Č. 403.

Zabírání bytů: I. * Rozhodla-li I. stolice dle nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n., rozhodnutí II. stolice bylo však vydáno již za platnosti zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., může se tato stolice odvolati na nový důvod zabrání, zákonem tím stanovený. — II. * § 8 č. 7 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. předpokládá nejen, že majetníku bytu nebylo uděleno povolení k přesídlení dle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n., nýbrž i že se do bytu již skutečně nastěhoval.
(Nález ze dne 7. května 1920 č. 3192.)
Věc: Emanuel Zeman a Josef Kinkor v Písku (adv. Dr. Ignát Arnstein z Prahy) proti okresní správě politické v Písku o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost, pokud podána byla Josefem Kinkorem, odmítá se jako nepřípustná; ku stížnosti Emanuela Zemana zrušuje se naříkané rozhodnutí pro vady řízení.
Důvody: Obec Písek zabrala rozhodnutím z 30. října 1919 v domě čp. v Písku byt o 3 místnostech, jež se uprázdnily vystěhováním se Josefa Kinkora.
V odporu proti tomu podaném namítal majitel domu Emanuel Zeman, že je zabraný byt dosud obydlen Jos. Kinkorem, který se dosud nevystěhoval a ani výpovědi neobdržel. Okresní správa politická vykonala pak dne 21. listopadu 1919 šetření na místě samém, při kterém hospodyně Zemanova udala, že se měl Kinkor, od kterého Zeman dům koupil dle kupní smlouvy do 5. října 1919, vystěhovati, že však dosud toho neučinil a uprázdnil Zemanovi toliko jednu místnost obytnou, ve druhé má ubytovány své dělníky a ve třetí provozuje košíkářství. Sám však bydlí s rodinou již jinde déle jak 14 dní.
Úředně bylo konstatováno, že dvě obytné místnosti v přední části domu jsou obydleny, jak udáno v protokole, kdežto třetí místnost na zad byla prázdná a bylo v ní rozházeno proutí.
Naříkaným rozhodnutím byl odpor Emanuela Zemana zamítnut, ježto úředním šetřením na místě samém a z úředních spisů okresní politické správy bylo zjištěno, že zabíraný byt v domě čp. 117 jest bytem, do něhož se Zeman nastěhoval bez povolení podle zák. ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. a jest tím zabrání odůvodněno dle předpisu § 8, č. 7 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Námitka, že v bytě zabíraném dosud bydlí bývalý majitel domu Kinkor, nebyla prokázána, naopak bylo zjištěno, že týž již dobu delší 14 dnů bydlí s rodinou jinde.
Do tohoto rozhodnutí podali Emanuel Zeman a Josef Kinkor stížnost k tomuto soudu, která vytýká především vadnost řízení, poněvadž nebylo při rozhodnutí II. stolice šetřeno formálních předpisů § 11 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař., dále pak, že nebyl žalovaný úřad oprávněn užíti na úkor strany meritálně předpisů cit. zák., které v době rozhodnutí první stolice neplatily.
Tím, že II. stolice opustila důvod zabrání I. stolicí uvedený a sáhla k důvodu jinému, který v době rozhodnutí I. stolice ještě nebyl uznán za důvod k záboru a o kterém stranám nebyla dána možnost se vysloviti, porušil žalovaný úřad právo materielní i právo stran na slyšení a vzata jim mimo to ohledně tohoto nového důvodu instance.
Při řádném řízení provedeném za účasti stran bylo by se zjistilo, že dvě z místností sloužily a slouží pro výrobu košíkářskou a že tu tedy jde o místnosti živnostenské, které by dle § 8, č. 3 cit. zák. mohly býti zabrány teprve, kdyby po 3 měsíce byly prázdny, a že stěžovatel Josef Kinkor místností těch užívá nyní stále k témuž účelu živnostenskému.
Nejvyšší správní soud uvážil, rozhoduje o stížnosti, takto:
Stížnost Josefa Klinkora bylo odmítnouti podle §§ 2 a 21 zák. o správ. soudě jako nepřípustnou, protože jak zabírací nález I. stolice tak i rozhodnutí naříkané řízeno jest jen proti Emanuelu Zemanovi a nebyl tedy Josef Klinkor, jenž vůbec nebyl jako strana k řízení přibrán, naříkaným rozhodnutím, jež proti němu nemá účinnosti, ve svých právech poškozen.
Co se týče stížnosti Emanuela Zemana, dlužno předem vytknouti, že dnem 22. listopadu 1919 nabyl účinnosti zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. a týmž dnem pominula platnost nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n.
Bylo tedy naříkané rozhodnutí vydáno již za platnosti zmíněného zákona a byl proto žalovaný úřad povinen přihlížeti k materielním ustanovením tohoto zákona a mohl, zkoumaje zákonitost rozhodnuti I. stolice, odporem stěžovatelovým k přezkoušení mu předloženého, odvolati se i na takový důvod, který platnost pozbyvšímu nařízení ještě znám nebyl a teprve cit. zákonem byl zařazen mezi důvody, pro které může obec byt neb části bytů zabrati, poněvadž odvolací stolice není vázána na důvody podřízenou stolicí v naříkaném rozhodnutí uvedené.
Není tedy důvodná námitka stížnosti k tomu se odnášející, že naříkaným rozhodnutím byl byt stěžovatelův zabrán z důvodů jiných, než těch, o které se opřela stolice prvá.
Ve věci samé uvážil nejvyšší správní soud toto:
Rozhodnutí žalovaného úřadu opírá se, zabírajíc byt, o který jde, toliko o předpis § 8, č. 7 cit. zák. Dle tohoto ustanovení lze zabrati byty, do nichž se jejich majetníci nastěhovali bez povolení podle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. Ustanovení toto tedy předpokládá jednak, že neobdržel majetník bytu povoleni k přestěhování do obce, v níž se byt zabraný nalézá, a jednak že se osoba, jíž povolení to odepřeno bylo, do bytu již nastěhovala.
V daném případě jest nesporno, že byl odpor stěžovatelův proti odepřenému povolení k přesídleni do Písku zamítnut pravoplatným rozhodnutím okresní správy politické tamtéž ze dne 27. října 1919 č. 50994, doručeným dne 6. listopadu 1919, a že tedy první ze zmíněných dvou podmínek jest dána.
Ve správních spisech není však dostatečného podkladu pro to, že by se byl Emanuel Zeman do bytu ve svém domě čp. 117 v Písku před vydáním naříkaného rozhodnutí již skutečně nastěhoval, naopak bylo šetřením dne 21. listopadu 1919 konaným zjištěno a stěžovatel také tvrdí i ve stížnosti, že bytu zabraného používá dosud Josef Kinkor.
Postrádá tedy skutkový předpoklad žalovaného úřadu, pokud jde o tuto zákonem předepsanou náležitost, dostatečného zjištění ve spisech a bylo pro tuto podstatnou vadu řízení zrušiti naříkané rozhodnutí dle § 6 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 300-302.