NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 3731
.
Pro útraty odvolacího řízení nelze povoliti zajišťovací exekuci podle §u 371 čís. 1 ex. ř.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1924, R I 255/24.)
Zajišťovací exekuci pro útraty odvolacího řízení soud prvé stolice povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: § 505 c. ř. s. stanovil v odstavci třetím poslední věta, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku druhé stolice nemá účinku odkladného. Tato věta byla čl. 6. b) 31. novely o úlevách soudům vypuštěna, čímž odstraněna byla bezpodmínečná vykonatelnost rozsudků v druhé stolici
potvrzených, takže dovolání z rozsudku druhé stolice bez rozdílu, zda jedná se o rozsudek potvrzující, čí změňující, má účinek odkládací. Za to byly §em 371 čís. 1 ex. ř. (znění čl. 8. b) 46. novely o úlevách soudům) rozsudky, v druhé stolici potvrzené, zařazeny mezi bezpodmínečné důvody pro povolení exekuce zajišťovací a následkem toho má býti k návrhu na základě takovéhoto rozsudku, v druhé stolici potvrzeného, exekuce bez osvědčení nebezpečí povolena. Ustanovení toto jest předpisem výjimečným a nelze je proto vykládati způsobem rozšiřujícím; povolení exekuce zajišťovací v tomto případě nemůže se tedy vztahovati na útraty druhé stolice a to přes ustanovení §u 528 c. ř. s. nové znění, neboť, bylo-li podáno dovolání z celého obsahu potvrzujícího rozsudku, byl tím napaden výrok o útratách, který, bude-li rozsudek druhé stolice třetí stolicí ve věci samé změněn, může rovněž změny doznati, pokud se týče jejich přisouzení (nikoli ovšem, pokud jde o výši jednotlivých položek). — (Srov. rozh. nejv. soudu v Brně ze dne 7. prosince 1921 R I 1452/21 a z 21. října 1919 R II 132/19 sb. Dr. Vážný č. 1337 a 297).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesení rekursního soudu vyhovuje věci i zákonu; vývody dovolacího rekursu nejsou způsobilé, by vyvrátily správné odůvodnění onoho usnesení; na toto odůvodnění se tudíž poukazuje a vzhledem na obsah dovolacího rekursu se jen ještě toto dodává: V ustanovení §u 371 č. 1 ex. ř. nového znění je výslovně a zřejmě rozeznáváno mezi rozsudkem, v druhé stolici potvrzeným, totiž rozsudkem soudu prvé stolice, na jedné straně, a mezi rozsudkem soudu odvolacího na straně druhé. Podle jasného znění tohoto zákonného ustanovení lze jen na základě rozsudku prvé stolice povoliti exekuci k zajištění, tedy jen k zajištění pohledávky nebo pohledávek tímto rozsudkem přisouzených, pokud se týče útrat, tímto rozsudkem prvé stolice přisouzených. Podle §u 6 ob. z. obč. nelze toto zákonné ustanovení rozšiřovati na útraty, přisouzené teprve v rozsudku soudu odvolacího; nelze tedy povoliti exekuci kzajištění pohledávky těchto útrat. Zdali, jak věřitelka tvrdí v dovolacím rekursu, jen malá pravděpodobnost mluví pro to, že dovolání z potvrzujícího rozsudku soudu odvolacího bude míti úspěch, jest vzhledem na tuto úvahu nerozhodno. Účelem zákonného předpisu o přípustnosti zajišťovací exekuce v případech potvrzení rozsudku prvého soudu soudem odvolacím, jest ovšem ochrana věřitele proti dlužníku vzhledem na to, že obě nižší stolice uznaly souhlasně jeho nárok, v rozsudku prvního soudu jemu přisouzený, a že tedy pravděpodobně nárok tento bude uznán i stolicí třetí, ale z toho právě vychází, že tato ochrana může se vztahovati toliko na nárok, přisouzený oběma nižšími soudy souhlasně, nikoli však na nárok další, přisouzený teprve dodatečně soudem odvolacím. Okolnost, že soudní útraty jsou příslušenstvím hlavního nároku, nemůže na tom ničeho změniti a nemůže v nynějším případě uplatňována býti ku prospěchu věřitelky proti povinným ani proto, poněvadž věřitelce byla rozsudkem procesního soudu prvé stolice přisouzena proti jejím odpůrcům toliko pohledávka útratová a to v důsledku toho, že byla ve sporu stranou žalovanou, nikoli stranou žalující. Tato její pohledávka útratová není tedy příslušenstvím jiného nároku jako nároku hlavního, nýbrž jest její jedinou, procesním soudem první stolice jí proti odpůrcům přisouzenou pohledávkou samostatnou.

Citace:

č. 14823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 971-972.