NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11463.

Správu pozůstalosti (§ 810 obč. zák., § 145 nesp. říz.) jest svěřiti každému dědici, jenž se přihlásí k pozůstalosti a jehož dědické právo jest patřičně vykázáno, i když jest takových dědiců více. Pozůstalostnímu soudu nenáleží rozhodovati, který z přihlásivších se a vykázaných dědiců má býti pověřen správou pozůstalosti, nýbrž má svěřiti správu pozůstalosti všem přihlášeným a vykázaným dědicům. Je-li dědiců několik, jsou jejich práva omezena jen stejnými právy spoludědiců a platí tu předpisy o správě společného majetku (§§ 833 a násl. obč. zák.).
Dědic nemůže býti vyloučen ze správy proto, že pro stáří nemůže konati cesty a nebydlí v blízkosti pozůstalostního majetku, aniž proto, že druhý přihlásivší se dědic jest spoluvlastníkem polovice pozůstalostních nemovitostí. — Čís. 11463 —
K rozhodnutí o přenechání správy pozůstalosti jest třeba, by soud nejprve rozhodl o přijetí dědických přihlášek.
(Rozh. ze dne 8. března 1932, R I 1004/31.)
Pozůstalostní soud zamítl žádost Josefa Š-a o povolení správy pozůstalostního jmění po zesnulém Ludvíku Š-ovi až do ukončení pozůstalostního řízení a svěřil správu pozůstalosti pozůstalé vdově. Důvody: Josef Š., prý polorodný bratr zůstavitelův, podáním ze dne 18. září 1931 žádal, by mu byla povolena správa pozůstalostního jmění po zesnulém Ludvíku Š-ovi až do ukončení pozůstalostního řízení, a podáním ze dne 18. září 1931 sdělil, že se pro stáří nemůže k soudu dostaviti, a uvádí, že si chce ustanoviti pro tuto věc plnomocníka. Pozůstalá vdova Marie Š-ová žádala podáním ze dne 23. září 1931, by jí byla svěřena správa pozůstalostního jmění po jejím manželu Ludvíku Š-ovi, staviteli v T. a odůvodňovala svou žádost tím, že v T. bydlí a že již nyní je spoluvlastnicí jedné polovice nemovitostí patřících do pozůstalosti a že určitě jí připadne jako dědičce z pozůstalosti nárok na další spoluvlastnický díl těchto nemovitostí a že má podle §§ 833, 836 ob. zák. obč. nárok na správu těchto nemovitostí, že jest nutno některé stavby dokončiti, provésti vyúčtování, zapravit dospívající směnky, jednati o prodeji nemovitostí patřících do pozůstalosti a že tyto práce může konati jen ten, kdo bydlí v T. Josef Š. jest však stár a podle přípisu ze dne 18. září 1931 nemůže sám konati cesty, nebydlí v T. ani v jeho blízkém okolí. Uváživ to, rozhodl soud, jak svrchu uvedeno. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by řízení doplnil a nově o žádosti rozhodl. Důvody: Podle § 810 obč. zák. jest dědici, jehož dědické právo jest dostatečně prokázáno, přenechati obstarávání a správu pozůstalosti. Stejné ustanovení má § 145 nesp. říz., který výslovně odkazuje na § 810 obč. zák. Doslov zákona jest zcela všeobecný a proto jest správu pozůstalosti svěřiti každému dědici, který se k pozůstalosti přihlásí a jehož dědické právo jest patřičně vykázáno, i když jest takových dědiců více. Pozůstalostnímu soudu nenáleží rozhodovati o tom, který z dědiců se přihlásivších, vykázaných má býti pověřen správou pozůstalosti, nýbrž má svěřiti správu pozůstalosti všem přihlášeným a vykázaným dědicům. Je-li dědiců několik, jsou jejich práva obmezena jen stejnými právy spoludědiců a platí tu předpisy o správě společného majetku (§§ 833 a násl. obč. zák.). Dědice nelze vylučovati ze správy, jak činí prvý soud, snad proto, že pro stáří nemůže konati cesty a nebydlí v blízkosti pozůstalostního majetku, neboť jest věcí dědice, jak chce obstarávati správu. Nemůže býti vyloučen ze správy ani proto, že druhá přihlásivší se dědička jest spoluvlastnicí polovice nemovitosti. Správa ve smyslu § 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz. může se přirozeně vztahovati jen na pozůstalostní jmění, nikoliv i na ideální části nemovitosti do pozůstalosti nenáležející; ale jen proto, že pozůstalostní nemovitosti jsou ve společném vlastnictví osoby jiné, přihlásivší se dědičky, nemůže býti jen tato oprávněna ke správě. Zamítací — Čís. 11463 —
důvod prvého soudu není správný, stěžovatel má nárok na správu pozůstalostního jmění, ač bude-li jeho dědické právo náležitě vykázáno, což se dosud nestalo, neboť v úmrtním zápise není uveden jako polorodný bratr zůstavitelův a průkaz o tom nebyl podán. Proto soud rekursní nemohl ihned ve věci samé rozhodnouti a musel usnesení prvého soudu zrušiti a naříditi, jak shora uvedeno. Na prvém soudu bude, aby si vyžádal důkaz o dědickém právu stěžovatelovu a pak znovu rozhodl (srv. rozh. čís. 225, 2164, 3061 a 9892 sb. n. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud sdílí právní názor rekursního soudu projevený v napadeném usnesení, jenž se shoduje se zákonem; stěžovatelka se tudíž na ně odkazuje a na vývody dovolací stížnosti se k nim připomíná: Rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 1. července 1903, čís. 9462 a ze dne 24. září 1889 čís. 10842 (Glaser Unger 12910 a 2396 nová řada) se stěžovatelka dovolává nemístně, poněvadž v nich šlo o soudní sekvestraci podle § 127, nesp. říz., tedy o jiný předpoklad, a rozhodnutí československého nejvyššího soudu ze dne 8. května 1930, č. j. R I 321/30 (čís. 9892 sb. n. s.), založeno jest na právním názoru, z něhož vychází i napadené usnesení. Nelze přehlédnouti, že nejde o rozhodnutí otázky, komu náleží správa společných nemovitostí, nýbrž správa pozůstalosti. Rozhodnutím o správě pozůstalosti ovšem nemůže stěžovatelka býti dotčena ve svých právech jako spoluvlastnice. Ostatně ani při spoluvlastnictví nemá spoluvlastník představující většinu hlasů právo na výhradnou správu a ostatní spoluvlastníci nejsou z ní vyloučeni, neboť podle § 833 obč. zák. přísluší držba a správa společné věci všem podílníkům zároveň a rozhodující vliv většiny v otázkách řádné správy a užívání může se podle toho projeviti jen při rozdílném mínění spoluvlastníků. Ustanovení §§ 43 a 49, nesp. říz. nepřicházejí pro rozhodnutí v úvahu, poněvadž se týkají jen uschování pozůstalostních věcí. Rekursní soud právem vyslovil požadavek, by právo dědické Josefa Š-a bylo vykázáno se zřetelem na výslovné ustanovení § 145, nesp. říz. a nebylo lze, jak míní stěžovatelka, jeho návrh na ponechání správy pozůstalostní pro nedostatek výkazu práva dědického zamítnouti, ježto řízení nesporné ovládáno jest zásadou vyhledávací (§ 2 nesp. říz. platného při vydání napadeného usnesení a 23 nyní platného zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.). Nedostatek výkazu dědického práva postrádaného soudem rekursním, jest sice odstraněn, než přes to nejvyšší soud nemůže ve věci samé rozhodnouti, poněvadž soud prvé stolice nerozhodl dosud o přijetí dědických přihlášek. Toho jest pro rozhodnutí o přenechání správy pozůstalosti potřebí a přihláška sama nestačí, neboť soud má výkaz dědického práva zkoumati a teprve přijetím přihlášky je uznává.

Citace:

č. 11463. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 272-274.