Čís. 13167.

Předpisy zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n., jsou právem velícím a jest k nim přihlížeti z úřadu. Není proto na závadu, že udělení příročí bylo uplatňováno teprve v odvolání.
Podle § 5 odst. (2) tohoto zákona nelze pokračovati v zahájených již rozepřích.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1934, Rv I 856/32.) Žalobě proti bance V., zapsanému společenstvu s r. o., procesní soud prvé stolice rozsudkem pro zmeškání vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Zmatečnost podle § 477 čís. 6 c. ř. s. shledává odvolatelka v tom, že tuto právní věc nelze za příročí posuzovati právní cestou a nepatří tudíž na pořad práva. Ale podle § 42 j. n. a § 477 čís. 6 c. ř. s. lze mluviti o nepřípustnosti pořadu práva jen tehdy, je-li právní věc odňata tuzemskému soudnictví neb alespoň řádným soudům nebo jedná-li se o sporné věci v řízení nesporném neb o nesporné v řízení sporném, ale nelze o ní mluviti jen při dočasné nežalovatelnosti nároku, jakou stanoví na př. zák. čís. 240/1924 v § 5 (2), podle něhož nelze po dobu příročí žalovati ústav, kterému příročí povoleno bylo, o plnění starých pohledávek, pokud příročím jsou postiženy (srov. rozh. čís. 5710 sb. n. s.). Ostatně zde jde o spor zahájený již před povolením příročí, takže § 5 (2) zák. čís. 240/1924 naň neplatí. Není tudíž odvolací důvod zmatečnosti podle § 477 čís. 6 c. ř. s. opodstatněn. Odvolací důvod nesprávného právního posouzení spatřuje odvolatelka v tom, že prvý soud vydal rozsudek pro zmeškání, ač jej vzhledem k příročí vydati neměl, nýbrž měl řízení přerušiti. Odvolatelka přehlíží, že se ani sama k roku nedostavila ani o příročí soudu nic neoznámila, že ani druhá strana nic o příročí soudu neoznámila a příročí ani ze spisů patrno nebylo. Dostavila-li se jen žalující strana, přednesla-li žalobu a navrhla-li rozsudek pro zmeškání proti žalované straně přes řádné obeslání se nedostavivší, musel soud podle § 396 c. ř. s. tvrzení žalobní pokládati za pravdivá a vydati rozsudek pro zmeškání. Že spor nemohl přerušiti, bylo již vylíčeno. Rovněž vylíčeno, že se příročí na tento spor vůbec nevztahuje a proč. Není tudíž ani tento odvolací důvod opodstatněn. Jako třetí odvolací důvod uplatňuje se příročí samo. Jde vlastně zase jen o předcházející odvolací důvody a poukazuje se na to, co o nich řečeno. Srovnání § 5 zák. čís. 240/1924 s § 7 konk. řádu není případné již z toho důvodu, že úpadce na rozdíl od toho, komu uděleno příročí, pozbývá co do úpadkové podstaty procesní způsobilosti, k nedostatku procesní způsobilosti musí soud hleděti z úřadu a spor se podle výslovného ustanovení zákonného (§ 159 c. ř. s. a §§ 6 a násl. konk. ř.) přerušuje. Že příročí bylo nebo muselo býti prvému soudu známo, není ze spisu patrno. To, že se povolení příročí uveřejňuje v úředním listě, nestačí k takovému tvrzení. Ostatně šlo o rozsudek pro zmeškání, kde soud ani k okolnostem u soudu známým nemohl by hleděti z úřadu (srov. rozh. čís. 5464 sb. n. s.). O příročí činí se ve spise po prvé zmínka teprve v odvolání, kde to však je nepřípustnou novotou, k níž nelze hleděti podle § 482 c. ř. s.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, jež napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.), nelze upříti oprávnění. Dovolatelka ovšem neuplatňovala v první stolici, že jí bylo uděleno příročí na základě zákona ze dne 10. října 1924 čís. 240 sb. z. a n., odvolací soud jest však na omylu, pokud se domnívá, že nebylo lze přihlížeti k této okolností uplatňované teprve v odvolacím řízení. Podle § 1 uvedeného zákona může bytí příročí uděleno jen, žádá-li toho obecný zájem. Předpisy tohoto zákona jsou právem velícím a jest k nim přihlížeti z úřadu, poněvadž jsou dány z veřejných zájmů. Není proto na závadu, že udělení příročí bylo uplatňováno teprve v odvolání. Že bylo dovolatelce uděleno příročí jí tvrzené, žalobkyně nepopírá, a okolnost, že jí to dříve nebylo známo, jest nerozhodná. Že jde o pohledávku vzniklou již před udělením příročí, plyne ze žaloby samé. Nesejde na tom, že tento spor byl zahájen jíž před udělením příročí, neboť podle § 5 odst. (2) uvedeného zákona nelze pokračovati v zahájených již rozepřích, jak tento nejvyšší soud vylíčil a podrobně odůvodnil v rozhodnutí čís. 4655 sb. n. s.

Citace:

č. 13167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 37-39.