NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15027.

K § 1042 obč. zák.
Otázku, zda tu jest podpůrná vyživovací povinnost, jest řešiti procesnímu soudu ve sporu jako otázku předurčující.
Nárok podle § 1042 obč. zák. na náhradu nákladu učiněného za toho, kdo má podpůrnou vyživovací povinnost (§ 143 obč. zák.), není závislým na tom, zda ten, pro něhož byl náklad vynaložen, uplatnil své právo proti podpůrně povinnému k výživě.
(Rozh. ze dne 12. března 1936, R I 234/36.)
Žalobce domáhá se podle § 1042 obč. zák. na žalovaném náhrady nákladu učiněného za ošetřování jeho vnučky nezl. Gertrudy E-ové, jímž byl prý žalovaný sám podle § 143 obč. zák. povinen. Procesní soud zamítl žalobu proto, že nárok ošetřovančin na podpůrné poskytování výživy podle § 143 obč. zák. jest osobním právem dítěte výživy potřebujícího, jež může býti uplatňováno jedině v nesporném řízení a jež žalobce jako třetí osoba nemůže pro sebe uplatniti, ježto ošetřovanka tak doposud s úspěchem neučinila. Odvolací soud zrušiv rozsudek prvního soudu s výhradou právní moci, vyslovil právní názor, že jest v řízení sporném přípustné zjistiti podpůrnou vyživovací povinnost žalovaného jako děda nezl. ošetřovanky.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalovaného.
Důvody:
Otázka, zdali žalovaný po rozumu § 143 obč. zák. byl povinen zcela nebo částečně pečovati o výživu nezl. vnučky a zdali proto měl zcela nebo částečně hraditi i náklady spojené s jejím ošetřováním ve veřejné nemocnici, jest v tomto sporu jen předběžnou otázkou pro řešení otázky hlavní. K řešení této otázky předurčující, ovšem jen v důvodech rozhodnutí, jest procesní soudce oprávněn, pokud v zákoně není ustanoveno jinak (§§ 190 a 191 c. ř. s.). Není vůbec zákonného předpisu, který by v projednávaném případě nařizoval výjimku a neprávem dovolává se rekurent plenárního usnesení býv. víd. nejv. soudu ze dne 19. října 1915 (Gl. U. n. ř. čís. 7608), jež se týká pouze uplatňování nároku osoby výživy potřebující, nikoli však nároku třetí osoby na náhradu učiněného nákladu. Nárok třetí osoby podle § 1042 obč. zák. není také závislý na tom, že ten, v jehož prospěch byl základ učiněn, uplatnil své právo vůči tomu, kdo jím byl povinen, neboť nehledíc k tomu, že oprávněný snad mnohdy vůbec nemá zájmu na tom, kdo mu plnění poskytuje, mohl by pak nárok na náhradu snadno býti zmařen, opomene-li v první řadě oprávněný vůbec své nároky přivésti k platnosti. Odvolací soud uložil proto právem procesnímu soudu, aby samostatně v rámci tohoto sporu zkoumal, zda předpoklady tvrzené povinnosti žalovaného podle § 143 obč. zák. jsou dány, ježto o ní dosud nebylo pravoplatně a pro procesní soud závazně rozhodnuto.

Citace:

Čís. 15806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 160-161.