NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 1685.

Pokud lze zříditi nezbytnou cestu (zákon ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák.) průchodem sousedního stavení.
(Rozh. ze dne 23. května 1922, R I 601/22.)
Oba nižší soudy zamítly žádost majitelky domu č. p. 109 v P. za zřízení nezbytné cesty dvorkem a chodbou sousedního stavení č. p. 36, majíce za to, že jest nepřípustnou vzhledem k ustanovení § 4, odstavec třetí, zákona o cestách nezbytných.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou předchozích stolic a uložil soudu prvé stolice, by, nehledě k použitému zamítacímu důvodu, ve věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Vůči usnesení rekursního soudu jest především podotknouti, že není rozhodno, zda cesta pro určitou nemovitost tu je, nýbrž zda vlastník této nemovitosti té cesty užívati oprávněn jest. Není-li oprávněn, není cesty té pro něho (nebo pro jeho nemovitost). Že nároku na tuto cestu žadatelka nemá, doznává tím, že se jí domáhá dle zákona o nezbytných cestách. Není tedy duvodno odkazovati žadatelku na pořad práva, když ona sama pokládá to za bezúspěšné. Ve věci přiznati jest stížnosti oprávnění. Z pravidla § 1 zák. o nezbytných cestách stanoveny jsou výjimky, které jednak vyjádřeny jsou zásadou § 2 téhož zákona, jednak konkrétněji vytčeny jsou v předpisu § 4 odstavec třetí, dle něhož propůjčení nezbytné cesty skrze stavení, uzavřené dvory a ohražené zahrady při obytných domech je nepřípustno. Předpisem tímto chrání zákon výlučnost vlastnictví zejména pokud jde o domovní majetek, který dle svého hospodářského i sociálního účelu nesnese, by byl zatěžován břemeny tak obtěžující povahy, jakou je nezbytná cesta, neboť zřízení nezbytné cesty na objektech domovního majetku neobejde se z pravidla bez citelného porušení nejdůležitějších hospodářských zájmů a účelu vlastníka. S tohoto hlediska posuzován jeví však projednávaný případ zcela odlišnou tvářnost od oněch, které dle úmyslu zákonodárce nezbytnou cestou vyšetřeny býti měly a lze naopak tvrditi, že je typickým příkladem, protože na něj nelze použíti výjimky § 4 (3) zák. o nezbytných cestách, třebas se zdála dle doslovu zákona tak oprávněnou. Jak soud prvé stolice místním ohledáním zjistil, jest domek č. p. 10 v P. co do přístupu k němu z veřejné komunikace nerozlučně závislým od domku č. p. 36 v P. a to na ten způsob, že vchod do domku a východ z něho je možným jen průchodem, který v domku č. p. 36 zvlášť k tomuto účelu byl zřízen. Ač příslušné okolnosti nebyly dosud blíže vyšetřeny, mohlo stavební povolení k stavbě domku č. p. 109 uděleno býti jen za předpokladu, že má přístup oním průchodem z domku č. p. 36; z téže potřeby vyplynulo zřejmě i zřízení služebnosti volného vchodu tímto průchodem odevzdací listinou okresního soudu. Dům č. p. 36 je tedy pro tento průchod svou stavební úpravou zařízen, průchodu užívalo se již po léta a dle tvrzení žadatelky užívá se ho podnes. Užívání to přestati má nyní pouze proto, že nešetřením právní opatrnosti právo bylo z knih vymazáno a nynější vlastnice, nabyvší domku v důvěře v knihy veřejné, služebnosti té uznati nechce. Nynější vlastnice při nabytí domku č. p. 36 byla si již z polohy obou domků vědoma, že domek č. p. 109 jest co do přístupu na domek onen nerozlučně odkázán; právní obnovení průchodu nevyžaduje žádných stavebních změn ani úprav a neukládá vlastnici domku č. p. 109 žádných obmezení a obtíží, s kterými by byla nemohla již zprvu počítati a které dle tvrzení žadatelky dosud i snáší. V úplatě za nezbytnou cestu, bude-li povolena, dostane se jí pak náhrady za majetkové újmy, kterých zřízením nezbytné cesty dozná. Případ tedy sám názorně k tomu poukazuje, že nemohou zde platiti ohledy, které zákon v § 4, odstavec třetí o nezbytných cestách na mysli má. Nejde-li tedy o nápadnou nepečlivost vlastníka domku č. p. 109 ve smyslu § 2 cit. zák., nýbrž snad jen o právní nedopatření osoby třetí, nemůže býti nároku žadatelky předpis § 4 odstavec třetí zák. o nezbytných cestách na závadu.

Citace:

č. 1685. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 516-517.