NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 13931.

Nezapravil-li vydražitel nejvyšší podání hotově, jak bylo ustanoveno v dražebních podmínkách, nýbrž uložil za souhlasu exekučního soudu u spořitelny různé vkladní knížky k zapravení nejvyššího podání, mezi nimiž byla i vkladní knížka banky, které bylo napotom povoleno příročí, a vymáhající věřitel si pak tuto vkladní knížku ještě s jinými vkladními knížkami vyzvedl, potvrzuje, že tyto vkladní knížky převzal na srážku přikázané mu části nejvyššího podání, bylo nejvyšší podání zapraveno řádně (§ 154 ex. ř.) i pokud se týče částky připadlé vymáhajícímu věřiteli, třebaže k realisaci oné vkladní knížky banky nedošlo pro příročí.
Lhostejno, že usnesením exekučního soudu, jež bylo potvrzeno rekursním soudem, bylo pravoplatně vysloveno, že dražební podmínky složením oné vkladní knížky banky řádně splněny nebyly, stalo-li se tak dříve, než vymáhající věřitel onu vkladní knížku vyzvedl a prohlásil, že ji převzal na srážku přikázané mu části nejvyššího podání.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1934, R I 1198/34.) Soud prvé stolice povolil k návrhu vymáhající věřitelky opětovnou vnucenou dražbu nemovitosti, rekursní soud návrh na povolení opětovné dražby zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předeslati jest toto: Vydražitelé nezapravili nejvyšší podání hotově, jak bylo ustanoveno v dražebních podmínkách, nýbrž uložili u spořitelny v P. různé vkladní knížky k zapravení nejvyššího podání, mezi nimiž byla i vkladní knížka banky N., které bylo povoleno příročí výnosem ministerstva financí ze dne 16. března 1933 čís. 32016/33 do dne 31. prosince 1934. Exekuční soud proti tomuto způsobu splacení nejvyššího podání nic nenamítal, ač se o něm dověděl z oznámení spořitelny v P., ba, naopak povolil vydražitelům usnesením ze dne 24. června 1932 odevzdání vydražené nemovitosti, což předpokládá splnění dražebních podmínek (§ 156 druhý odstavec ex. ř.) a při rozvrhovém roku dne 25. října 1932 prohlásil soudce rok řídící, že vydražitelé složili nejvyšší podání. Po pravomoci rozvrhu poukázal exekuční soud dne 17. března 1933 spořitelnu v P., aby uložené vkladní knížky realisovala. K tomu však ohledně vkladní knížky banky N. již nedošlo pro příročí. Potom si strana vymáhající tuto vkladní knížku ještě s jinými vkladními knížkami u spořitelny dne 22. dubna 1933 vyzvedla, potvrzujíc, že tyto vkladní knížky převzala na srážku (»auf Abschlag«) přikázané jí části nejvyššího podání. Opětnou dražbu jest k návrhu povoliti, nezapravil-li vydražitel včas a řádně nejvyšší podání (§ 154 prvý odstavec ex. ř.). Ježto ostatní oprávnění podíl nejvyššího podání jim připadající řádně obdrželi, jde v tomto případě jen o to, zda nejvyšší podání bylo zapraveno řádně i pokud se týče částky připadlé vymáhající věřitelce. Tuto otázku jest zodpověděti kladně. Není rozhodné, že usnesením exekučního soudu ze dne 30. března 1933, jež bylo potvrzeno soudem rekursním, bylo pravoplatně vysloveno, že dražební podmínky složením zmíněné vkladní knížky řádně splněny nebyly. Toto usnesení bylo prvním soudem vydáno a rekursním soudem přezkoumáno podle stavu, jaký tu byl dne 30. března 1933 a platilo jen pro tento stav, jenž se však později změnil, když vymáhající věřitelka vkladní knížku převzala dne 22. dubna 1933, t. j. po vydání uvedeného usnesení, a to nikoliv, jak stěžovatelka tvrdí, za účelem realisace, nýbrž podle správného zjištění rekursního soudu na srážku svého podílu na dražebním výtěžku, tedy místo placení. Na tom nemůže nic změniti okolnost, že šlo o dohodu mezi vymáhající věřitelkou a spořitelnou v P., která tu vystupovala jako soudní úschovna, a že nešlo o dohodu s vydražiteli, ani že soud tento postup výslovně neschválil, ani že vymáhající věřitelka po převzetí dotčené vkladní knížky ji zase uložila do úschovy u spořitelny, ale ovšem již na své jméno. Tím, že vymáhající strana přijala vkladní knížku na srážku svého podílu na nejvyšším podání, místo placení, u spořitelny v P., která soudem byla pověřena realisací a výplatou nejvyššího podání, byla co do svého nároku z rozvrhového usnesení uspokojena saldem vkladní knížky 208000 Kč právě tak, jakoby byla obdržela tuto sumu z nejvyššího podání v hotovosti a zprostila tím vydražitele povinnosti zaplatiti příslušnou sumu hotově (viz i rozhodnutí čís. 8047, 10491 sb. n. s.), i když na tomto postupu vydražitelé jako smluvní strana zúčastněni nebyli, poněvadž vydražitel není s věřitelem vůbec v přímém poměru právním, nýbrž má nejvyšší podání zapraviti u soudu, kdežto věřitel zase od soudu obdrží svůj podíl na dražebním výtěžku. Jest proto správným názor rekursního soudu, že vydražitelé vzhledem ke straně vymáhající řádně a včas zapravili nejvyšší podání. Důsledkem toho nebylo lze vyhověti návrhu vymáhající věřitelky na povolení opětné dražby.

Citace:

Čís. 13931.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 338-340.