kdyby trať byla zatarasena, aby nebyl vlak vypraven neb aby vlak včas mohl zastaviti. Žalovaná strana dokonce ve sporu výslovně hájila stanovisko, že to byl majitel pozemku František B., který si železničního dělníka P. najal a platil pro jeho znalost železničního provozu, a že tudíž P. při kácení dříví nejednal jako zaměstnanec železniční, nýbrž jako zaměstnanec В-a. Lze ponechati stranou otázku, zda kácení bylo provedeno odborně se vší opatrností, jíž bylo třeba vzhledem k místním poměrům a zejména k blízkosti trati. V žádném případě však nelze dostatečné opatření k ochraně přijíždějícího vlaku spatřovati v pouhém přerušení práce před jeho příjezdem, když kácený strom v této době byl již značně naříznut. Neboť dalo se předvídali, že v takovém případě naříznutý strom, třebaže další práce byla přerušena, předčasně může spadnouti (na př. následkem zpuchřelosti, otřesu půdy přejíždějícím vlakem, vlivem větru a pod.) a takto ohroziti přijíždějící již hlášený vlak. Aby k tomu nemohlo dojíti, bylo nutno strom dokáceti a do té doby vlak zastaviti, což dle zjištění nižších soudů bylo úkolem přiděleného dělníka P-а v případě, že by trať byla zatarasena. Z toho plyne, že ku škodné události nemuselo dojiti, kdyby dráha byla ustanovila zdatného zřízence, by dozíral při kácení a zařídil, čeho vyžadovala bezpečnost dopravy a kdyby tento byl náležitě konal své povinnosti, Nelze tedy mluviti o neodvratném Činu osoby třetí, t. j. o jednání takovém, kterému by se nebylo dalo předejiti náležitou, daným poměrům přiměřenou péčí (§§ 17 a 55 provoz. řádu žel. ze 16. listopadu 1851, čís. 1. ř. zák. na rok 1852) a prostředky, jichž použití dráze rozumně může býti uloženo. Z těchto úvah dospívá soud dovolací k závěru, že se žalované straně nepodařilo dokázati vyviňovací důvod, jehož se dovolávala, t. j. neodvratné jednání osob třetích, za něž dráha neručí. I bylo hledíc k předpisům §ů 1 a 2 zákona čís. 27 1869 vysloviti, že žalovaná strana není sproštěna povinnosti k náhradě — Čís. 6777 —
223
škody, způsobené zjištěnou příhodou v dopravě a že důsledkem toho žalobní nárok jest důvodem po právu, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody dovolání, zejména výtkami, jež uplatňuje s hlediska důvodu čís. 2 §u 503 c. ř. s.

Citace:

Čís. 6776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 246-251.