Čís. 14092.

Zákon o dočasných opatřeních v exekučním a konkursním řízení proti nezaměstnanosti ze dne 22. února 1934 čís. 34 Sb. z. a n.
Podle § 4 (2) zákona se nevyžaduje, aby osoba, která provozovala samostatnou výdělečnou činnost, se jí vzdala způsobem a s účinkem vzdáni se živnosti podle § 144 živn. ř. Stačí, oznámil-li povinný příslušnému úřadu, že se vzdal jen dočasně provozované výroby, stalo-li se tak pro všeobecné hospodářské poměry. Nezáleží ani na tom, že se toto vzdání stalo až za exekučního řízení.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1935, R II 614/34.)
Prvý soud povolil odklad exekuce vnucenou dražbou nemovitosti podle zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n., vzav šetřením za prokázáno, že dlužník je osobou v § 4 odst. 2 cit. zák. uvedenou. Rekursní soud návrh dlužníka na odklad zamítl. Důvody: Exekuce vnucenou dražbou byla povolena již 26. října 1933. Návrh povinného na odklad dražby opírá se o to, že se prý musil vzdáti své živnosti (§ 4 (2) zák. 34/34). Prvý soud zjistil dotazem na Okresní úřad ve V., že povinný oznámil tomuto úřadu teprve podáním ze dne 7. července 1934, že se vzdává, a to jen dočasně, výroby radiotelegrafních a telefonních zařízení. Toto oznámení dlužníkovo nelze považovati za vzdání se živnosti podle § 144 živnost. řádu, tím méně, ano bylo učiněno až za exekučního řízení vedeného vnucenou dražbou na dlužníkovu nemovitost, tedy zřejmě nikoli pod tlakem všeobecných hospodářských poměrů ve státě, nýbrž následkem neutěšených finančních poměrů dlužníka Samého. Případu § 4 (2) cit. zák. tu tedy není.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a prvému soudu uložil, by o návrhu povinného, doplně šetření, znovu rozhodl.
Důvody:
Podle § 4 (2) zákona z 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. záleží na tom, zda osoby, které provozovaly samostatnou výdělečnou činnost, musily se jí vzdáti pro hospodářské poměry a nemají příjem rovnající se příjmu uvedenému v odst. 1 téhož § 4. V obou směrech obsahuje návrh povinného určité jeho prohlášení. V prvém směru oznámil povinný příslušnému úřadu, že se vzdal jen dočasně provozované výroby, ale i to se mohlo státi z naznačeného důvodu, t. j. pro všeobecné hospodářské poměry, což rozhoduje. Nelze proto uznati, že by se to mělo státi ve způsobu a s účinkem vzdání se živnosti podle § 144 živn. ř., nebo, že bylo na závadu, když se to stalo až za exekučního řízení, an § 1 čís. 2 zákona případ takový předpokládá. Vedle naznačeného důvodu, pro který se povinný výdělečné činnosti vzdal, záleží v druhém směru podle § 4 čís. 2 uved. zák. na jeho příjmu, o čemž šetření vůbec nekonáno. Bude třeba proto nedostatek tento odstraniti, jakož i neúplné šetření v prvém směru doplniti a znova rozhodnouti.

Citace:

č. 14092. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 62-63.