NPD documents search: Všehrd, 16 (1935) - František Štajgr: Právo a skutečnosti v civilněprocesním revisním řízení

Čís. 626.

Předražování (zákon ze dne 17, října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Předchozí odsouzení pro předražování kvalifikuje pozdější čin na přečin i tehdy, stalo-li se ještě dle dřívějších předpisů o předražování. Lhostejno, že byla ohledně dřívějšího odsouzení podána žádost o obnovu.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1921, Kr I 136/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do, rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 25. října 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem dle § 7 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska hmotněprávních důvodů zmatečnosti namítá stížnost, že nalézací soud nesprávně podřadil jednání obžalované skutkové podstatě přečinu předražování ve smyslu § 7 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a ta především prý již proto, že ku dřívějšímu odsouzení obžalované pro předražování došlo nikoli dle právě citovaného zákona lichevního, nýbrž na základě cis. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., mimo to pak i proto, že prý obžalovaná obnovou trestního, řízení dovodí, že se nedopustila ani onoho přestupku předražování, pro který dříve byla odsouzena. Jak patrno, uplatňuje stížnost svými vývody ve skutečnosti pouze důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 10 tr. ř., důvodu zmatku dle čís. 9 a) vůbec neprovádějíc. Než i důvodu zmatku dle čís. 10 dovolává se stížnost neprávem. Především je právně mylným názor stížnosti, jakoby kvalifikaci předražování na přečin dle § 7 čís. 3 lich. zák. zakládalo pouze dřívější odsouzení na. základě téhož zákona. Stížnost, která zdůrazňuje v tom směru pouze větší přísnost tohoto zákona u srovnání s cís. nařízením ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., neuvádí jinak ani jediného momentu, který by nasvědčoval správnosti jejího názoru, jakoby byl i zákonodárce jako podmínku kvalifikace předražování na přečin předpokládal dřívější odsouzení dle lichevního zákona, nikoli tedy i odsouzení dle dřívějších předpisů lichevních. Rozhodným může tu býti v první řadě doslov § 7 čís. 3 lich. zák. V něm se však praví zcela všeobecně, že »pachatel bude potrestán pro přečin byl-li již jednou právoplatně odsouzen pro předražování«. Nerozeznává se tedy nikterak mezi odsouzením pro předražování dle lichevního zákona a dle dřívějších předpisů lichevních a ani jinak nic neskýtá opory stanovisku stížnosti a zejména názoru, jakoby byl v tom směru rozeznávati zamýšlel zákonodárce. Nejinak je tomu ohledně druhé výtky. Žádost o obnovu trestního, řízení nemění ničeho na faktu, že došlo v určité trestní věci k právoplatnému odsouzení, tak, že odsouzení pro přečin předražování nebylo by v tomto případě na závadu, i kdyby snad řízení o podobné žádosti bylo opravdu v běhu.

Citace:

č. 626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 466-467.