NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 4821.

Zaměstnavatel není nositelem daně z příjmu svého zaměstnance, jenž sám jest zavázaným. Zaplatil-li zaměstnavatel daň za něho, nesraziv si jí z jeho služného, může požadovati náhradu částky, takto vynaložené.
(Rozh. ze dne 18. března 1925, Rv I 50/25.)
Žalobce domáhal se na svém zaměstnavateli zaplacení 1697 Kč, jež si byl žalovaný ze žalobcova služného srazil na úhradu daně z příjmu, již zaplatil za žalobce. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel nemůže se stotožniti s právním názorem odvolacího soudu, že jest jako zaměstnanec v prvé řade zavázán, by zaplatil ze svého služného osobní daň z příjmů, a že jest žalovaná jako zaměstnavatelka povinna pouze ručením za řádné placení. Dovolatel snaží se dovoditi z předpisu §u 234 zákona o osobní dani z příjmů, že jedině zaměstnavatel jest povinen tuto daň zaplatiti tím způsobem, že má z měsíčního služného zaměstnancova srážeti příslušné částky na tuto daň, to že jest zákonitá povinnost zaměstnavatelova, a že zaměstnanec pouze ručí za splnění této zaměstnavatelovy povinnosti, kdyby jí nebylo vyhověno zaměstnavatelem. Z toho prý plyne, že v této věci nemělo býti použito předpisu §u 1042 obč. zák. o započtením namítané vzájemné pohledávce. Nelze se k tomuto právnímu názoru dovolatelovu přikloniti. Dovolatel, ocitaje se v rozporu s doslovem citovaného předpisu, nerozlišuje, jako to činí zákon, mezi plátcem a mezi zavázaným. Poznal by to však ihned, kdyby si uvědomil, že zaměstnavatel, byť i byl podle zákona povinen, srážeti zaměstnanci příslušnou částku z jeho služného na osobní daň z příjmů a ji odváděti příslušné platebně, nekoná tím vlastních platů, nýbrž platí penězi zaměstnancovými, že tedy zaměstnavatel není povinným, že osobní daň z příjmu zaměstnancova netíží zaměstnavatele jako přímého dlužníka, nýbrž že zaměstnavatel pouze ručí za správné srážky této daně ze zaměstnancových příjmů, že ručí nejen státu, nýbrž i zaměstnanci za správné odvedení této daně příslušné platebně. Není podle platebních rozkazů tato daň předpisována zaměstnavateli, nýbrž zaměstnanci, jenž ani po srážce, učiněné zaměstnavatelem, nepozbývá nároku na vrácení přeplatku od zaměstnavatele, kdyby daň činila méně, než srážky. Ostatně zákon mluví v §u 237 výslovně o zaměstnavatelově ručení ve smyslu právě vylíčeném. Tomuto právnímu pojetí svědčí i předpis §u 238 zákona, jak už odvolací soud případně uvedl. Jest tedy zaměstnanec zavázaným, a zaměstnavatel pouze výkonným orgánem a ručitelem. Odvolací soud, uznav, že zaměstnavatel, zaplativší daň za zaměstnance a nesrazivší si jí ze zaměstnancových příjmů, vstupuje v právo státu jako věřitele, že jest podle §u 1358 obč. zák. oprávněn, žádati náhradu, a že, zaplativ daň, jest také podle §u 1042 obč. zák. oprávněn, žádati náhradu, nepochybil po stránce právního posouzení. Zaměstnavatelova povinnost, aby srážel zaměstnanci z jeho služby příslušné částky na osobní dani z příjmů, jest jeho povinností vůči státu, nikoli vůči zaměstnanci. Nemá opory v zákoně dovolatelovo mínění, že zaměstnavatel pozbude nároku na náhradu zaplacené daně, když si ji ze služného nesrážel, nebo, kdyby si ji srazil teprve, když dovolatel opouští jeho služby. Účelem zákona není, jak tvrdí dovolatel, aby byl chráněn hospodářsky slabší zaměstnanec, by mu bylo umožněno takovým způsobem daň zaplatiti, nýbrž jest účelem zákona, by daň byla vůbec zaplacena, tedy jde o čistě fiskální účel. Rozhodujícím jest, že žalovaná jako zaměstnavatelka za dovolatele zaplatila jemu platebními rozkazy vyměřenou osobní daň z příjmu 1697 Kč 01 h a že jí tím vznikl proti dovolateli nárok na náhradu i podle §u 1358 obč. zák., i podle §u 1042 obč. zák.

Citace:

č. 4821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 559-560.