Čís. 15243.
Kdy má zaměstnanec právní nárok na remuneraci.
(Rozh. ze dne 30. května 1936, R I 685/36.)
Žalobce se na žalované domáhá zaplacení remunerace. Prvý soud neuznal žalobní nárok důvodera po právu: Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem, po právu určitou částkou.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Nejvyšší soud odůvodnil v rozhodnutí ve Sb. n. s. 10661, že se nárok na periodickou remuneraci může opírati buď o smluvní ujednání stran nebo o obchodní zvyklost v místě, kde je zaměstnavatelův závod, anebo že může býti podle okolností založen i tím. Že zaměstnavatel vyplácí ve svém podniku, remunerace po delší dobu pravidelné, třebas dobrovolně a ne vždy ve stejné výši. V souzené věci nebyla remunerace mezi stranami smluvena, a nebylo ani tvrzeno, že v místě, kde je závod žalované firmy, jest obchodní zvyklostí vypláceti zaměstnancům periodické remunerace. Odvolací soud však zjišťuje, že v závodě žalované firmy byla vyplácena remunerace pravidelně každý rok v nestejné výši, jež závisela na rozhodnutí správní rady podle výkonnosti toho kterého úředníka a podle bilančních výsledků, a usuzuje z toho, že se takto stalo vyplácení remuneraci v podniku žalované strany zvyklostí a že žalobci tím vzešel právní nárok na výplatu remunerace za spornou dobu. Avšak pouhá skutečnost, že byly zaměstnancům podniku po delší dobu vypláceny remunerace, ještě sama o sobě nezakládá právní nárok na jejich výplatu. Otázku tu jest v každém jednotlivém případě řeší ti zvlášť podle okolností případu, jak to bylo též zdůrazněno ve svrchu uvedeném rozhodnutí. Žalovaná firma přednesla, že převážná část její zaměstnanců měla remuneraci zajištěnu v pevné výši smluvně, že druhá část dostávala remunerace každoročně v nestejné výši podle návrhů přednostů oddělení a po schválení správní radou vždy po valné hromadě až do roku 1932, tedy naposled za rok 1931 a že mnoha za- městnancům v těchto letech se nedostalo z určitých důvodů, jim nesdělených, remunerace. Pokud byly remunerace poskytnuity zaměstnancům, kteří na výplatu jich neměli nárok, řídila se prý správní rada kvalifikací toho kterého úředníka a finančním výsledkem posledního bilančního roku a vyplatila tudíž v roce 1932 (za rok 1931 finančně méně úspěšný) jen remunerace menší, kdežto za léta 1932 a 1933, v nichž bilance nevykázala zisk, již remunerace nevyplatila. Konečně uplatňovala žalovaná, že pokud zaměstnanci neměli remunerace zaručeny ve služebních smlouvách, šlo o pouhou remunerační odměnu, jejíž udělování bylo vyhrazeno volné úvaze správní rady bez prejudice pro příští rok. Čemuž byl zřetelně dán výraz tím, že remunerace pro každého zaměstnance musely býti navrženy zvlášť podle výkonnosti jednotlivého úředníka, a byly jen povoleny podle bilančních výsledků, zvláště jen vykazovala-li bilance zisk, že se remunerace měnily směrem nahoru a dolů, že o tom zaměstnanci věděli a museli věděti podle způsobu, jakým remunerace musely býti navrženy a jak byly povoleny, a že žádný ze zaměstnanců ani proti výši udělené mu remunerace, ani proti tomu, že mu případně remunerace nebyla povolena, si nikdy nestěžoval. Tyto žalovanou firmou tvrzené skutečnosti odvolací soud nezjistil resp. dosti přesně nezjistil, ač mají důležitý význam pro spornou otázku, zda žalobci vznikl právní nárok na výplatu remunerací, jichž se domáhá, při čemž dovolací soud vychází z tohoto právního hlediska: Byla-li většině zaměstnanců remunerace v pevné výši zaručena ve služebních smilouvách a z ostatních zaměstnanců jen některým vyplácena remunerace v nestejné výši podle určitých zásad vyhrazených voilné úvaze správní rady, šlo o výhradu, jíž zaměstnavatelka dala jasně najevo, že placením remunerace nelze vytvořiti prejudic, a při takové výhradě nemohl vzniknouti zaměstnancům právní nárok, zejména bylo-li nebo mohlo-li aspoň býti zaměstnanci známo, že zaměstnavatelka placením mimořádných částek nechce vytvořiti domněnku, že by tu šlo o část platu, musel-li podle tvrzení žalované býti pro každého úředníka vypracován zvláštní návnh a při něm přihlíženo k výkonnosti a kvalifikaci jednotlivého zaměstnance, bylo-li poskytnutí remunerace učiněno závislým na dosažení zisku akciovou společností, a byli-li někteří úředníci vyloučeni z poskytnutí remunerací a pod. Přidružila-li se k tomu ještě okolnost, že si proti vylíčenému postupu firmy zaměstnanci nestěžovali, bylo by též uvážiti, zda z toho neplyne závěr, že mlčky s tím souhlasili a zda takto nebyla pohnutka firmy v příčině výplaty remunerací konkludentním způsobem (§ 863 obč zák.) stanovena podmínkou (§ 901 obč. zák.), takže by zaměstnancům nevznikl právní nárok na remuneraci, nebylo-li v některém roce dosaženo zisku. Odvolací soud měl tedy předem zjistiti celkový počet úředníků firmy (zaměstnaci-neúředníci nedostávali podle souhlasného přednesu stran remunerace), a dále zjistiti, kolik z nich mělo remunerace smluvně zajištěné a kolik z nich je dostávalo pravidelně, pokud se týče kolika z nich remunerace nebyly vůbec vypláceny. Dále měl odvolací soud přesně zjistiti, jaký byl vnitřní postup při udělování remunerací v jednotlivých rocích, jak se jejich poskytnutí navrhovalo resp. kdo je navrhoval a podle jakých zásad a jak došlo ke konečnému roz- hodnutí u každého jednotlivého úředníka. Konečně, zda tento postup byl zaměstnamcům znám a zda si nestěžovali proti výši resp. proti neposkytnutí remunerací. Za tím účelem bude zvláště třeba feště znova provésti důkazy a bude na soudě, by podle § 182 c. ř. s. přiměl strany k tomu, aby doplnily přednes a nabídly další důkazy, zejména o bilančních výsledcích žalované firmy v každém z roků v úvahu přicházejících. Pro posouzení sporu nemá význam okolnost, že žalovaná při výplatě remunerací srážela daň důchodovou, ježto podle zákona o dani důchodové podléhají dani i takové příjmy, na které nemá příjemee právního nároku, a bylo jen úkonemi opatrnosti, když žalovaná, ručící za daň z příjmů zaměstnancových, tuto daň srazila a vyhradila zájemcům, by ve vyměřovacím řízení uplatňovali tuto srážku jako neodůvodněnou.