Čís. 1224.

Opatřením Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 sb. z. a n. (zákonem ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n.) dáno na jevo, že částky, stanovené zákonem ze dne 9. dubna 1910, čís. 73 ř. zák., jest čítati v Kč.
(Rozh. ze dne 1. června 1923, Kr II 233/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 28. března 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §u 171, 176 II. a) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., snaží se dovoditi, že obžalovaný měl býti uznán vinným nikoliv zločinem krádeže dle §u 171, 176 II. a) tr. zák., nýbrž pouze přestupkem §u 460 tr. zák. Nalézací soud zjišťuje, že hodnota věcí, obžalovaným odcizených, činí celkem 140 K a že obžalovaný byl již vícekráte pro krádež potrestán. Přes to, že ke zločinné kvalifikaci krádeže dle §§ 171, 176 II. a) tr. zák. stačí, činí-li hodnota odcizených věcí více než 50 K, a zde je zjištěna hodnota 140 K, má zmateční stížnost za to, že zde není předpokladů pro použití §u 176 II. a) tr. zák., poněvadž prý zákon ze dne 9. dubna 1910, čís. 73 ř. zák. (lex Ofner), který naposled upravil částky rozhodné pro kvalifikaci krádeže zločinné, měl na mysli hodnocení v korunách zlaté měny rakouské, v té době platné, jež nelze zaměňovati za dnešní české koruny v měně papírové. Přepočítá-li se 140 Kč na koruny bývalé zlaté měny v poměru 6:1, dojde se k 25 K ve zlatě, které odpovídají skutečné hodnotě odcizených věcí a odůvodňují odsouzení obžalovaného pouze pro přestupek krádeže. Budiž ponechána stranou otázka, zda názor zmateční stížnosti jest správným pro dobu, než nabylo účinnosti opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle §u 54 úst. listiny ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 sb. z. a n. Nelze však přisvědčiti názoru tomu, pokud běží o trestné činy spáchané po účinnosti onoho opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé, pokud se týče zákona ze dne 22. prosince 1922, čís. 471 sb. z. a n. Zákony těmito, přihlížejícími jiným způsobem ke znehodnocení měny, dal zákonodárce zřejmě na jevo, že částky, stanovené zákonem ze dne 9. dubna 1910, čís. 73 ř. zák. (lex Ofner), je čítati v korunách československých. Poněvadž pak trestný čin, o nějž zde běží, byl spáchán v roce 1922, není zmateční stížnost odůvodněnou. V §u 9 zákona z 22. prosince 1921, čís. 471 tr. zák., jehož se stížnost dovolává, se pouze stanoví, že, jde-li o krádež a majetkové delikty, tam uvedené, může veřejný obžalobce navrhnouti potrestaní pro přestupek, nebyl-li by čin zločinem při nižší ceně předmětu. V tomto případě však veřejný obžalobce nepoužil svého práva a zmateční stížnost nemůže z nepoužití předpisu fakultativního odvozovati zmatečnost rozsudku ve směru nesprávného právního posouzení věci.

Citace:

č. 1224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 296-297.