Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 64 (1925). Praha: Právnická jednota v Praze, 704 s.
Authors:

Dědicům výminečně se přihlásivším nelze odpírati, aby již za sporu s pozůstalostním věřitelem se nedomáhali přesného určení svého závazku, ani je odkazovati, aby vyčkávali v nejistotě exekuční řízení a aby teprve v něm se bránili proti výši vymáhané pohledávky oposiční žalobou (§ 35 ex. ř.).


Soud prvé stolice i soud odvolací vyhověly žalobě proti dědicům přihlásivším se podmínečně a odkázaly námitku nedostatečnosti dědictví do řízení exekučního.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a přikázal věc prvému soudu k novému jednání a rozhodnutí z těchto důvodů: Žalující firma opírá žalobní nárok proti žalovaným o skutečnost, že jsou dědici po F. H., přihlásivše se k jeho pozůstalosti výminečně t. j. s výhradou inventáře a navrhuje, aby jako dědicové byli odsouzeni zaplatiti jí pozůstalostní dluh do výše pozůstalostního jmění.
Žalovaní ve sporu namítli, že pozůstalostní jmění nestačí k úplnému uspokojení pozůstalostních věřitelů, doličujíce podrobně, že pozůstalostní dluhy převyšují majetek, a že proto mohou věřitelé od nich požadovati jen určitou kvótu svých pohledávek a nabídli o svých skutkových přednesech důkazy, jimiž podepřeli svůj návrh na částečné zamítnutí žaloby.
Námitka žalovaných čelila tedy zřetelně proti výši žalobné pohledávky, upírajíc jí částečného oprávnění a nižší soudy měly o této procesní obraně v řízení sporném jednati a rozhodnouti, když byla ještě před skončením řízení v první stolici vznesena a skutkově i nabídnutými důkazy dolíčena (§§ 177, 178, 179, 182 c. ř. s.) Žalovaným dědicům výminečně se přihlásivším nelze odpírati, aby již za sporu s pozůstalostním věřitelem se nedomáhali přesného číselného určení svého závazku, ani je odkazovati, aby vyčkávali v nejistotě exekuční řízení a aby teprve v něm se bránili proti výši vymáhané pohledávky oposiční žalobou (§ 3-5 ex. ř.), jejíž úspěch ostatně by byl velmi pochybným, kdyby se opírala o skutkové okolnosti nárok částečně rušící, které vznikly před utvořením exekučního titulu a tudíž mohly již v řízení sporném býti uplatněny (§ 35 odst. 1 ex. ř.).
Bylo by takto zbytečně vyvoláno exekuční řízení proti dědicům zůstavitelovým k plnění jinak ochotným a způsobeny jim nové útraty jen proto, že jejich závazek nebyl rozsudkem přesně určen.
Žalovaní jako výminečně přihlášení dědicové, jimž pozůstalost byla odevzdána, mají tedy oprávněný nárok, aby ve sporu bylo zjištěno, zda a do jaké míry jsou povinni pohledávku pozůstalostního věřitele splniti vzhledem k ustanovení § 802 obč. zák., podle něhož ručí po odevzdání pozůstalosti za pozůstalostní dluhy již vlastním jměním, ale ovšem jen do výše pozůstalosti (pro viribus hereditatis) a vzhledem k nebezpečí škody, jež jim hrozí z ustanovení § 815 obč. z., kdyby nepouživše svolání věřitelstva, uspokojili některého pozůstalostního věřitele větší levotou, než jaká by mu připadla podle ceny pozůstalostního jmění při rozdělení jeho stejným poměrem.
Přechází-li odevzdáním pozůstalostní jmění do vlastnictví dědicova a je-li dědic výminečně přihlášený po odevzdání pozůstalosti práv již svým vlastním jměním za závazky pozůstalostní, ovšem s obmezením dle § 802 obč. z., může býti po odevzdání pozůstalosti jen osobně žalován o zaplacení pozůstalostního dluhu a nesejde na tom, že tu nejde o žalobu z ustanovení § 815 obč. z. odvozovanou.
Bylo tedy ve sporu zjistiti poměr mezi jměním a dluhy pozůstalostními a dle něho určití kvótu, jakou žalovaní jsou Povinni splniti žalobní pohledávku.
Nižší soudy se však nezabývaly touto otázkou vycházejíce z mylného právního názoru, že jest ji řešiti až v řízení exekučním, čímž se stalo, že nebyly dosud probrány, vysvětleny a zjištěny skutkové okolnosti pro spor rozhodné této otázky se týkající a důkazy o nich nabídnuté, takže dovolacímu soudu nelze pro tuto neúplnost řízení ve věci samé rozhodnouti. Bylo proto podle § 510 odst. 1 c. ř. s. rozsudky obou nižších soudů zrušiti.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 16. dubna 1925 Rv I 389/25.
K. —
Citace:
Dědicům výminečně se přihlásivším nelze odpírati, aby již za sporu s pozůstalostním věřitelem se nedomáhali přesného určení svého závazku, .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 15, s. 494-496.