NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9612.

Stát není oprávněn, dokud nebyla právoplatně vyslovena odúmrť, napadati opatření pozůstalostního soudu o dědické přihlášce aniž usnesení o vydání odevzdací listiny dědicům.
(Rozh. ze dne 6. února 1930, R I 29/30).
K pozůstalosti přihlásili se za dědice příslušníci Svazu Sovětských Socialistických Republik. Pozůstalostní soud přijal dědické přihlášky na soud. K rekursu finanční prokuratury v zastoupení československého státu (kaduční správy), v němž bylo dovozováno, že jde o odúmrť, rekursní soud napadené usnesení zrušil a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. V otázce oprávnění československého státu k rekursu uvedl v důvodech
Především jest otázkou, zda lze stěžovateli přiznati oprávnění k této stížnosti. Otázku tuto jest zodpověděti kladně, neboť, třebaže není právo státu na odúmrť právem dědickým, přece podle podstaty lze míti za to, že, jsou-li splněny předpoklady pro případné prohlášení pozůstalosti za odúmrť, lze učiniti všechna opatření, kterých jest zapotřebí, by bylo zabezpečeno prohlášení pozůstalosti za odúmrť a přiznati tudíž státu jako správě kaduční táž práva jako tomu, kdo pro sebe požaduje dědictví a tím postavení účastníka v řízení pozůstalostním (viz Dr. Anton Rintelen: Grundriss des Verfahrens ausser Streitsachen str. 87, Krainz-Ehrenzweig: System des osterr. allgem. Privatrechts vydání z roku 1924 v § 491 III. Dr. Robert Mayr: Soustava práva občanského kniha V str. 25).
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že odmítl rekurs finanční prokuratury do usnesení prvého soudu. Důvody:
Právo na odúmrť příslušející podle § 760 obč. zák. státu není dědickým právem, nýbrž nárokem na universální posloupnost spočívajícím na právu veřejném. Stát není tudíž dědicem, z čehož vyplývá, že nemá práva, zakročovati za pozůstalostního řízení. Není proto oprávněn, dokud odúmrť nebyla vyslovena, ani napadati opatření pozůstalostního soudu o dědické přihlášce ani brojiti proti usnesení o vydání odevzdací listiny dědicům. Jeho oprávnění k rekursu nastává teprve, byla-li odúmrť právoplatně vyslovena. Správnost toho názoru plyne z § 130 nesp. říz., podle něhož pozůstalostní soud odevzdá pozůstalost jako odúmrť fisku a učiní za tím účelem oznámení příslušnému úřadu teprve, kdy přes vyzvání vyhláškou nikdo v určené lhůtě neohlásil a nevykázal dědické právo, jinak není ani vyrozumění finanční prokuratury za odúmrtní erár odůvodněno v zákone (Viz rozhodnutí bývalého Vídeňského nejvyššího soudu Gl. Ung. čís. 10482 a čís. 12804, nová řada čís. 1499, 5452, 5543 a sb. Nowak, IV č. 257). To jest ostatně též názorem literatury (Krasnopolski, Erbrecht str. 206 a 207, Stubenrauch I. str. 929, pozn. 1, Ott, Rechtsfürsorgeverfahren str. 249, pozn. 13, Krainz-Ehrenzweig, Erbrecht str. 373 pozn. 14). Bylo proto k dovolací stížnosti dědiců napadená usnesení změniti a stížnost podanou českou finanční prokuraturou do usnesení prvého soudu odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

Čís. 9612. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 209-210.