Vůle rušitele držby

Dr. Jiří Friedländer
advokát v Praze
Právní řád uspořádává vznik, trvání a zánik poměru člověka k věci, hledí však též na skutečné, právě stávající vztahy, pro něž může oprávněný nakládati věcí buď zcela podle své libosti (držba věci), neb jen v jistém směru (držba práva). Právní řád netáže se pak, zdali držba vznikla a trvá podle předepsaných norem, nýbrž snaží se zachovati poslední skutečný stav. Právě tuto konservaci držby vyžaduje podle Stahla samo ukojení lidských potřeb.
Vytčené ovládnutí věci projevuje se zejména vůči jiným osobám a právní norma zakazuje proto, aby nikdo jiný nepůsobil bez svolení držitelova a bez pomoci povolaných orgánů na věc, jako právě držitel a neomezoval a nevylučoval držitele z jeho skutečné moci nad věcí. Zákon zdůrazňuje svou zápověď tím, že stíhá každého rušitele, aniž by se tázal, z jakého důvodu došlo k svémocnému zásahu do držební sféry dosavadního držitele, aniž by zkoumal duševní vztah rušebního činu k osobě rušitelově. Právě tím vynikne význam držby, když zákon donucuje každého, i toho, jenž důvodně pokládá se za oprávněného, aby svémocně nedotknul se dosavadní držby, a když zákon označuje za rušení držby každý svémocný zásah bez ohledu na původce rušebního činu. Burckhard právem uvádí, že nebylo by držby, kdyby držitel nemohl se vzepříti rušení.
Svémocný zásah do držby jakožto do skutečného poměru osoby k věci může záležeti zase jen ve faktickém působení tělem rušitelovým na drženou věc a tudíž ve fysickém jednání rušitelově. (Odlišného názoru je Canstein.) Čin vyvěrá však z vnitřního duševního pochodu, neboť, jak Wundt učí, každá vědomá činnost nese známky činnosti vůle. A tak přece i při rušení držby neobejdeme se bez zkoumání vůle rušitelovy.
Náš občanský zákon stanoví v § 339, že nikdo není oprávněn, aby svémocně rušil jakoukoliv držbu. Cit. norma vytyčuje rovněž, že k rušení držby vyžaduje se rušební čin. Pakliže rušební čin má se přičísti původci jednání, t. j. má se vysloviti, že někdo rušil, jest nutno, aby vůle rušitelova odpovídala podniknutému skutku. Také ve slůvku „svémoc“ spatřuje prakse zodpovědnost za čin postrádající opory v zákoně, úředním rozhodnutí neb ve svolení držitelově, t, j. aspoň vědomí těchto nedostatků (J. Bl. z r. 1891, č. 10684).
Ještě více vystupuje psychická stránka rušení držby v § 346 obč. z. Týž předpis stanoví, že lze žalobou zbaviti držby nepravého držitele, t. j. toho, jenž násilím, lstí neb výprosou vetře se v držbu. Podle stylisace a umístění předpisuje sice posléz citovaná norma jen námitku proti žalobě nepravého držitele, kdežto § 339 obč. zák. skýtá všeobecnou ochranu proti jakémukoliv rušení držby, tedy i odnětí. Většina právníků dává však § 346 obč. z. ráz všeobecné normy stanovící ochranu proti odnětí držby, kdežto § 339 obč. z. čelí jen proti jinému rušení držby. (Odlišného názoru je Pfersche.) Předpis § 346 obč. z. ve svém širším významu připíná se pak na římské interdictum non recuperandae possessionis a svým zněním přímo vyžaduje na rušiteli téměř deliktní jednání, kotvící v jeho zavinění.
Posuzujme nyní jednotlivé činy, pokud podniknuty byly v úmyslu rušiti držbu (1.), pokud rušena byla jimi držba z nedbalosti (2.), z omylu (3.) aneb v bezvědomí (4.):
1. Při úmyslném jednání, směřujícím přímo k rušení držby, přichází v úvahu především rušená držba „vi“. Pojem násilí vykládá však literatura i prakse v nejširším slova smyslu a rozumí se jím i pouhé odnětí držby. Vytčeným stanoviskem zatlačena jest do pozadí subjektivní stránka rušebního činu. Bruns praví však, že i při nejodchylnějším pojetí vis vždy předpokládá úmysl směřující proti druhému. Vpravdě, kdo pojme úmysl podniknouti skutek, jímž lze nabýti držby jiného, zajisté zamýšlí svým tělem odstraniti drženou věc z moci držitelovy a sám míří k tomu, aby věc přivedl v dosah svého těla a zahájil svou držební moc nad věcí — čili nese se úmysl rušitelův, aspoň v pravidelných případech, přímo k podniknutí rušebního činu. Stejně tomu jest i při jiném rušení „vi“.
Právem proto zjišťoval nejvyšší soud v rozhodnutí sb. Links č. 51. úmysl a souhlas rušitelův s rušebným činem, třebas skutek provedl jeho syn a další rozhodnutí (Links č. 230, G. U. č. 10528, 10465) vytýkají úmysl za kriterium rušení držby „vi“.
K rušebním činům násilím druží se také ústní neb písemné vyhrůžky příštích rušebních činů. V daném případě jednání rušitelovo záleží v projevu, jenž míří pravidelně na držitele a obsahem projevu je přímo úmysl podniknouti rušební čin proti jeho držbě. Bez vylíčeného vnějšího podnětu rušitelova nelze proto mluviti o rušení držby a správně uvádí Bruns, že nestačí subjektivní strach držitelův bez nadepsaných vnějších skutečností. Ostatně vyhrůžka může přímo zasáhnouti do klidné držby jako rušební čin „vi“ spáchaný, když na př. podle Biermanna vezme si držitel v důsledku vyhrůžky strážce, aby zabránil uskutečnění vyhrůžky a je omezen tak ve vládnutí nad drženým předmětem. I v jiném případě nemusí také držitel vyčkati se soudní pomocí, až vyhrůžky se uskuteční. Rovněž prakse žádá tu přímo úmysl projevený ve vyhrůžce, čelící k rušení držby, a není proto rušenou držbou, kdo vyhrožuje jen žalobou neb jinými dovolenými skutky (viz rozh. G. U. sb. 10471, ježto soudní pomoc je právě opakem svémoci).
Ještě více jeví se úmysl jako znak subjektivní stránky rušebního činu při odnětí „clam“. Randa označuje týž způsob rušení držby jako úmyslné zatajení aktu směřujícího k nabytí držby a Stubenrauch používá definice podvodného jednání, t. j. kdo jiného uvede v omyl, neb jeho nevědomosti využije, aby získal držby. Naprosto nestačí objektivní zjištění rušebního činu, vždyť k lstnému jednání potřebí jest nejen přímého úmyslu, ale předchozí rozvahy, aby čin zůstal utajen.
Rovněž i „precario“ odejmutá držba znamená jednání podniknuté v úmyslu rušiti držbu. Uvedená okolnost vynikne, uvážíme-li, že při vytýčení pojmu držby práva pozbývá významu rozdíl mezi possessio a detentio, takže těžko jest si představiti, že odnímá držbu, kdo věc měl sice ve své moci na odvolání, Zdráhá se však tomuto závazku vyhověti a mění tím odvolatelnou moc nad věcí na neodvolatelnou, tedy na úplnou držbu. Rušitel jest vlastně v obligačním poměru s rušeným a když odpírá vydati zapůjčiteli věc mu výprosou poskytnutou, neb jinak vydání zamezí (zřídí zástavní právo), porušuje tím prekarista svou smluvní povinnost a jako debitor in mora stejně podléhá předpisům o náhradě škody (viz §§ 1295 a 1333 v hlavě třicáté obč. z.) a tudíž § 1294 obč. z. o úmyslném a nedbalém jednání.
2. Při omisních jednáních rovněž vyniká zvláštní povaha rušebních činů. Svým významem jedná se většinou o jakési nedovolené jednání (subjektivní ráz) a na druhé straně čin omezen jest na určitý výsledek „porušit držbu věci“ (objektivní stránka). Při kulposním zásahu přistupuje ještě k vytčeným znakům rušitelovým jednáním porušená povinnost, kterouž právě má býti zabráněno, aby neporušila se držba. Kdy nastává však uvedená povinnost a kdy je tudíž porušena? Na př. ohrozím výkopem na svém pozemku sousedovu zed’. Podle Brunse ruší se držba ohrožené zdi, když vznikne skutečné nebezpečí. Biermann dodává, když zásah s určitostí lze čekat. V pravdě rozhoduje moment, kdy měl si býti, neb mohl si býti rušitel vědom, kdyby řádně hleděl a uvážil důsledky svého výkopu, že nastává nebezpečí pro sousední stavbu — tedy dalším pokračováním svého činu — jednal by kulposně. Jinak nešlo by mluviti o zásahu činem rušitelovým, na př. když nahromadím listí na svém pozemku a aniž bych tušil, zvedne se vítr a odnese listí na sousední pole (viz; též Randa, Bruns). Naproti tomu Savigny vidí rušenou držbu již v tom, že drží někdo dům o vadném zdivu (stejně Canstein), že prý držba vadného domu je vis. Snadno však lze vyvoditi, že držitel domu samou držbou béře na sebe povinnost (u nás podle stavebního řádu) udržeti dům v pořádku, aby neohrozil vadností stavby sousedy a překročením vytčené své povinnosti jedná kulposné, takže i tu vystupuje subjektivní stránka činu.
Naopak těžko lze mluvit o rušení držby, když stavebník před zahájením novostavby vyžádá si řádnou cestou svolení stavebního úřadu, provede komisionelní řízení, k němuž soused byl náležité předvolán, námitek nečinil, ale dodatečně domáhá se zastavení stavby pro rušenou svou držbu. Třebas objektivně jde o čin rušící držbu, přece prakse spokojuje se zkoumáním, zda stavebník neporušil povinnosti, předepsané stavebním řádem a příslušným rozhodnutím (viz též Randa, Mayr). 3. Podle objektivního stanoviska nemůže rušitel omlouvati se omylem, t. j., že měl nesprávnou představu o významu svého činu. Někdy jest ovšem držba tak neznatelná, že snadno lze omylem míti za to, že není držby a tedy, že svým činem nemohu dopustiti se rušení. Také vůči mnohému mohu předpokládati, že mi svolí k zásahu, zejména pro náš vzájemný poměr a můj skutek pozbývá rázu svémocného jednání. Biermann však uvádí, že je bezvýznamné, když omylem rušitel zjišťoval souhlas držitelův. Naproti tomu více subjektivního stanoviska zaujímá Zoll, jenž žádá vitiosní jednání. Stejně Ehrenzweig, jenž popírá rušenou držbu, když rušený držitel sám způsobil omyl rušitelův (odstranil plot). Nejvyšší soud spatřoval rušenou držbu i když rušitel jednal v dobré víře v omluvitelném omylu a napravil hned svůj čin, avšak nestíhal procesními následky rušitele, t. j. náhradou útrat sporu, čili bere prakse rovněž zřetel na omluvitelný omyl, na subjektivní stránku činu (sb. Gl. U. č. 11841).
Omyl nabývá významu zejména při rušení držby práv. Těžko jest totiž zjistiti, zda jde o faktickou držbu práva (§ 313 obč. z.) když výkon práva je sporý, jen jednou za čas, aneb záleží jen v tom, aby soused svůj předmět v určitém směru nezměnil (služebnost vyhlídky). Nesnadno vyšetří se držební vůle oprávněného, t. j. přesvědčení, že jeho částečné působení na věc prýští z právního důvodu a že není odkázán na dobrou vůli držitele věci (sousedská ochota). Dále jest rozhodné, zda držba práva odvozuje svou ochranu z panství, třebas omezeného, nad věcí, jinak nelze mluviti o absolutní ochraně držby (ius in re). Burckhard proto odpírá posesorní ochranu svého práva zástavnímu věřiteli (a contr. Pfersche, Randa), neb pronajímateli proti nájemníku. Ehrenzweig a Bruns spatřují rušení držby, když zavázaný zdráhá se plniti reální břemena vůči oprávněnému. V tomto případě spojuje se pak ochrana posesorní (absolutní) s ochranou obligační (relativní), ježto oprávněnému přísluší tu i actio in personam. Vůle rušitelova rovná se pak vůli dlužníka v prodlení. A ještě více rozpakujeme se označiti za rušitele držby toho, jenž prokazuje své silnější právo k věci, než rušený sám, když mizí úplně „svémoc‘" rušitelova. Randa uvádí, že je nepravým držitelem a tedy rušitelem, kdo odejme svou věc u třetí osoby, nikoliv u přímého odcizitele. I v tomto případě však lze mluviti o nedbalostí rušitelově, proč nedovolal se pomoci soudu a jednal svémocně. Bruns uvádí sice, že rušitel může býti in optima fide, avšak dodává, že rušitel dobré víry musí ihned ustoupiti, tvrdí-li odpůrce svou držbu. Tedy v činu v dobré víře podniknutém nelze vždy spatřovati rušenou držbu, až teprve, když nastává mala fides rušitelova, t. j. pokračuje v rušení, dověděv se o držbě druhého. Stejně Pfersche vyzvedá vůli rušitelovu a nespatřuje rušení. držby, když neziletilec vydá někomu klíče od sklepa a tím odevzdá mu i sudy ve sklepě a poručník opatří pak sklep jiným zámkem. Nedošlo totiž k převodu držby, když právní jednání nezletilcovo je neplatné a poručník jednal proto v dobré víře silnějšího svého práva.
Vytčený názor Pferschův odpovídá občanskému zákonu, nikoliv však civilnímu řádu soudnímu, ježto § 457 c. ř. s. omezuje spor pro rušenou držbu jen na zjištění posledního držebního stavu. Citovanou normou dostává se posesorní ochrany i nepravému držiteli. Týž může dokonce svou držbu uhájiti i proti tomu, jemuž držbu odňal, když na nepravého držitele nynější rušitel nepodal včas žalobu pro rušenou držbu (viz Mayr). Uvedený vývod objektivního nazírání nesrovnává se však s § 346 obč. z. jako předpisem hmotně-právním („gegen jeden unechten Besitzer“). Podle znění téže normy je proto nepravý držitel vždy vyloučen z ochrany posesorní proti bývalému držiteli a v každé době.
4. Podle objektivního stanoviska byl by konečně rušitelem držby, kdo byl fysicky druhým donucen k rušení držby, neb v bázni, neb v nouzi, neb jinak v bezvědomí spáchal rušební čin. Především čin podniknutý pod fysickým neb psychickým donucením ke přičítati jedině donutiteli a nikoli donucenému, jenž jest pouhým nástrojem. Také Pfersche praví, že není rušebním činem skutek spáchaný v bezvědomí, avšak stačí prý nezaviněná objektivní křivda (Unrecht). Když však původce takového činu má se označiti za rušitele, předpokládá se, že byl si vědom, že dopouští se rušení držby a po uvědomění si svého činu, když neustane v rušení neb nenapraví rušení, nelze již mluviti o nezaviněné škodě. Stále tudíž opakujeme v kruhu tutéž zásadu. Správně proto Randa (a contra Ehrenzweig, Bruns) činu v nouzi odpírá pojem rušení držby (stejně Nejv. soud).
Z vylíčeného důvodu prakse nepokládá také za rušitele toho, v jehož prospěch jiný podnikl rušební čin (G. U., sb. č. 14926). Zastoupený stává se rušitelem teprve příkazem neb dodatečným schválením, tedy uvědoměním si rušebního činu. Ehrenzweig upozorňuje na novější praksi, že za příslušníky rodiny zodpovídá hlava rodiny, když podnětem činu byl právě prospěch držby nastoupeného a týž mohl snadno svým činem rušení zabrániti. Vytýká se tu opětně subjektivní stránka činu rušebního, t. j. culpa, překročení jakési custodiae patris familias.
Vylíčenému stanovisku neodporuje literatura a prakse, když na rušitele držby pokládá i právnickou osobu, zejména obec. Vždyť podle občanského zákona (§ 26, 1313 a), ručí osoba právnická na škodu způsobenou jejími zákonnými nástupci a náhrada škody spočívá více než rušená držba na otázce zavinění. Pokud jde o veřejnoprávní svazky, často vyloučena bude posesorní ochrana, ježto případ řeší se cestou správní. Burckhard velmi restriktivně připouští pořad práva (na př. obec pokládá cestu na veřejnoprávní, jež je v držbě soukromé), jen když veřejnoprávní kvalita rušeného pozemku není notorická a nepřekáží cestě soudní veřejný nájem (stejně i Nejv. soud ronh. Gl. U. sb. 10702).
Posléze i subjektivní stránku při rušení držby lne spatřovati v konstantním stanovisku literatury, že nelne žalovati pro rušenou držbu toho, kdo nabyl držby od původního rušitele. Na závadu není cit. názoru, že universálního sukcesora stíhá tato žaloba, ježto jde tu o lex specialis v § 547 obč. zákona.
A ke konci uvažme slova Dernhurgova, že držitel nemá absolutní jistoty. Že bude moci úplně sám věc ovládati. Též Ihering a Burchard počítají při držbě jen s pravděpodobností nakládati s předmětem drženým. Nelne proto s objektivní jistotou rozhraničiti držbu jednoho proti činům druhého a nelze jakýkoliv zásah neb působení jiného hned označiti jako rušení držby. Vždyť podle Burckharda každá urážka v domě mohla by pak býti rušením držby domu. A stejně i jednotlivé fáze vůle rušitelovy splývají do sebe (filosofické pojetí) a těžko určití někdy, kde přestává býti úmysl a jde o nedbalost neb omyl. Proto spokojujeme se jen markantními a nejvšeobecnějšími znaky držby a činů držebních, i jich psychických znaků, abychom je mohli vměstnati v zákonnou normu. I když proto lze výjimkou někdy zjistiti rušenou držbu, kde původce činu neb jeho vůle ustupuje do pozadí, přece pravidelně se ptáme, zda rušební čin lne přisouditi podle všeobecných zkušeností jednajícímu jako rušiteli.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Přijetí směnky. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 938-938.