Devalvace peněz?

Vliv její na smlouvu pachtovní a právo k výpovědi. Smlouvou pachtovní 22. července 1913 propachtoval žalobce žalovaným různé pozemky na dobu od 1. listopadu 1914 do 31. ledna 1926 za roční pachtovné 16 072 K 98 h, splatné ve čtvrtletních lhůtách předem. Ve smlouvě byla mezi jiným tato podmínka:
»Za jakékoli devalvace měny nebo změny bankovní valuty která by za pachtu mohla nastati jsou pachtéři povinni pachtovné spláceti vždy v takové hodnotě peněžní, která se nynější (roz. v čas uzavření smlouvy) rakouské měně korunové rovná tak, aby suma pachtovného nebyla zkrácena.« Žalobce odvolávaje se na tuto podmínku, smlouvu pachtovní vypověděl.
Prvá stolice zrušila výpověď, neuznala že nastala devalvace měny, ukazujíc k cís. nař. z 20. března 1915 § 69 ř. z., podle něhož i soukromoprávní dluhy státní mohou úplně vyrovnány býti všemi zákonnými platidly korunové měny a jehož analogicky užiti možno i na platy povinností soukromých osob ve statě a dále k tomu, že žalobci neměli placení pachtovného vymíněno v nějaké zvláštní měně a nemohou sc dovolávati analogie §§ 986 a 989 obč. zák.; drahota je prý následek přirozený každé války a tím povstalých změn, jako poklesu výroby, zničení konjunktur, nedostatku přívozu surovin; žalovaným pak je znemožněno doplniti domnělé ztenčení sumy pachtového poskytováním dávek naturálních.
K odvolání žalobcovu soud odvolací rozsudek I. stolice potvrdil. Důvody: Soud odvolací nesdílí stanovisko soudu stolice prvé, který se zde neprávem dovolává cís. nař. z 20. 109
března 1915 § 69. ř. z. Toto obsahuje předpis pro platy soukromoprávních dluhů státu znějících na zlaté mince nebo měnu cizozemskou, jež díti se mají v tuzemsku; nedotýká se však plnění platebních povinností stran soukromých mezi sebou. Všeobecnou povinnost přijímati platidla měny korunové dle hodnoty jim přikázané stanovil zákon z 2. srpna 1892 § 126. ř. z. a cís. nař. z 21. září 1899 č. 176 ř. z. a čl. 86 stanov Rak. uh. banky. — Avšak s touto povinností nesluší směšovati úmluvu stran. Úmluvou touto nestanovily strany, že pachtovné platiti se má v jiné měně než korunové, nýbrž že pachtýř má v případě devaluace měny nebo změny bankovní valuty platiti pachtovné v takové hodnotě peněžní, která se rovná hodnotě rakouské měny korunové při uzavření smlouvy. To jest volná disposice stran; není to úmluva contra ius cogens, když strany činí opatření pro případ, že cena platidel právě platných klesne; tu nejde o platidlo jiné, než zákonné, nýbrž o to, aby propachtující dostal na pachtovném takovou hodnotu směnnou, jakou znamenala suma ve smlouvě uvedená v době uzavření její. Jde tudíž o to, zda nastala devalvace — znehodnocení peněz papírových, na kterou bylo ve smlouvě pamatováno.
Tu pak nelze popříti, že papírové peníze, jake nyní výhradně v oběhu jsou, nemají na trhu peněžním a v obchodě ceny peněz zlatých; je na př. všeobecně známo, že Rak. uh. banka sama platí za zlaté mince korunové měny v penězích papírových sumy více než 100% vyšší, než je nominelní hodnota jejich, a že znehodnocení rak. koruny je patrno na trhu devis z poměru naší koruny k marce říšskoněmecké a zejména ku platidlům států neutrálních. Devalvace je dále dotvrzena nařízením min. z 18. září 1918 č. 339 ř. z. a čís. 340 ř. z., podle kterých se poplatky celní mohou platiti místo v mincích zlatých také v bankovkách Rak. uh. banky s přirážkou 150%. Je na bíledni, že suma pachtovného ve smlouvě stanovená nemá nyní daleko té hodnoty směnné, jako v době uzavření smlouvy.
Nicméně dospěl také soud odvolací k úsudku, že výpověď není po právu. Ve smlouvě není stanoveno určitě ciferně, v jaké vyšší hodnotě pachtýřům je platiti pachtovné v případě devalvace; praví se jen všeobecně, že jsou nájemci povinni platiti v takové peněžní hodnotě, která se rovná »nynější« (t. j. při uzavření smlouvy) rakouské korunové měně.
To není povinnost nastávající za daných okolností sama sebou, neboť pachtéřům je nutno věděti nejen, že nastaly skutečnosti povinnost tu podmiňující, nýbrž i že propachtující nárok ze 110
skutečností těch odvozuje a zejména do jaké míry. Tím teprve stala by se povinnost určitou, co do rozsahu a času přesně vymezenou. R. z. s. J. Bělohlavek.

Citace:

PROCHÁZKA, J.. Ustanovením čl. 1 čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1920 byl zrušen též čtvrtý odstavec §u 395 er. ř. .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 45-49.