NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13918.

Služební poměry železničních zaměstnanců.
Železniční zaměstnanec (úředník, podúředník a zřízenec) může býti dán na trvalý odpočinek, je-li neschopen »ke službě« a je-li vyloučeno, že opět nabude schopnosti »ke službě«, to jest k souhrnu prací zaměstnance určité kategorie.
Jest ponecháno úvaze železniční správy, zda chce použíti v zájmu služby tohoto důvodu ku přeložení zaměstnance do trvalé výslužby.
Pokud byl zaměstnanec neschopen ke službě topírenského zřízence.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1934, Rv I 1429/32.)
Žalobce byl topírenským pomocníkem čsl. státních drah. Výnosem ředitelství státních drah ze dne 25. března 1929 byl dán žalobce podle ustanovení § 115 čís. 2 písm. a) služebního řádu pro zaměstnance státních drah dnem 1. srpna 1929 do trvalé výslužby a byla výplata jeho služebních požitků zastavena dnem 31. července 1929. Proti tomuto výměru podal žalobce rozklad podle § 17 služ. řádu, jejž ministerstvo železnic výnosem ze dne 20. srpna 1929 zamítlo. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu, by bylo uznáno právem, že žalovaný jest povinen uznati, že výměr ředitelství státních drah ze dne 25. března 1929, kterým byl žalobce dán do trvalé výslužby dnem 1. srpna 1929 a výplata jeho služebních požitků zastavena dnem 31. července 1929, není po právu a že smluvní služební poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá i nadále, že žalovaný jest povinen zaplatiti žalobci 1281 Kč a že jest povinen platiti žalobci vždy každého prvního dne v měsíci počínajíc 1. prosince 1929 služné. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V souzené věci jde v podstatě o výklad ustanovení § 115 bod 2 a) sl. ř., podle něhož každý úředník, podúředník a zřízenec může býti dán z moci úřední na trvalý odpočinek, je-li neschopen ke službě a je-li vyloučeno, že opět nabude schopnosti ke službě. Z toho, že služební řád použil obratu, »ke službě« a nikoli »ku práci vůbec«, je patrno, že má na mysli souhrn prací, náležejících zaměstnanci určité kategorie. Ze slova »může« je patrno, že jest ponecháno úvaze železniční správy, chce-li tohoto důvodu k přeložení zaměstnance do trvalé výslužby použíti v zájmu služby, neboť podle § 29 odst. 1 sl. ř. jsou zaměstnanci povinni zastávati každou jim přidělenou službu. Mezi stranami není sporno — odvolací soud to zvlášť zdůrazňuje — že žalobce byl topírenským pomocníkem. Jako takový byl ve smyslu § 40 čís. 1 a § 2 b), 1 c) služebního řádu a §§ 41 a 42 vl. nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. definitivním zaměstnancem, a to zřízencem. Odvolací soud neuvádí, že byl »uhlířem«, pouhým topírenským dělníkem, nýbrž že jeho služba spočívala v zaměstnání jako uhlíř ve výtopně, a chtěl tím jen zdůrazniti, že byl zaměstnán dovážením uhlí vozíkem do zásobníku. Že tato práce přináleží topírenským pomocníkům, o tom rovněž není sporu. Zjištěno-li odvolacím soudem na podkladě posudku znalců, že žalobce není schopen k těžkým pracem nebo takovým, při nichž by byl vydán žáru, prochlazení nebo jiným škodlivým vlivům, jest opodstatněn právní závěr, že je neschopen k službě jako topírenský pomocník, jejíž součástí tyto práce jsou. Nesejde na tom, že znalci uznali žalobce za způsobilého k »přimě- řené práci«, vyloučili-li jeho způsobilost k pracím pod širým nebem a vůbec k takovým, při nichž byl by vydán dotčeným již škodlivým vlivům pro naléhavé nebezpečí recidivy. Již první soud ze znaleckého posudku učinil závěr, že neurologické bolesti třebas by i na dlouhou dobu pominuly, mohou se kdykoliv vrátiti, zvláště, vystavuje-li se individuum vlivu různých škodlivin, že žalobci nelze přiznati schopnost k těžkým práčem nebo k takovým, při nichž byl vydán žáru, prochlazení nebo jiným škodlivým vlivům, a že u žalobce je naléhavé nebezpečí recidivy. Nejde tedy jen o přechodnou nezpůsobilost a jest opodstatněn závěr odvolacího soudu (čís. 4 § 503 c. ř. s.), že žalobce jednak není schopen ke službě topírenského pomocníka, při níž je zaměstnanec vydán takovým škodlivým vlivům, jednak že je vyloučeno, že žalobce opět nabude schopnosti ke službě topírenské.

Citace:

č. 13775. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 98-99.