NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Č. 12558.

Zdravotnictví. — Řízení správní: * Ustanovení § 3 zák. č. 237/1922 Sb. nezakládá právní nárok obecních a obvodních lékařů, přeložených na odpočinek před účinností zák. č. 236/1922 Sb., na poskytnutí podpory tam uvedené.
(Nález z 10. října 1936 č. 15214/36.)
Věc: Berta L. v Bratislavě proti rozh. min. veř. zdrav, a těl. výchovy v Praze z 28. prosince 1933 o podpoře podle § 3 zákona č. 237/1922 Sb.
Výrok: Stížnost se zamítá dílem pro bezdůvodnost, dílem se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Manžel st-lky MUDr. Jan L. žádal podáním z 1. března 1932 o poskytnutí roční podpory podle zákona č. 237/1922 Sb., poněvadž v době od r. 1884 do r. 1903 byl obvodním lékařem v Malackách. Než tato žádost byla vyřízena Dr. L. 15. března 1933 zemřel. St-lka pak novým podáním z 9. června 1933 na min. zdrav. a těl. výchovy žádala o přiznání roční podpory podle § 3 zákona č. 237/1922 Sb., resp. žádala, aby žádost jejího manžela z r. 1932 byla příznivě vyřízena.
Min. veř. zdrav. a těl. výchovy v dohodě s min. fin. nař. rozhodnutím žádosti manžela st-lčina o povolení podpory podle ustanovení § 3 zákona č. 237/1922 Sb. nevyhovělo, ježto nejde v tomto případě o obvodního lékaře, který byl přeložen na trvalý odpočinek před účinností zákona č. 236/1922 Sb. MUDr. Jan L. působil sice určitou dobu jako obvodní lékař v Malackách, avšak potom (v r. 1903) se vzdal tohoto místa a usadil se jako zubní lékař v Bratislavě. Z těchto důvodů nemohlo min. veř. zdrav. a těl. výchovy vyhověti ani žádosti st-lky o povolení podpory podle § 3 zákona č. 237/1922 Sb.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí se dovozuje, že manžel st-lčin svou 19letou službou jako obvodní lékař nabyl nároku na přiznání roční podpory podle § 3 zákona č. 237/1922 Sb., neboť všechny předpoklady tohoto předpisu jsou splněny, a okolnost, že manžel st-lčin v r. 1903 přestal býti obvodním lékařem, nároku toho jej ani st-lku nezbavila. O této stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 3 zákona z 13. července 1922 č. 237 Sb. mohou býti obvodním a obecním lékařům přeloženým na odpočinek před účinností zákona z 13. července 1922 č. 236 Sb. bez nároků na výslužné, jakož i pozůstalým po nich, kterým nebyl přiznán nárok na požitky zaopatřovací, žijí-li v poměrech prokázané stísněných, poskytnuty podpory. Z dikce tohoto předpisu »mohou býti poskytnuty podpory« je patrno, že před- pisem tímto nebyl osobám v něm uvedeným založen právní nárok na přiznání roční podpory, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady v předpisu tom uvedené, nýbrž, že bylo ponecháno volné úvaze rozhodujících úřadů, zda v tom kterém konkrétním případě, vyhovujícím skutkovou podstatou citovanému zákonnému předpisu, roční podporu přiznají čili nic.
St-lka si tedy nesprávné vykládá citovaný předpis, spatřuje-li v něm normu zakládající právní nárok její, resp. jejího zemřelého manžela, na poskytnutí roční podpory, a bezdůvodně se proto dovolává ochrany u nss proti porušení tohoto jejího domnělého subjektivního právního nároku žal. úřadem.
Že by se žal. úřad byl při svém rozhodnutí dopustil nějaké podstatné vady řízení, nebo že by byl vybočil z mezí, jež mu celková intence cit. zákona a podstata věci vytkly, zejména, že by se byl dal vésti ohledy jinými, než které měl cit. zákonný předpis na mysli, z nař. rozhodnutí neplyne a stížnost ostatně ani nevytýká.
Pokud stížnost mluví o tom, že manžel st-lčin má nárok na výslužné, poněvadž se ho nezřekl, ani ho nebyl zbaven, je stížnost v této části nepřípustná (§ 5 zákona o ss), neboť nárok na výslužné nebyl ve správním řízení vůbec uplatněn a nař. rozhodnutí po této stránce žádného výroku neobsahuje.

Citace:

Čís. 125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 745-745.