NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15675.

K odporovatelnosti stačí, že odporem proti právnímu jednání dlužníkovu může býti zjednáno pro odporujícího věřitele příznivější postavení, než jaké měl před podáním odporu.
V odpůrčím sporu podle § 2 čís. 3 odp. ř. náleží žalovanému, aby dokázal, že i tomu, kdo za něho sjednal právní jednání, byť i k tomu nebyl zmocněn, nebyl znám zkracovací úmysl dlužníkův ani znám býti nemusel.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1936, Rv II 1122/34.)
Podle přednesu žaloby dluží tchán žalovaného Jan N. st. žalobci na základě pravoplatného platebního rozkazu určitou částku, k jejímuž vydobytí byly vedeny bezvýsledné exekuce. Nemovité jmění dlužníkovo, t. j. ideální polovice knihovní nemovitosti byla zatížena zástavním právem ve prospěch žalovaného pro pohledávku 26000 Kč a byla prodána v dražbě 31. května 1933 za nejvyšší podání 29000 Kč. Dle rozvrhového usnesení má zbytek z tohoto nejvyššího podání po uspokojení knihovních věřitelů připadnouti žalovanému k částečné úhradě jeho knihovně zajištěné pohledávky. Tato část pohledávky krytá nejvyšším podáním byla převzata vydražitelem ve smyslu § 171 ex. ř. Nebýti tohoto zatížení, které bylo vykonáno v posledních dvou letech ve prospěch blízkého příbuzného dlužníkova, byla by bývala pohledávka žalující z nejvyššího podání plně kryta. Žalující proto navrhla, opírajíc se o předpis § 2 čís. 3 odp. řádu, by uznáno bylo právem, že žalovaný jest povinen trpěti, aby žalující vedla pro svou pohledávku exekuci na hypotekární pohledávku žalovaného váznoucí na bývalé ideální nemovitostní polovici Jana N-a st. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
73* Důvody:
S hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká žalovaný především, že odvolací soud věc po právní stránce mylně posoudil, uznal-li, že žalobkyně byla právním jednáním svého dlužníka Jana N., jemuž odporuje, zkrácena, a dovozuje proti tomuto názoru odvolacího soudu, že zkrácení žalobkyně ve smyslu § 2, čís. 3 odp. ř. tu není proto, že i kdyby vůbec nebylo došlo k tomuto jednání Jana N. st., nedostala by žalobkyně z nejvyššího podání za nemovitost jím zatíženou nic, ježto nejvyšší podání nestačí ani k uspokojení všech knihovních věřitelů jsoucích před pohledávkou žalobkyně. Avšak tato námitka dovolání není opodstatněna. Otázka, zda odporující věřitel byl právním jednáním dlužníka zkrácen, jest otázkou právní (rozh. čís. 4546, 12157 Sb. n. s.). Pro její posouzení jest rozhodující doba, kdy se odporuje, a jde o zkrácení tehdy, skýtá-li odpor proti právnímu jednání dlužníkovu věřiteli možnost zásahu na dlužníkovo jmění s nadějí na uspokojení, tedy je-li odporování způsobilé přivoditi buď úplné nebo částečné uspokojení odporujícího věřitele (rozh. čís. 5185, 12148, 12157 a j. Sb. n. s.) Příčinné souvislosti mezi odporovatelným jednáním a zmenšením vyhlídky odporujícího věřitele na uspokojení zapotřebí není. Stačí, že odporem proti právnímu jednání je zjednán pro odporujícího věřitele příznivější stav, než jaký tu byl před odporem. Zda tento účinek tu byl již předem, nebo zda nastal teprve později (na př. při knihovním zajištění pohledávky odpadnutím některých jiných břemen), nerozhoduje. V souzené věci bylo v době, kdy žalobkyně vznesla odpor, dosaženo za nemovitost zatíženou odporovatelným jednáním nejvyšší podání 29000 Kč, a připadne z něho po přikázání všech předcházejících knihovních břemen na zajištěnou pohledávku žalovaného ještě zbytek 17187 Kč 30 h, který bude vyrovnán převzetím vydražitelem, ježto žalovaný prohlásil, že si nečiní nároků na hotové zaplacení pohledávky a ponechává dlužnou částku nadále v plné výši knihovně zajištěnou. Úspěšným odporem bude žalobkyni umožněno uspokojiti se exekucí na tuto hypotekární pohledávku žalovaného a na tom nic nemění, že mezi její pohledávkou a pohledávkou žalovaného byly další zbytek nejvyššího podání převyšující pohledávky jiných knihovních věřitelů, neboť rozsudkem o odpůrčí žalobě určuje se jen (§§ 1, 13 odp. ř.) relativní bezúčinnost odporovatelného jednání, totiž jen proti určitému žalobu vznesšímu věřiteli, nikoli bezúčinnost jeho vůbec, to jest proti všem věřitelům, a má tudíž úspěšná žaloba odpůrčí proti knihovnímu zajištění význam jen pro uspokojení odporujícího knihovního věřitele, nikoli však pro knihovní věřitele jemu předcházející (srovn. rozh. čís. 5354, 9230, 10778 a 12782 Sb. n. s.). V souzené věci knihovní věřitelé jsoucí mezi pohledávkou žalovaného a pohledávkou žalobkyně nepodali proti přikázání zbytku nejvyššího podání na pohledávku žalovaného odpor podle § 213 ex. ř., vyjdou tudíž při rozvrhu nejvyššího podání na prázdno a jejich knihovní pohledávky budou při provedení rozvrhového usnesení vymazány (§ 237, odst. 3 ex. ř.) Tito knihovní věřitelé nemohou si však vzhledem k relativnímu účinku odpůrčí žaloby žalobkyně ani mimo rámec rozvrhového řízení činiti nároky na částku žalovanému přikázanou, tudíž tudíž ani na jeho pohle- dávku vydražitelem převzatou, ledaže také oni sami již podali, nebo dokud běží lhůty podle odpůrčího řádu, ještě podají proti knihovnímu zajištění pohledávky žalovaného odpůrčí žalobu, jak to učinila žalobkyně. Leč tato možnost nepadá pro otázku, o niž jde, na váhu, neboť nehledíc ani k tomu, že v tomto směru nebylo žalovaným nic tvrzeno, jest jediné rozhodným, zda vyhlídky žalobkyně budou úspěšným odporem příznivější, a tomu tak jest, dokud není jisto, zda ze zbytku nejvyššího podání připadajícího na pohledávku žalovaného po případě z jeho pohledávky převzaté vydražitelem bude uspokojen někdo jiný než žalobkyně. Odvolací soud neposoudil věc po právní stránce mylně ani v příčině námitky žalovaného, že mu úmysl jeho děda Jana N. st. poškoditi své věřitele nebyl znám ani znám býti nemusel. V souzené věci je nesporné, že knihovní zajištění pohledávky žalovaného, jemuž žalobkyně odporuje, provedl za žalovaného někdo jiný. Bylo tudíž na žalovaném, chtěl-li odvrátiti odpor žalobkyně podle § 2, čís. 3 odp. ř., by prokázal, že fraudulosní úmysl Jana N. st. nebyl znám a nemusel býti znám ani tomu, kdo za něho jednal, ať již to byla jeho matka nebo někdo jiný. Žalovaný však tento důkaz v první stolici vůbec ani nenabídl, ba ani nepojmenoval určitou osobu, která za něho jednala. Odvolací soud neměl tudíž ani příčiny, by o tom provedl nějaké důkazy, a jsou bezpodstatné výtky vadnosti odvolacího řízení (§ 503, čís. 2 c. ř. s.) a rozporu se spisy (§ 503, čís. 3 c. ř. s.), jež činí dovolání v tomto směru. Pokud dovolání ještě namítá, že není prokázáno, že osoba, jež za žalovaného jednala, byla k tomu zmocněna, stačí dovolání odkázati na napadený rozsudek, v němž je správně dolíčeno, že i když matka žalovaného (nebo kdokoliv jiný, který za něho jednal) jednala za něho bez jeho příkazu, zřizujíc zástavní právo k jeho jasnému a převážnému prospěchu, schválil žalovaný toto jednání tím, že prospěch, který mu z něho vznikl, si nyní zadržuje a zdráhá se jej vydati, čímž se stalo jednání toho, jenž za něho jednal, dodatečně jednáním jeho zmocněnce (§ 1016 obč. zák.).

Citace:

Čís. 15675.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1181-1183.