Čís. 1031.
Spor o uznání, že soudním složením dluhu v rakouských korunách závazek pominul, vadí tomu, by zahájen byl spor o zaplacení téhož dluhu v Kč.
I při exekuci na základě rozsudků rakouských (nařízení ze dne 19. března 145/1919, č. 145) nutno dbáti předpisů § 80 ex. ř.
Tuzemské sudiště, ujednané jako sudiště výlučné, odnímá cizozemskému rozsudku tuzemskou vykonatelnost (§ 80 čís. 1 ex. ř.).
Tím, že úmluvou o splništi a sudišti byl právní poměr zmístněn v tuzemsku, podroben i ohledně cizozemského smluvníka právu tuzemskému.
Splniště a sudiště, ujednané s osobním a zároveň hypotekárnírn dlužníkem, platí i pro každého právního nástupce v držbě hypotéky.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, Rv II 313/20.)
Žalující brněnská pojišťovna zapůjčila roku 1912 Adolfu O-ovi větší
peníz; dluh zjištěn byl na jeho vídeňském domě. V dlužním úpisu zavázal se dlužník, konati splátky u pokladny žalujícího ústavu v Brně
(čl. 2) a podrobil se též ustanovení čl. 9, dle něhož stanovena byla příslušnost soudů Brněnských, leč že by věřitelka dala tomu přednost žalovati příjemce zápůjčky u jeho řádného sudiště. Zápůjčka byla co do
zbytku splatnou dnem 1. listopadu 1919. Zavázané nemovitosti nabyl
v mezičasí žalovaný, jenž v době splatnosti oznámil věřitelce, že má
dlužný peníz pohotově, žádaje o sdělení, u které Vídeňské banky má
jej složiti, načež mu věřitelka dopisem ze dne 6. listopadu 1919 odpověděla by dlužný peníz složil v československé měně u filiálky Živnostenské banky ve Vídni s tím, by zmíněná filiálka vyrozuměla o složení
brněnskou filiálku téže banky s příkazem, aby složený peníz v československé měně připsala věřitelce k dobru. Žalovaný nabídl po té žalobkyni
placení v korunách rakouských; což žalobkyně odmítla, načež složil žalovaný dlužný peníz v rakouských korunách u Vídeňského soudu a domáhal
se žalobou u vídeňského zemského soudu uznání, že soudním složením
dluhu v rakouských korunách závazek pominul. Žalobkyně domáhala se
žalobou u zemského soudu v Brně zaplacení dluhu v korunách československých. Žalovaný vznesl po formální stránce námitku místní nepříslušnosti a zahájené rozepře. Oba nižší soudy žalobě vyhověly a
vyvrátily námitky žalovaného takto: Třeba že žalovaný sám neujednal
se žalující stranou, že se podrobí příslušnosti Brněnských soudu, přece
je příslušnost zemského soudu v Brně dána, ježto právní předchůdce žalovaného při povolení a výplatě zápůjčky dle úvodního ustanovení dlužního úpisu ze dne 15. dubna 1912 se závázal nejen za sebe, nýbrž také za
své právní nástupce, že převezme veškeré závazky z tohoto dluhopisu
plynoucí, tedy také závazek, pod odstavcem 9 uvedený, totiž, že ve všech
sporech, z této zápůjčky po případě vzniklých, se podrobí soudům brněnským. Jelikož dluhopis ten tvoří součást pozemkové knihy, jest žalovaný
vzhledem k zásadě veřejnosti z tohoto závazku práv. Co se týče námitky
zahájeného sporu, jest tato rovněž bezpodstatná. Nároky obou stran, ve
zvláštních sporech uplatňované, jsou sice navzájem v jisté souvislosti,
neboť mají podklad v hypotekární zápůjčce; přes to však nejedná se
o tytéž nároky. Vždyť žalovaná strana žaluje před soudem zemským ve
Vídni na základě složení dlužného peníze v rakouské měně za vydání
výmazné listiny, kdežto ve sporu, o který se zde jedná, žalující strana
domáhá se zaplacení zmíněného peníze v československé měně. Ve věci samé vycházely pak z názoru, že splništěm bylo Brno, na čemž nebylo
ničeho změněno dopisem žalobkyně ze dne 6. listopadu 1919, pročež jest
plniti ve měně československé.
Důvody:
Poněvadž k rozepři zahájené přihlížeti jest dle § 240, odstavec třetí c. ř. s. v každém období z úřední povinnosti, dlužno nejprve tuto otázku
vyříditi, třeba že žalovaný, jak sám v dovolání uznává, oprávněn nebyl,
souhlasná rozhodnutí nižších stolic v tomto bodě v odpor bráti. Když žalovaný žaloval žalobkyni u zemského soudu ve Vídni na vystavení výmazné kvitance na spornou hypotekární pohledávku t. j. ve spojení se
žalobním dějem na uznání, že složením pohledávky v rak. korunách
k soudu byla táž zaplacena a on dluhu sproštěn, a když nyní žalobkyně
postihuje žalovaného u tuzemských soudů na zaplacení téže pohledávky
v Kč, neuznávajíc ono složení za placení, jde jak o tytéž strany, tak
o tentýž nárok v obou sporech, neboť v obou jedná se o to, zda pohledávka byla zaplacena či trvá po právu a teprve zaplacena býti má, a
rozdíl jest jen zevnější a záleží pouze v tom, že každá strana zaujímá
k otázce té jiné stanovisko, jedna kladné a druhá záporné, a podle toho
znějí protichůdně jejich návrhy. Tato z různosti procesních rolí vyplývající
různost žalobních žádání však totožnosti nároku a tudíž totožnosti rozepře neruší, sice by tu různost rozepře byla vždy, kdykoli žalovaný z předního procesu vystupuje jako žalobce v procesu zadním. Nelze tedy souhlasiti s nižšími stolicemi, že by tu byla různost nároku a zahájenost rozepře tedy z tohoto důvodu nebyla dána. Zahájenost rozepře, vlastně nyní, kdy spor přední rozsudky zemského soudu ve Vídni ze dne 12. května
1920, vrchního zemského soudu tamže ze dne 6. října 1920 a nejvyššího
soudu tamže ze dne 10. ledna 1921 jest již právoplatně rozhodnut, rozsouzenost věci není dána z jiného důvodu. Jdeť o rozsudek cizozemský a tu není věc pro tuzemsko rozsouzena, není-li rozsudek ten v tuzemsku exekvovatelný (vykonatelný). Tak rozh. býv. nejv. soudu ve Vídni ze dne 6. září 1910 R IV 384/10(il. U. n. ř. 5156 (k tomu Neumann: Komentář k с. ř. s. k § 411 str. 1283). A citované rozsudky vídeňských
soudů v tuzemsku vykonatelný nejsou. Neboť dle § 80 čís. 1 ex. ř. může,
i když tu podmínky § 79 ex. ř. jsou, exekučnímu nároku na základě cizozemského rozsudku vyhověno býti jen tehdy, jestliže »nad to« věc dle
předpisů o příslušnosti v tuzemsku platných v onom cizím státě zahájena
býti mohla t. j. byl-li nějaký soud cizího státu dle tuzemských soudu pro
ni příslušným. A tu po náhledu nejvyššího soudu ani vídeňský zemský
soud ani žádný jiný rakouský soud pro ni příslušným nebyl. Jak bezesporno, obsahují již ustanovení o poskytování hyp. zápůjček se strany
žalobkyně schválené zemským výborem v čl. 5 čís. 3 a čl. 8 čís. 4 a 13
předpis, jenž musí pojat býti do dlužního úpisu, že všecky platy musí
konány býti u pokladny ústavu (roz. v jejím sídle Brně) a že se dlužník
ve všech sporech v záležitosti této zápůjčky podrobuje příslušnosti okresního soudu v Brně, i obsahuje pak dlužní listina ze dne 15. dubna 1912
vzhledem k tomu v čl. 2 nejen ustanovení, že všecky platy konány býti
musí u pokladny ústavu v Brně, nýbrž v čl. 9 i ustanovení, že »ve všech
sporech, jež by z této zápůjčky vznikly, nebo se na hуpoteku,
jež se zříditi má vzthovaly, jakož i ve všech případech soudních exekucí podrobuje sc příjemce zápůjčky zemskému soudu
v Brně, neb okresnímu soudu Brnо-město, leda že by ústav dal
tomu přednost, příjemce zápůjčky u jeho řádného sudiště postihovati.
Z povahy ústavu a ze znění, jakož i intence citovaného ustanovení, jež
dáno je jedině a výlučně v prospěchu ústavu a sleduje účel, aby ústav
nebyl vysazen nebezpečí, že bude poháněn před soud jiný, než před soud
svého sídla (Brno), plyne zřejmě, že prorogace brněnských soudů má pro
dlužníka zakládati sudiště v Brně jako výlučné, neboť dlužníku
nemá dle tenoru a úmyslu dlužní listiny příslušeti právo volby mezi sudištěm tímto a jiným dle zákona po případě přípustným sudištěm, nýbrž
toto právo volby má příslušeti toliko ústavu. Je-li však prorogovaný soud
prorogován jako soud výlučný, pak jsou všecky ostatní soudy podle ustálené praxe, zavedené již bývalým vídeňským nejvyšším soudem, nepříslušný, a tedy pro žalobu dlužníka každý jiný soud mimo brněnský nepříslušen. Když pak, jak níže v rozboru věci samé dolíčeno bude, na
nynějšího držitele hypotéky, jenž v předním ve Vídni provedeném sporu
vystupoval jako žalobce, přešel závazek vtělené dlužní listiny, týkající
se jak plniště, tak sudiště, tedy také závazek výhradného fora brněnských
soudů, pak byl nejen vídeňský zemský soud, nýbrž i každý jiný rakouský
soud pro žalobu jeho nepříslušným, podmínka § 80 čís. 1 ex. ř. není
splněna a rozsudky rakouských soudů v té věci vyšlé nejsou v tuzemsku vykonatelny a není tu tedy z této příčiny případu věci rozsouzené a nebyl
ni proto hned z původu důsledné ani případ věci zahájené. Arci § 84 ex. ř.stanoví, že předpisů § 80 nelze užíti, pokud ve státních smlouvách nebo vládních prohlášeních, v říšském zákonníku vyhlášených jsou o poskytování exekuce a předpokladech vykonatelnosti cizozemských exekučních titulů odchylná nařízení obsažena. Ale toto ustanovení zde nevadí, neboť takového omezení není. Byla sice vládním nařízením ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n. zaručena vzájemnost v poskytování
exekuce podle § 79 ex. ř., ale tím není naše otázka alterována, neboť
§ 80 ex. ř. platí i při vzájemnosti, po rozumu § 79 zaručené, arg. slovo
»kromě toho« (überdies). Dle § 84 ex. ř. mohou ovšem státní smlouvou
nebo vládním prohlášením vysazeny býti z platnosti i předpisy § 80, ale
to se citovaným nařízením nestalo, nýbrž toto vysazuje
z platnosti jen předpis § 81 čís. 1 a 4 ex. ř., celý § 80 však nechává nedotčeným. Vysazuje-li z platnosti i § 83, tedy se to, jak ze souvislosti
jeho předpisu (»Ustanovení § 81 čís. 1 a 4 a § 83 ex. ř. neplatí«) plyne,
muže uplatňovati právě jen na míru, kterou vysazen z platnosti § 83 ex. ř. t. j.
že i § 83 ex. ř. neplatí potud, pokud neplatí § 81 t. j. co do čís. 1 a 4, i zabývá
se dotyčný odstavec i v dalším pouze předpisy § 81, jež v platnosti ponechal t. j. čís. 2 a 3.
Ve věci samé uplatňuje dovolání dovolací důvody čís. 3 a 4 § 503 c. ř. s., avšak neprávem. Ke konci svých vývodu setrvává dovolatel na
svém stanovisku, že původním dlužním úpisem nenastala změna zákonného splniště, jímž prý je Vídeň jako jeho bydliště, neboť prý ustanovení
úpisu neobsahuje nic jiného než co už předpisuje § 905 obč. zák, že totiž
jako splniště platí bydliště dlužníkovo. Logicky patří tato otázka na začátek dovolacího spisu i dlužno ji proto vyříditi nejdříve. Odůvodnění dovolatelova stanoviska je sice nesrozumitelné, ale stanovisko samo hlásá,
že on pokládá mínění nižších stolic, že splništem jest Brno, za mylné.
Dlužno tedy v otázku vejíti. Dlužním úpisem ze dne 15. dubna 1913 zavázal se vypůjčitel a původní dlužník Adolf O. za sebe a své nástupce
mimo jiné také k tomu, že bude všecky splátky konati u pokladnу
žalujícího ústavu v Brně. Z toho nižší stolice právem soudily, že
Brno ustanoveno tím za splniště, neboť vůle stran, řízená úmyslem zapujčovatelky, nesla se patrně k tomu, aby právní poměr zmístěn byl
v sídle jejím. Ustanovení, konati platy u pokladny ústavu, má tu dle úmyslu
stran patrně význam dále jdoucí, než předpis 905, odstavec druhý, n. zn. obč. zák., že dlužník má věřiteli zaslati peníze do místa jeho bydliště nebo
závodu, čímž se ovšem splniště nemění, a ten dále jdoucí význam nemůže
býti jiný než že tím ustanoveno býti chtělo splniště; jinak by toho ustanovení vůbec třeba nebylo, když přece zapůjčitelka měla předpis nynějšího § 905 odstavec druhý obč. zák.. v čas vystavení dlužního úpisu, kdy
tento § ve svém nynějším znění ovšem ještě neexistoval, již v čl. 325 obchodního zákona, protože jde zřejmě o obchod dle čl. 272 čís. 2 obch. zák., ježto ona dle stanov poskytuje zápůjčky. Ze měl právní poměr, dlužním úpisem založený, zmístěn býti v sídle jejím, v Brně, plyne
také z toho, že Brno zároveň ustanoveno bylo za sudiště (čl. 9). Pak jde
jen o to, zda-li Brno se stalo splništěm také pro žalovaného jakožto právního nástupce původního dlužníka v držbě hypoteky. I tu otázku dlužno
potakati, poněvadž dlužní úpis, stanovící Brno za splniště, jest v knihách vtělen t. j. ve sbírce listin založen, splniště to platí tedy i pro každého
jeho nástupce v držbě hypotéky. Na tomto splništi nezměnilo se nic tím,
že žalobkyně dopisem ze dne 6. listopadu 1919 svolila, vlastně žádala,
aby žalovaný dlužný peníz složil u filiálky Živnostenské banky ve
Vídni, ovšem v československé měně. Má sice pravdu dovolatel, že,
odmítl-li platiti v československé měně, nezměnilo se tím nic na jeho právu,
složití peníze na udaném místě ve Vídni, a jsou v tom nižší stolice na
omylu, když myslí, že když žalovaný nepřistoupil na to, platiti v Kč, že
nepřijal ani nabídky, platiti u řečené filiálky, avšak dopis žalobkyně neinvolvoval dokonce žádné změny splniště, nýbrž jen změnu platiště. Sám
zákon tu přesně líší: tak má dle čl. 325 obch. zák. a § 905 obč. zák. dlužník
placení peněžité zaslati na své útraty a nebezpečí věřiteli do jeho bydliště,
tím však zůstává, jak v. o. z., čl.325 výslovně praví a § 905 mlčky předpokládá
(arg. motivy), splniště nedotčeno. Tak i zde určením platiště nezměnilo
se ničeho v příčině splniště a závazku, na něm závislých; žalobkyně ustoupila pouze od svého práva, aby jí žalovaný dluh do Brna do její pokladny
dodal, zrušila povahu dluhu jako dluhu donosného a přešly na ni pouze
nebezpečí a útraty dopravy z Vídně do Brna, jež jinak nesl by dlužník.
Je-li však splništěm pořád Brno, musí žalovaný dle § 6 zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb., platiti dluh v Kč a sice v paritě 1 K rak.-uh.
1 Kč. Uplatňuje-li dovolatel proti tomu, že on jest Polák, že v čas, kdy
hypotéku převzal, byl rak. občanem, po převratu však že je cizozemcem
jak vůči Čsl. republice, tak vůči Rak. republice, a že tedy právní jednání,
jež dle dlužního úpisu ve Vídni uzavřeno bylo, dle § 36 obč. zák. posuzovati jest dle rakouského práva, ježto na jiné, zejména nynější, tehdáž
ještě neexistující čsl. právo zřetel brán býti nemohl, dlužno proti tomu
uvésti, že poměr z dlužního úpisu, jemuž nyní podléhá, jak vyloženo, i žalovaný, dlužno posuzovati dle práva sídla žalobkyně, neboř, když sídlo
to ustanoveno za splniště a sudiště a žalobkyně dala si od dlužníka slíbiti,
že závazky ty přejímá za sebe i své nástupce, chtěla žalobkyně zcela
patrně, aby sídlo její bylo sídlem právního poměru a tento aby tedy podléhal právu toho místa, a dlužník, přijav všecky ty podmínky, vůli žalobkyně se podrobil. Tímto místem je však Brno a musí tedy poměr posuzován býti dle práva pro toto místo platného, třeba že se právo to v mezičasí změnilo: místo rakouského nastoupilo československé. Ale §§ 36 a 37 obč. zák. — a pod jeden nebo pod druhý případ nutně spadá — dovolují
výslovně, aby strany samy ustanovily právo, podle něhož poměr posuzován míti chtějí (vždyť jde o právo soukromé, jehož jsou pány), a to se
může státi také mlčky (§ 863 obč. zák.), činy konkludentními, s jakými
zákon dle znění svého právě povýtečně počítá. Jen v jediném případě není
taková dohoda platná: když totiž cizinec v tuzemsku uzavře dvojstrannou
smlouvu s tuzemcem, tu se musí poměr posuzovati bezpodmínečně »podle
tohoto zákona«, t. j. dle práva tuzemského — žalovaný tomu rčení
rozumí ovšem jinak, ale rozhodně mylně, maje za to, že to znamená tolik
co »dle práva rakouského« — a to tuzemské je opět nyní československé.