Čís. 424.

Nařízení o příročí ze dne 28. prosince 1918, čís. 3 sb. z. a n. na rok 1919 jest vztahovati i na osoby vojenské, jichž pobyt je dosud neznám, třebas by bylo možno ba pravděpodobno, že již zahynuly.
(Rozh. ze dne 24. února 1920, R I 100/20.)
Projednávaje žalobu proti žalovanému, jenž, narukovav počátkem války, jest od září 1914 nezvěstným, nevyhověl procesní soud prvé stolice návrhu opatrovníka žalovaného, by řízení bylo dle § 7 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918, čís. 3 sb. z. a n. na rok 1919 a § 162 c. ř. s. přerušeno. Důvody: Dle § 7 cit. nař. pro soukromoprávní peněžité pohledávky proti vojenským osobám (§ 1, odstavec druhý, cís. nař. ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák.), které při ukončení války nebo dříve se vrátily, nebo po uzavření míru se vrátí do svého občanského poměru, dále proti zajatcům a rukojmím (§ 1, odstavec třetí, tohoto císařského nařízení) nařizuje se příročí až do uplynutí tří měsíců po dnu, kterého pominul pro dlužníkovu osobu důvod naznačený v § 3, odstavec druhý, uvedeného císařského nařízení. Dle § 8 cit. nař. čís. 3/1919 nelze o žalobách, jimiž se požaduje zaplacení pohledávek zákonem poshověných (§ 7, odstavec prvý) v soudním řízení pokračovati až do uplynutí lhůty. Ze šetření nevysvítá, že by žalovaný byl v zajetí, spíše dlužno se domnívati, že v bojích na Sanu v září 1914 padl. Ustanovení § 7 cit. nař. nevztahuje se však na osoby, jež zmizely, staly se nezvěstnými nebo o jichž osudu není ničeho známo. Rekursní soud vyhověl návrhu opatrovníkovu a přerušil řízení. Důvody: Účelem § 7 nař. ze dne 28. prosince 1918, čís. 3 sb. z. a n. na rok 1919 jest, by byli podporováni všichni, kdož, jsouce povoláni k válečné službě vojenské, nemohou svých práv hájiti. § 7 cit. nař. uvádí sice mimo vojenské osoby, zmíněné v § 1, odstavec druhý, nařízení ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák. výslovně pouze zajatce a rukojmí. Leč z uvedeného účele § 7 cit. nař. plyne, že právní ochranu dlužno přiznati též těm osobám vojenským, které, odebravše se na pole válečné, se nevrátily a jsou pohřešovány, neboť dokud není zjištěna jejich smrt anebo nejsou prohlášeny za mrtvé, lze dle zkušenosti souditi, že, jsouce úplně odříznuty od styku se světem nemohou podati o sobě zpráv. K osobám takovým náleží též obžalovaný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Je zjištěno, že žalovaný v srpnu 1914 narukoval do války a od září 1914 po bojích u Opole, Puszna Godowskiego a na Sanu je nezvěstným. Byl tedy žalovaný osobou vojenskou po rozumu § 1, odstavec druhý, čís. 1 cís. nařízení ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák. Pro soukromoprávní peněžité pohledávky proti osobám vojenským stanoveno v § 7 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918, čís. 3 sb. z. a n. na rok 1919 tříměsíční příročí. Tato lhůta počítá se u osob vojenských ode dne, co pro dlužníkovu osobu pominul důvod naznačený v § 3, odstavec druhý uvedeného cís. nařízení t. j. kdy vojenská osoba vrátí se do svého občanského poměru. Ježto žalovaný dosud se nevrátil, nemohla tříměsíční lhůta ještě započíti. Arciť nelze dnes zjistiti, zda žalovaný jest vůbec mezi živými, a pak-li ano, kde jest. Není však vyloučeno, že dosud žije a že dosud jest buď válečnými zajatcem anebo na místě, s nímž není spojení. Přes tuto možnost, dokud opak nebude prokázán, nelze přejíti k dennímu pořádku, ježto zajisté zákonného dobrodiní dostati se musí i těm, kdož jsou ve válečném zajetí, ale ohledně nichž nelze na ten čas zjistiti, že a kde jsou válečnými zajatci. Okolnost, že žalovaný jako vojenská osoba do války narukoval a že pohřešen byl za okolností, jimiž není vyloučena možnost, že upadl do zajetí a v zajetí dosud jest, opodstatňuje, by v jeho prospěch použito bylo § 7 řečeného nařízení. Dokazovati a řešiti otázku, zda jest se obávati nepříznivého vlivu na řízení nebo jeho výsledky, s hlediska právě dotčeného předpisu netřeba. Neboť tříměsíční příročí neposkytuje se z důvodů procesuálních, nýbrž jako lhůta pro zotavenou dlužníka, jehož hospodářská zdatnost byla účastí na válce oslabena. Na tomto stanovisku stálo již nařízení ze dne 4. ledna 1917 čís. 11 ř. zák. (»Wiener Zeitung« ze dne 10. ledna 1917 čís. 6) a totéž stanovisko došlo výrazu v § 8, odstavec třetí až sedmý nařízení ze dne 28. prosince 1918 čís. 3 sb. z. a n. na rok 1919.

Citace:

č. 424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 140-142.