NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Č. 11973.

Občanství státní. — Řízení před nss-em: I. V řízení před nss-em o stížnosti manžela do rozhodnutí min. vnitra, vyslovujícího, že manžel je státním občanem čsl., nemá manželka postavení zúčastněné strany. — II. Jde-li o území Slov. a Podk. Rusi, rozhoduje o státním občanství v jediné stolici ministerstvo vnitra.
(Nález ze dne 13. června 1935 č. 15353/35.)
Prejudikatura: ad 1.: srov. Boh. A 11324/34, 9858/32; ad II.: Boh. A 4630/25, 6178/26.
Věc: Maxmilián R. v Salzburku proti ministerstvu vnitra (za Elsu R v Berlíně, přizvanou k líčení jako zúčastněná strana, adv. Dr. Frant. Halphen z Prahy) o státní občanství. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud vyslovilo, že st-l jest čsl. státním občanem, zrušuje se pro vadnost řízení; v ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti st-le, aby byl ve smyslu § 24 zák. čl. L:1879 propuštěn ze státního svazku čsl., vydal zem. úřad v Bratislavě výměr z 22. června 1931, jímž vyslovil, že st-l není čsl. státním občanem, není jím ani st-lova manželka Elsa ani synové Wolfgang a Gottfried, poněvadž není prokázáno, že by st-l měl v některé obci na území Čsl. republiky domovské právo, třebas jeho otec pocházel ze St., neboť jeho otec se vystěhoval ještě před tím, než zák. čl. XVIII:1871 vstoupil v platnost, takže se v den vyhlášení tohoto zák. čl. nenacházel pod pravomocí obce St. a nemohl tam nabýti domovského práva, a proto ho tam ne- nabyl ani st-l. Avšak i kdyby byl st-l nabyl domovského práva ve St. nebo v některé jiné obci území býv. Uherska, ztratil ještě před rokem 1910 vzhledem k ustanovení § 31 zák. čl. L:1879 více než desetiletým kvalifikovaným nepřetržitým pobytem v cizině uherské státní občanství a tím i domovské právo v obci ležící na území býv. Uherska, takže podmínky nabytí čsl. státního občanství v úst. zák. č. 236/1920 Sb. nejsou u něho splněny. V důsledku toho je bezpředmětná st-lova žádost o propuštění z čsl. státního svazku.
Proti tomuto výměru zem. úřadu v Bratislavě podala st-lova manželka Elsa a syn Wolfgang rozklad, po případě rekurs, v němž dovozovali, že st-l jest čsl. státním občanem.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že z podnětu odvolání, resp. rozkladu, podaného Elsou R., resp. Wolfgangem R., proti výroku (zjištění), že st-l není čsl. státním občanem, prohlašuje z moci úřední uvedené rozhodnutí zem. úřadu za neplatné, ježto zem. úřad nebyl vzhledem k ustanovení § 11 zák. článku L:1879 k vydání tohoto rozhodnutí věcně příslušný, a toto rozhodnutí vydané nepříslušným úřadem je tedy zmatečné. Dále prohlásilo min. vnitra, že rozhodujíc samo ve věci státního občanství st-lova, uznává, že st-l se stal čsl. státním občanem podle § 1:1 úst. zák. č. 236/1920 Sb., ježto měl od 1. ledna 1910 nepřetržitě do 16. července 1920 na území Čsl. republiky domovské právo.
St-l Maxmilián R. odvozuje státní příslušnost, resp. domovské právo od otce Viléma G. Otec narodil se r. 1846 ve St. na Slovensku; stal se tedy zletilým v r. 1870. Vystěhoval se však ještě jako nezletilý z území býv. Uher do ciziny, kdež se zdržoval i v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871, t. j. dne 10. června 1871, a nemohl tedy nabýti na území Uher domovského práva podle § 7 cit. zák. článku. Poněvadž však jeho otec Filip G., jakožto uher. státní občan se v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871 zdržoval na území Uher, totiž ve St. nebo v B., odkudž do Vídně se vystěhoval teprve asi r. 1874, jest mít i za to, že Vilém G. se stal příslušníkem obce St. neb B. podle § 10 lit. b) zák. čl. XVIII:1871. — Toto domovské právo podržel Vilém G. až do své smrti a po něm je měl i jeho syn Maxmilián G. - R. nepřetržitě až do účinnosti úst. zák. č. 236/1920 Sb. Konaným šetřením nemohlo totiž býti prokázáno, že Vilém G. by se byl za podmínek § 31 zák. čl. L:1879 zdržoval ode dne účinnosti zák. čl. L:1879, t. j. od 8. ledna 1880 po 10 let nepřetržitě mimo území býv. Uher a že by tedy byl uher. státního občanství kdy pozbyl. Mluví pro to také okolnosti, že Maxmilián R. byl vždy za uher. státního občana považován, jako uher. státní občan byl v letech 1894 až 1896 u odvodu, v r. 1915—1916 u domobraneckého třídění, v r. 1904 byla mu min. vnitra povolena změna jména, byl veden v evidenci rak.- uher. konsulátu v Berlíně jako uherský státní občan a obdržel v letech 1915 a násl. rak.-uher. cestovní pasy. Maxmilián R. čsl. státního občanství nepřítomností podle § 31 zák. čl. L:1879 sám nemohl pozbyti, ježto byl veden stále v evidenci čsl. generálního konsulátu v Berlíně. Ve státním občanství sledovala Maxmiliána R. podle § 16 cit. úst. zák. jeho manželka Elsa roz. H. a jeho synové Wolfgang, nar. r. 1908, a Gottfried, nar. r. 1913.
Maje rozhodovati o stížnosti, kterou do tohoto rozhodnutí podal Maxmilián R., musil si nss vyřešiti předem otázku, zda st-lově manželce, která se k tomuto sporu přihlásila, přísluší postavení zúčastněné strany.
Obsahem nař. rozhodnutí ve věci samé jest výrok, že st-l Maxmilián R. stal se čsl. státním občanem podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb. K tomu jest v závěru důvodů nař. rozhodnutí připojeno prohlášení, že ve státním občanství sledovala st-le podle § 16 cit. úst. zák. jeho manželka Elsa.
Pro účely, jež sleduje tato předběžná část nálezu, netřeba se zabývati otázkou, zda posléze uvedené prohlášení žal. úřadu o státním občanství st-lovy manželky jest v tom smyslu autoritativním výrokem, aby jako judicium mohlo býti napadáno buďsi st-lem nebo jeho manželkou, když žádnou z těchto osob ve skutečnosti stížností k nss-u napadnuto není.
Stížnost podává pouze Maxmilián R. a uvádí obsahem své stížnosti ve věci samé na přetřes jen otázku svého státního občanství, dovozuje, že se státním občanem čsl. podle cit. § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb. nestal.
Jest ovšem pravda, že tím neb oním řešením otázky státního občanství st-lova s hlediska § 1 č. 1 cit. úst. zák. bude vržen reflex i na státoobčanský poměr st-lovy manželky, leč půjde po té stránce právě jen o reflex, nikoli o zásah do jejího subj. práva. Její státoobčanské postavení není tu založeno v jejích osobních poměrech, nýbrž jest jen důsledkem státoobčanského postavení st-lova vzhledem k ustanovení § 16 cit. úst. zák., jež určuje v podstatě, že s výjimkou případů § 1 č. 4 a § 15 následují manželky své muže ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje.
Výrok, určující státní občanství manželovo s hlediska § 1 č. 1 cit. úst. zák., jest proto způsobilý dotknouti se jen subj. práva manželova a nemohl by proto býti napadnut nikým jiným, než právě jen manželem, i když ve svých důsledcích určuje a zakládá podle zákonného ustanovení i státoobčanské postavení manželčino. Manželce nebylo by možno přiznati legitimaci ke stížnosti ani proti výroku kladnému, že její manžel podle § 1 č. 1 cit. úst. zák. státním občanem čsl. jest, ani proti výroku zápornému, že podle onoho ustanoveni státním občanem čsl. není.
Rubem toho však jest, že napadne-li manžel stížností k nss-u výrok, určující jeho státní občanství s hlediska § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb., tedy v případě, na nějž se vztahuje předpis § 16 cit. zák., nepřísluší manželce na sporu tom postavení zúčastněné strany, byť i její zájem na výsledku sporu byl jakýkoli, poněvadž zúčastněná strana v řízení před nss-em může býti jen osoba, která při opačném výsledku rozhodnutí stížností napadeného byla by způsobilá pro porušení svého subj. práva rozhodnutí to stížností k nss-u naříkati. Tohoto práva by však manželka dnešního st-le neměla, a nemohlo proto býti uznáno, že by jí proti jeho stížnosti příslušelo v tomto sporu postavení zúčastněné strany.
Toto postavení zúčastněné strany nemůže však st-lova manželka dovozovati právem ani z procesních momentů, na jejichž základě bylo nař. rozhodnutí vydáno, neboť nesprávně poukazuje k tomu, že nař. rozhodnutí bylo vydáno na její stížnost, když z nař. rozhodnutí jest zřejmo, že toto rozhodnutí bylo sice vydáno z podnětu jejího odvolání, resp. rozkladu proti výroku zem. úřadu v Bratislavě z 22. června 1931, avšak nikoli jako instanční vyřízení onoho odvolání, nýbrž z moci úřední. Za tohoto stavu nebylo ovšem třeba ani zkoumati otázku, zda by případným instančním vyřízením onoho odvolání mohlo býti založeno po- stavení st-lovy manželky jako zúčastněné strany u nss-u.
Zbývá ovšem poukázati ještě k tomu, že na základě žádosti st-lovy manželky vydal nss v předběžném řízení usnesení z 10. ledna 1933, jímž st-lovu manželku přibral k řízení jako stranu zúčastněnou a dal jí na vůli podati ke stížnosti odvodní spis. Leč usnesení to jest opatřením jen procesním, jež nebylo schopno řešiti autoritativně otázku, zda st-lova manželka jest či není zúčastněnou stranou v tomto sporu, a nemohlo proto tímto usnesením býti založeno právo st-lovy manželky, aby s ní jako se zúčastněnou stranou, jíž v procesu před nss-em příslušejí určitá práva, bylo také skutečně jednáno.
Rozhodnutí, zda st-lova manželka jest v tomto sporu zúčastněnou stranou, přísluší tomuto nálezu. Jím bylo k otázce té odpověděno záporně, čehož důsledkem pak jest, že nebylo ani hleděno k vývodům, jež proti stížnosti uplatňuje st-lova manželka ve svém odvodním spise.
Ze své povinnosti úřední neshledal nss, že by stížnost Maxmiliána R. proti nař. rozhodnutí byla nepřípustná, a podrobil ji proto svému zkoumání.
Stížnost namítá předem, že žal. úřad nebyl oprávněn v této věci rozhodovati, když výměr zem. úřadu z 22. června 1931 nebyl st-lem vzat v odpor. Žal. úřad nebyl oprávněn rozhodovati ani na základě odvolání nebo rozkladu st-lovy manželky nebo jeho syna, poněvadž těmto osobám nepříslušela k opravnému prostředku aktivní legitimace, odvolání st-lova syna bylo pak mimo to opožděné. Žal. úřad nebyl však oprávněn vydati své rozhodnutí ani z moci úřední. Při tomto zákroku nedovolává se úřad svého dozorčího práva, pročež se ani stížnost nemusí zabývati otázkou, zda min. vnitra přísluší dozorčí moc nad zem. úřadem vůbec a v otázce propuštění ze státního svazku zvláště, a poukazuje jen na §§ 99 a 56 zák. o organisaci politické správy, z nichž jde, že žal. úřadu v této věci dozorčí právo nepřísluší. Jako důvod svého zákroku uvádí žal. úřad zmatečnost výroku zem. úřadu v Bratislavě, ježto zem. úřad nebyl vzhledem k ustanovení § 11 zák. čl. L:1879 k vydání tohoto rozhodnutí věcně příslušný. Tento výrok odporuje po názoru stížnosti zákonu. Předmětem rozhodování zem. úřadu byla žádost st-lova o propuštění ze státního svazku, a pro vyřízení této žádosti řešil si zem. úřad prejudiciálně otázku, zda st-l je státním občanem čsl. K tomu pak zem. úřad byl oprávněn. O státním občanství st-lově nerozhodoval zem. úřad samostatně, nýbrž řešil si jen předpoklad, potřebný k vyřízení st-lovy žádosti o propuštění ze státního svazku. Nemístný je poukaz žal. úřadu na § 11 zák. čl. L:1879, poněvadž toto ustanovení označuje úřad, který je oprávněn rozhodovati o naturalisaci, o tu však v dnešním sporu nešlo. Zem. úřad rozhodnul o propuštění ze státního svazku, k tomu pak byl příslušný podle vl. nař. č. 187/29 Sb. Avšak i kdyby výrok zem. úřadu byl samostatným rozhodnutím o st-lově státním občanství, byl k němu zem. úřad v Bratislavě příslušný, jak plyne z té skutečnosti, že předmětem zjištění byla otázka, měl-li st-l od 1. ledna 1910 do 16. července 1920 na území Slov. domovskou příslušnost, v kteréž věci přísluší rozhodovati ve třetí instanci zem. úřadu v Bratislavě. I kdyby však byl žal. úřad oprávněn přezkoumávati rozhodnutí zem. úřadu, nebyl příslušný rozhodovati ve věci samé, poněvadž, jak již uvedeno, rozhodování v této věci přísluší do pravomoci zem. úřadu v Bratislavě.
K těmto výtkám stížnosti bylo uvážiti:
Předem jest poznamenati, že z nař. rozhodnutí jest zcela jasně patrno, že rozhodnutí to nebylo — jak řečeno již v úvodní části tohoto nálezu — vydáno jako vyřízení opravného prostředku, který proti výroku zem. úřadu v Bratislavě vznesla st-lova manželka, pokud se týče jeho syn, nýbrž že rozhodnutí to vydal žal. úřad ze své moci úřední, jak to v rozhodnutí výslovně prohlašuje, při čemž mu ony uvedené opravné prostředky byly toliko vnějším podnětem, aby k výroku zem. úřadu v Bratislavě a k otázce st-lova státního občanství zaujal své stanovisko. Vzhledem k tomu není důvodu zabývati se otázkou, zda st-lově manželce, pokud se týče jeho synu, příslušelo proti výroku zem. úřadu právo odvolací.
Stížnost se mýlí dále, domnívá-li se, že zem. úřadu v Bratislavě přísluší podle současného právního řádů právo rozhodovati o státním občanství autoritativně, to jest tak, aby výrok tohoto úřadu, že určitá osoba jest nebo není čsl. státním občanem, byl způsobilý vejíti v právní moc a založiti pro stranu nějaké právní účinky. V té příčině nemůže se dovolávati nálezů nss-u z 8. března 1923 č. 2245 a z 27. dubna 1923 č. 6897, neboť v těchto nál. nebylo řečeno nic, co by názoru stížnosti jakkoli mohlo svědčiti. Naopak stál a stojí nss na stanovisku, že na území býv. státu uherského přísluší rozhodovati ve věcech státního občanství toliko úřadům centrálním, tedy min. vnitra, jak nss vyslovil na př. v nál. Boh. A 4630/25 a 6178/26, dovodiv tak poukazem na ustanovení úst. zák. č. 236/1920 Sb. a zák. čl. L:1879, jehož § 11 ovšem mluví jen o právu min. vnitra k rozhodování ve věcech naturalisace, přece však jest základem, z něhož může býti vyvozována kompetence min. vnitra k autoritativnímu rozhodování otázky, zda určitá osoba jest či není tuzemským státním občanem. Při tom jest ovšem zcela nerozhodno, na jakém titulu se ono státní občanství zakládá, zejména skutečnost, že titulem státního občanství podle ustanoveni § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb. jest domovské právo, a nemůže proto z toho, že o domovském právu jest zem. úřad oprávněn rozhodovati autoritativně, býti právem dovozováno, že jest příslušný autoritativně rozhodovati i o státním občanství z titulu onoho domovského práva.
Mylný jest však i názor stížnosti, že min. vnitra nepřísluší nad zem. úřadem v Bratislavě právo dozorčí. Právo to přísluší mu jako ústřednímu úřadu z jeho hierarchického postavení ve všech věcech, spadajících do oboru jeho působnosti, a není vyloučeno ani ustanoveními §§ 99 a 56 zák. o organisaci politické správy, jichž se stížnost dovolává, a jež se otázky takto na spor vznesené vůbec nedotýkají. Pokud v této souvislosti uvádí stížnost, že právo dozorčí nad zem. úřadem v Bratislavě nepřísluší min. vnitra zvláště v otázce propuštění ze státního svazku a dovozuje v dalším obsahu, že zem. úřadu přísluší rozhodovati autoritativně ve věci propuštění ze státního svazku, takže odporuje zákonu zjištění žal. úřadu, že zem. úřad nebyl věcně příslušný vydávati rozhodnutí z 22. června 1931, jest k těmto vývodům poznamenati, že ovšem zem. úřad byl příslušný rozhodovati věcně o propuštění st-le ze státního svazku čsl. Než z obsahu nař. rozhodnutí jde, že žal. úřad, ne- dotýkaje se otázky propuštění, zrušil výnos zem. úřadu nikoliv proto, že tento úřad nebyl příslušný rozhodovati o propuštění ze státního svazku, nýbrž proto, že zem. úřad nebyl příslušný rozhodovati autoritativně o st-lově státním občanství. Žal. úřad pojal totiž pasus výměru zem. úřadu o st-lově státním občanství jako výrok, jímž si zem. úřad osobil rozhodovati autoritativně otázku st-lova státního občanství, a prohlásil tento výrok za neplatný, poněvadž k vydání takového rozhodnutí nebyl zem. úřad věcně příslušný.
Že k autoritativnímu řešení otázky, zda st-l jest či není čsl. státním občanem, nebyl zem. úřad v Bratislavě příslušný, bylo dovoženo již nahoře. Ale pak, kdyby bylo možno onen pasus výměru zem. úřadu, jenž zjišťuje, že st-l není čsl. státním občanem, chápati jako autoritativní řešení otázky té, bylo min. vnitra, jemuž jedinému příslušelo otázku tu autoritativně rozhodovati, oprávněno, aby jako úřad zem. úřadu nadřízený a vůči němu v této věci dozorčím právem vybavený výrok ten jako zmatečný zrušilo, pokud se týče za neplatný prohlásilo.
Stížnost ovšem dovozuje, že zjišťuje-li zem. úřad v Bratislavě ve svém výnosu, že st-l není čsl. státním občanem, jde při tomto úsudku jen o řešení prejudiciální otázky, kterou si musil zem. úřad předem zodpověděti, aby mohl rozhodnouti o st-lově žádosti za propuštění ze státního svazku, takže při zjištění, že st-l není čsl. státním občanem, nejde o autoritativní rozhodnutí otázky st-lova čsl. státního občanství.
V tom ovšem jest stížnosti přisvědčiti. Leč z toho plyne na druhé straně, že zjištění zem. úřadu, že st-l není čsl. státním občanem, jsouc jen úsudkem v otázce předchozí, nemohlo pro st-le založiti žádných práv a že jím otázka st-lova státního občanství s účinkem právní moci schopným vyřešena nebyla. Ale pak nemohlo tím, že žal. úřad zjištění to, pojímaje je jako výrok autoritativní, zrušil, býti zasaženo žádné st-lovo subjektivní právo.
Další obsah stížnosti dotýká se již výroku žal. úřadu, že se st-l stal čsl. státním občanem podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb., maje na území Čsl. republiky právo domovské od 1. ledna 1910 nepřetržitě do 16. července 1920.
Stížnost vytýká nejprve, že k vyšetření skutkového stavu po této stránce bylo prováděno šetření, že však toto šetření bylo konáno jen podle návrhů a v rámci tvrzení st-lovy manželky a jeho syna, a že kromě protokolárního výslechu st-lova právního zástupce Dra Zoltána F. z 22. června 1931, provedeného ještě před rozhodnutím zem. úřadu, nebyl st-l o výsledcích šetření vůbec uvědomen a nebyla mu dána možnost osvědčiti se o tvrzeních a důkazních prostředcích v této věci produkovaných. O st-lův výslech byl sice požádán čsl. konsulát v Rize, jenž ohlásil, že se st-l k výslechu nedostavil, leč to nic nemění na vábnosti řízení, když st-l ve své původní žádosti z 19. května 1931 výslovně uvedl, že vzhledem k svému povolání mění stále bydliště, a žádal, aby mu bylo rozhodnutí doručeno k rukám jeho právních zástupců, a mohl si proto úřad vyžádati potřebné osvědčení od těchto st-lových zástupců. Tak se stalo, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn a že rozhodnutí je založeno jen na dohadech. Porušení pravidel řízení jest podle vývodů stížnosti též v tom, že st-l nebyl uvědoměn o projednávání rozhodnutí zem. úřadu, jež mu bylo doručeno jako pravoplatné a jehož st-l jako pravoplatného použil před úřady a dosáhl rozluky svého manželství před soudem v Rize.
Co se týče výtky posléze uvedené, nelze ji uznati za stižní bod proti obsahu nař. rozhodnutí, a jest ji proto pominouti. K ostatním vývodům jest pak poznamenati, že jde o všeobecnou výtku vadnosti, jež není připjata k určitým konkrétním skutečnostem, takže nss nemohl ani posouditi, zda okolnost, že st-l nebyl přibrán k řízení, prováděnému před rozhodnutím žal. úřadu, jest vadou podstatnou, pro niž jediné by mohlo býti nař. rozhodnutí zrušeno. Otázkou tou bude se moci nss zabývati teprve v další části při následujících námitkách, kde se stížnost k výtce vadnosti již konkrétně vrací.
V těchto námitkách zabývá se stížnost předem onou částí nař. rozhodnutí, kde žal. úřad praví, že st-l odvozuje státní příslušnost, resp. domovské právo od otce Viléma G. Žal. úřad tu uvádí, že otec st-lův Vilém G. narodil se r. 1846 ve St. na Slov., stal se zletilým v r. 1870, vystěhoval se však ještě jako nezletilý z území býv. Uher do ciziny, kde se zdržoval i v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871, t. j. dne 10. června 1871, a nemohl proto nabýti na území Uher domovského práva podle § 7 cit. zák. čl. Poněvadž však jeho otec Filip G. jakožto státní občan se v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871 zdržoval na území Uher, totiž v Sí. nebo v B., odkud se do Vídně vystěhoval teprve asi r. 1874, jest míti za to, že Vilém G. se stal příslušníkem obce St. nebo B. podle § 10 lit. b) zák. článku XVIII:1871. Toto domovské právo podržel Vilém G. až do své smrti a po něm je měl i jeho syn — st-l — až do účinnosti úst. zák. č. 236/1920 Sb.
Stížnost souhlasí s názorem žal. úřadu, že st-lův otec Vilém G. nenabyl domovského práva na území býv. Uher na základě § 7 zák. článku XVIII:1871, obrací se však proti úsudku, že st-lův otec Vilém G. nabyl domovské příslušnosti v B. nebo St. vzhledem k ustanovení § 10 lit. b) cit. zák. čl. na tom základě, že st-lův děd Filip G. získal domovskou příslušnost v uvedených místech na základě § 7 cit. zák. článku tím, že se v nich zdržoval v den účinnosti uvedeného zák.
Stížnost napadá tuto část nař. rozhodnutí po dvou stránkách, po stránce právní a po stránce skutkové.
Po stránce právní praví, že nemá opory v zákoně právní názor, že obecní příslušnost st-lova otce Viléma a tedy i st-lova měla bytí odvozována na základě § 10 lit. b) zák. čl. XVIII:1871 od domovské příslušnosti Filipa G. Leč takto formulovaná námitka nemohla nss-u poskytnouti dostatečný podklad, aby na jejím základě mohl přezkoumali právní názor žal. úřadu o dosahu § 10 lit. b) leg. cit., poněvadž neuvádí blíže, z jakých důvodů má st-l za to, že nahoře uvedený právní názor žal. úřadu o použitelnosti onoho ustanovení v tomto případě jest nesprávný. Bylo ji proto jako nedostatečně konkretisovanou odmítnouti pro nepřípustnost.
Leč zůstává napadnuta druhá stránka, skutková, neboť stížnost popírá správnost skutkového zjištění, že st-lův děd Filip G. se zdržoval v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871 ve St. nebo B., namítajíc, že se již asi r. 1869, rozhodně však před 10. červnem 1871, přestěhoval do M. (v Rakousku), což by byl st-l dokázal, kdyby mu k tomu byla dána příležitost.
K tomuto obsahu stížnosti bylo uvážiti:
V nař. rozhodnutí nenaznačil žal. úřad, o jaký průvodní prostředek opírá své zjištění, že se st-lův děd Filip G. zdržoval na území býv. Uher, totiž ve St. nebo v B. v den účinnosti zák. čl. XVIII:1871, a že se odtud vystěhoval do Vídně teprve asi r. 1874. Leč podle obsahu správních spisů mohl ono své zjištění čerpati jen ze zprávy, kterou dne 4. srpna 1931 podal okresní rabinát ve St. Avšak ze správních spisů není patrno, že by tato zpráva rabinátu byla kdy st-li předložena, tak aby mohl k ni po stránce skutkové zaujmouti stanovisko, po případě nabídnouti důkazy, že skutková tvrzení v ní obsažená nejsou správná. Ve správních spisech jest založena jen zpráva vyslanectví Čsl. republiky v Rize z 26. října 1931, jíž oznamuje vyslanectví okr. úřadu v Bratislavě, že mu vrací nevyplněný dotazník, ježto st-l se na písemné předvolání nedostavil, k čemuž ještě poznamenáno, že právní zástupce st-lův oznámil telefonicky vyslanectví, že jeho mandant se nepovažuje za čsl. státního příslušníka a že st-l obdržel svého času od čsl. vyslanectví v Berlíně potvrzení, jímž se mu nepřiznává čsl. státní příslušnost.
Z této zprávy není však patrno, zda předvolání bylo st-li vůbec doručeno, ani zda k vyplnění dotazníku byl vyzván st-lův právní zástupce, není dále zřejmo, jaký byl obsah onoho dotazníku, zejména mělo-li jím býti zjišťováno též, kde se zdržoval st-lův děd v době kolem r. 1871, ani konečně, zda st-li nebo jeho právnímu zástupci bylo známo, že se provádí šetření k tomu cíli, aby min. vnitra mohlo z moci úřední rozhodnouti otázku st-lova státního občanství, a že v této otázce může býti rozhodno, kde se zdržoval st-lův děd v době nahoře naznačené.
Za tohoto stavu nelze dospěti k závěru, že st-li byla poskytnuta příležitost, aby zaujal stanovisko ke skutečnosti, tvrzené o pobytu jeho děda kolem r. 1871 ve zprávě rabinátu, a nemohl tedy ani žal. úřad vzíti tuto skutečnost za bezvadný základ svého rozhodování. Učinil-li tak přece, jest jeho rozhodnutí stiženo podstatnou vadou.
Leč nař. rozhodnutí jest stiženo podstatnou vadou i v další své části, v níž uvádí, že konaným šetřením nemohlo býti prokázáno, že Vilém G. by se byl za podmínek § 31 zák. čl. L:1879 zdržoval ode dne účinnosti tohoto zák. čl., t. j. od 8. ledna 1880 po deset let nepřetržitě mimo území býv. Uher a že by tedy byl uher. státního občanství kdy pozbyl.
K tomuto stanovisku žal. úřadu jest předem podotknouti, že žal. úřad nerozhodoval o st-lově státním občanství k jeho žádosti, nýbrž z moci úřední, a že proto bylo jeho povinností opatřovati si skutkový základ pro své rozhodnutí. Žal. úřad zjistil, jak uvedeno již nahoře, že se st-lův otec Vilém G. již před rokem 1871 vystěhoval do ciziny, a chtěl-li proto dovoditi, že st-lův otec nepozbyl uher. státního občanství desetiletou nepřítomností od 8. ledna 1880, bylo na něm, aby šetřením prokázal, že se st-lův otec v oné rozhodné době na území býv. Uher zdržoval nebo jinakým, v § 31 zák. čl. L:1879 uvedeným způsobem svoji nepřítomnost přerušil. Ostatně nemůže se »konaného šetření« dovolávati žal. úřad právem ani proto, že správní spisy nedosvědčují nikterak, jak uvedeno již při předcházející otázce, že výsledky onoho šetření byly dány st-li na vědomí a poskytnuta mu možnost, aby k nim zaujal stanovisko.
Žal. úřad uvádí ovšem též, že pro úsudek, že st-lův otec nepozbyl desetiletou nepřítomností uher. státního občanství, mluví též okolnosti, že st-l byl vždy za uher. státního občana považován, že byl jako uher. státní občan v letech 1894 až 1896 u odvodu, v r. 1915 a 1916 pak u domobraneckého třídění, že mu byla r. 1904 min. vnitra povolena změna jména, byl veden v evidenci rak.-uher. konsulátu v Berlíně jako uher. státní občan a obdržel v létech 1915 a násl. rak.-uher. cestovní pasy.
Těchto skutečností nedovolává se ovšem žal. úřad jako momentů, které by byly ve smyslu § 31 přerušily nepřetržitost nepřítomnosti st-lova otce po dobu deseti let, zakládající zánik uher. státního občanství u st-lova otce, a netřeba se proto zabývati oněmi vývody stížnosti, jež se oněmi skutečnostmi zabývají s tohoto hlediska. Žal. úřad uvádí momenty ty jen na podporu svého již dříve vysloveného úsudku, že st-lův otec neztratil své uher. státní občanství desetiletou nepřítomností, jako indicie, jimž však žádného pravotvorného významu nepřikládá. Lze je proto ponechati stranou bez bližšího zřetele.
Stížnost dotýká se ještě otázky, zda st-l sám — nabyl-li čsl. státního občanství podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 Sb., nepozbyl ho desetiletou nepřítomností. Žal. úřad to popřel, poukázav k tornu, že st-l byl veden stále v evidenci čsl. generálního konsulátu v Berlíně. Stížnost proti tomu namítá, že skutečnost, že st-1 byl v evidenci u řečeného konsulátu bez zjištění, že se sám přihlásil do této evidence s úmyslem po- držeti čsl. státní občanství, nemá významu pro ztrátu občanství podle § 31 zák. čl. L:1879.
V tom jest však stížnost na omylu. Cit. § 31 stanoví, že uher. státní občan, jenž se bez příkazu uher. vlády nebo rak.-uher. společného min. po deset let nepřetržitě zdržuje mimo hranice území uher. koruny, ztrácí tím uher. státní občanství. K tomu se dále praví, že nepřetržitost ne- přítomnosti se přerušuje, jestliže nepřítomný ohlásil uvedenému kompetentnímu úřadu, že podržuje své uher. státní občanství, nebo ... byl zapsán do matriky některé rak.-uher. konsulární obce. Podle toho přerušuje se nepřetržitost nepřítomnosti jako zák. důvod zániku státního občanství již pouhými faktem zápisu do matriky konsulární obce, i když se tak děje třeba proti vůli osoby, o kterou jde.
Závěrem buďtež shrnuty výsledky tohoto nálezu:
Stížnost neměla úspěchu, pokud spatřovala porušení práva st-lova v tom, že žal. úřad zrušil »zjištění« zem. úřadu v Bratislavě, že st-l jest čsl. státním občanem, dále pokud popírala právo žal. úřadu rozhodovati o st-lově státním občanství a konečně, pokud brojila proti názoru žal. úřadu, že st-1 neztratil čsl. státní občanství svou vlastní nepřítomností. Úspěšnou byla shledána, pokud brojila proti názoru žal. úřadu, že se st-l stal čsl. státním občanem, ve dvou směrech: předem v otázce, zda st-lův otec Vilém a s ním i st-l nabyl domovského práva na území někdejšího mocnářství rak.-uher., náležejícím nyní Čsl. republice, za druhé v otázce, zda st-lův otec a s ním st-l uher. státní občanství a tím i ono domovské právo neztratil v desetiletí od 8. ledna 1880. V těchto obou otázkách, rozhodných pro dnešní spor, shledáno bylo nař. rozhodnutí podstatně vadným, pročež je bylo zrušiti podle § 6 zák. o ss., jinak však bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 6035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 845-846.