Čís. 16930.

Pro otázku postihu mezi spolurukojmími (§ 1359 obč. zák.) nerozhoduje, zda se zaručili společně nebo odděleně (samostatně) bez zřetele na druhého. Nejde však o spolurukojmího, nýbrž o rukojmího za schodek, zaručil-li se rukojmí jen pro ten případ, kdyby pohledávka věřitelova nebyla vymožena na ostatních spolurukojmích.
(Rozh. ze dne 12. května 1938, Rv I 503/37.)
Proti žalobě, kterou se na něm žalobkyně Anna B. domáhala zaplacení příslušné částky připadající na něho jako na spolurukojmího, namítl žalovaný, že se za směnečný úvěr u Ž. záložny v N. zaručil jen pro ten případ, kdyby nebyla pohledávka, zaručená několika jinými rukojmími, na nich vymožena a že podepsal směnky jako poslední až poté, kdy ostatní rukojmí již je podepsali. Soud prvé stolice zamítl žalobu konečně, kdežto odvolací soud jen pro tentokráte.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Nelze sice souhlasiti s názorem, zastávaným ve starším písemmictví, že není postihu proti spolurukojmímu tehdy, zaručili-li se rukojmí za týž dluh odděleně. V té příčině se vyvinulo rozhodování tak (srov. judikát č. 222 býv. nejvyššího soudu ve Vídni, uveřejněný pod č. 7414 Gl. U. n. ř.), že pro otázku postihu mezi více rukojmími není rozhodující, zda se zaručili za dluh společně nebo odděleně a zda se tedy některý rukojmí zaručil samostatně nehledě na druhého.
Leč v souzené věci jde o případ podstatně jiný. Soud prvé stolice zjistil — a zjištění to nebylo v odvolacím řízení změněno —, že žalovaný ručil jen pro ten případ, kdyby pohledávka záložny nebyla vymožena na ostatních rukojmích a že žalovaný podepsal obě směnky jako poslední.
Takového rukojmího nelze však pokládati za spolurukojmího potud, že by se jeho rukojemská povinnost rovnala rukojemskému závazku ostatních rukojmí, nýbrž žalovaný vystupuje tu jako rukojmí za možný schodek, jejž by nebylo lze vymoci na ostatních rukojmích. Postižní nárok ostatních rukojmí proti žalovanému podle § 1359 obč. zák. nemá tu významu.
To plyne též z úvahy, že postižní nárok proti spolurukojmím vzniká podle předpisu § 1359 obč. zák. rukojmímu jen tehdy, zapraví-li celý dluh. Byl-li by však celý dluh rukojmím (rukojmími) zapraven, zaniká tím rukojemský závazek žalovaného a nelze proto ani z toho důvodu přiznati ostatním rukojmím postižní nárok proti žalovanému.
Předpis poslední věty § 896 obč. zák. nemá tu významu, ježto závazek žalovaného nelze klásti na roveň závazku ostatních rukojmí — jak již shora bylo dovoděno —, takže tu nelze mluviti o osvobození, jehož by se bylo dostalo žalovanému.
To, co odvolací soud zdůrazňuje, že se totiž omezení rukojemského závazku žalovaného nestalo se souhlasem ostatních rukojmí, nemá v souzené věci rovněž významu, ježto — jak bylo zjištěno — žalovaný podepsal obě směnky jako poslední, takže podjetí rukojemského závazku žalovaným nemělo vlivu na zaručení se ostatních rukojmí. Pro to svědčí též postup, jak došlo k zaručení se žalovaného. Byloť zjištěno, že se Živnostenská záložna v N. nechtěla spokojiti s ostatními ručiteli a že proto žádala žalovaného o rukojemství, při čemž bylo výslovně řečeno, že bude ručiti jako poslední a nikoliv společně s ostatními.

Citace:

č. 16930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 749-750.