NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 17064.

§ 114 živn. řádu nebrání ujednání rozhodčího soudu v hromadných (kolektivních) smlouvách.
Možnost úmluvy o rozsudím nebyla vyloučena ani ustanovením § 3 zák. o živn. soudech č. 218/1896 ř. z.
Příslušnost rozhodčího soudu zřízeného v hromadné smlouvě nevylučuje jednotlivá (individuální) smlouva, neobsahuje-li zvláštní ustanovení vyučující onen rozhodčí soud.
Ujednání výše mzdy jednotlivou (individuální) smlouvou nestačí k vyloučení ujednání hromadné smlouvy o příslušnosti rozhodčího soudu.
(Rozh. ze dne 6. října 1938, Rv I 1920/37.)
Srov. rozh. č. 6079, 6183, 2811, 2663, 618 Sb. n. s.
Nálezem rozhodčího soudu gremia pražského obchodnictva z 15. června 1936, č. j. Rs 2041/36/779, byla žalobkyně — členka uvedeného gremia — uznána povinnou zaplatiti 3059 Kč 50 h svému zaměstnanci
64* Zdeňku Ch. (nyní žalovanému), který byl v době, dokud u žalobkyně pracoval, a ještě v době dotčeného nálezu členem pomocnické hromady onoho gremia. Při přijetí žalovaného do práce u žalobkyně v roce 1934 bylo s ním ujednáno vzhledem na jeho stáří a zmenšenou pracovní způsobilost, že bude míti plat 150 Kč týdně, který neodpovídal kolektivní smlouvě. Podle čl. XII. kolektivní smlouvy, sjednané dle § 114, písm. b), živn. řádu mezi gremiem pražského obchodnictva a pomocnickou hromadou a schválené ministerstvem obchodu výnosem z 22. dubna 1930, byl pro všecky spory vzniklé s jejím nedodržením příslušný rozhodčí soud. Tvrdíc, že nález rozhodčího soudu jest nezákonný, ježto žalovaný uzavřel se žalobkyní platnou individuální smlouvu pracovní před vydáním vládního nařízení č. 89/1935 Sb. z. a n., že tudíž kolektivní smlouvy nelze použíti na pracovní poměr a zejména že neplatí ustanovení smlouvy kolektivní o rozhodčím soudu, domáhá se žalobkyně žalobou prohlášení neúčinnosti dotčeného nálezu.
Žalobu zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Živnostenský řád uvádí v § 114, odst. 1, příkladmo úkoly společenstva, mezi něž patří podle písm. h) téhož ustanovení také oprávnění, aby zřídilo rozhodčí výbor k vyřizování rozepří mezi členy společenstva a jejich pomocníky.
Dotčené ustanovení však nebrání, aby byl v hromadných smlouvách ujednán rozhodčí soud, který jest institucí zcela odlišnou, jsa založen nikoliv na ustanovení § 114, písm. h), živn. řádu, nýbrž na předpisu § 599 c. ř. s. (arg. »jiná opatření«), z kteréhožto ustanovení plyne závaznost ustanovení kolektivních smluv o rozsudím (Sb. n. s. č. 6079, 618, 2811, 2663 a j.). Přípustnost úmluvy o rozsudím nebyla vyloučena ani ustanovením § 3 zák. č. 218/1896 ř. z. o živnostenských soudech, neboť tento předpis se týkal jen dobrovolného podrobení se stran rozhodčím výborům společenstev, kteroužto dohodu dopouští, avšak ani z toho ani k dalšího předpisu druhého odstavce téhož § 3 nelze vyvozovati, že by nebylo lze platně ujednati rozhodčí soud v kolektivní smlouvě (Sb. n. s. č. 6079).
Individuální smlouva sama o sobě nevylučuje rozhodčí soud v kolektivní smlouvě zřízený, leč by měla ustanovení jiné, vylučující tento rozhodčí soud, což nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil již v rozhodnutích ve Sb. n. s. č. 6079 a 6183, k nimž se pro stručnost odkazuje.
V souzené věci nebylo však tvrzeno a dokázáno, že by bylo výslovně vyloučeno ujednání kolektivní smlouvy o rozhodčím soudě, nýbrž bylo jen tvrzeno, že byla výše mzdy sjednána zvláštní smlouvou, což však nestačí k vyloučení příslušnosti rozhodčího soudu. Není proto oprávněn uplatňovaný důvod neúčinnosti napadeného výroku podle § 595 č. 1 c. ř. s.

Citace:

č. 6022. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 820-820.