Čís. 1181.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Sedlářské hřebíčky, pokud slouží pouze ku ozdobě postrojů, nejsou předměty potřeby.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1923, Kr I 367/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Chrudimi ze dne 27. prosince 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem dle §u 13 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a přestupkem dle §u 7 (1) téhož zákona, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost namítá, že žluté sedlářské hřebíčky do chomoutů podle své povahy chomout nikterak nespevňují, nýbrž jenom krášlí, že jsou jen předmětem naprosto okrasným, který na chomoutu býti může, ale nemusí, který chomoutu má dodati hezčího vzezření, aniž by ho však k hospodářskému používání chomoutu bylo zapotřebí, takže nejde tu vůbec o předmět potřeby, nýbrž pouze přepychový. Nalézací soud se touto otázkou, která ostatně za řízení před první stolicí nepřišla vůbec na přetřes, zvláště nezabýval. Podle §u 1. zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. rozumějí se předměty potřeby movité věci, které slouží přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. § 1. zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. а n., o lidových soudech pro trestání válečné lichvy mluví »o činech proti zákonům nebo nařízením vydaným od počátku války k tomu konci, by zásobování obyvatelstva bylo zabezpečeno a předražování zabráněno.« Ustanovení tato nasvědčují tomu, že pojmu předmětu potřeby neodpovídají takové věci, které neslouží k tomu, by jimi byly uspokojeny potřeby lidí nebo domácích zvířat. Nejsou tedy předměty potřeby takové věci, které slouží výhradně k vnější ozdobě a které nebyly již v dobách předválečných a nejsou zejména za poměrů vyvolaných válkou pro svou nevhodnost a drahotu používány širšími vrstvami obyvatelstva. Nelzeť přece považovati za úkol státu, by pečoval o zásobování obyvatelstva takovými věcmi, jež hoví jen touze po ozdobě, neboť stát poskytuje ochranné ruky jen tam, kde jde o zásobování skutečnými předměty potřeby. Nalézací soud zjistil, že svědek sedlář Antonín H. chtěl od obžalovaných koupiti asi 600 kusů hladkých, dvounožičkových sedlářských hřebíčků čís. 2, kdežto zmateční stížnost obžalovaných mluví o žlutých hřebíčkách do chomoutů; svědek H. neudal a soud také nezjistil, k jakému účelu hřebíčky měly sloužiti. Měly-li hřebíčky sloužiti jedině a výhradně k ozdobě sedlářských výrobků, nebylo by lze podle toho, co shora všeobecně uvedeno, přiznati jim vlastnost předmětů potřeby po rozumu §u 1. lichevního zákona. Byly-li však určeny k takovému praktickému upotřebení, že se svědek Antonín H. při výrobě toho neb onoho druhu sedlářského zboží, pro které právě hřebíčky kupoval, bez nich nemohl obejíti, nebylo by lze upříti jim vlastnosti předmětů potřeby ani tehdy, kdyby se po případě daly nahraditi i méněcennými hřebíčky, z levnějšího a méně úhledného materiálu zhotovenými, zejména, byl-li by vyšší náklad, na ně vynaložený, vyvážen dobrou jakostí a trvanlivostí jejich. Ježto pak, jak již uvedeno, rozsudek nalézacího soudu v tomto směru neobsahuje potřebných zjištění, není zrušovacímu soudu možno, tuto právní otázku, zmateční stížností nadhozenou, rozřešiti a bylo proto zmateční stížnosti vyhověti.

Citace:

č. 1181. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 214-215.