NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2489.

Není »odevzdáním« darované věci, prohlásil-li dárce k obdařenému,
by si vzal darovanou věc od osoby třetí, u níž byla ve správě.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 1583/22.)
V exekuční věci proti pozůstalosti Josefa P-а byl zabaven také troják, jejž Josef P. byl daroval žalobci s tím, by si jej od kováře, kde byl
ve správě, odvezl, což žalobce též učinil. Žalobu na uznáni vlastnického
práva k trojáku a na vyloučení jeho z exekuce procesní soud
prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Duvody:
Soudce prvý má prokázaným, že Josef P. v listopadu 1921 prohlásil, že
žalobci daruje troják, u kováře Š-a ve správě se nalézající, se slovy, by
si jej odvezl. Tomuto zjištění se neodporuje a proto je soud odvolací
bere za základ svého rozhodnutí dle §u 498 c. ř. s. Kromě toho je mezi stranami nesporno, že si žalobce troják odvezl od kováře Š-a již 12. listopadu 1921. Soud odvolací nepokládá správným názor prvého soudu,
že zmíněné prohlášení Josefa P-а obsahuje pouhý slib darovací bez skutečného odevzdání, k jehož platnosti bylo třeba formy notářského spisu.
Ač jde o věc movitou, nelze přehlédnouti, že jí strany neměly po ruce,
nýbrž že byla ve správě u kováře. Nelze tvrditi, že majitel nemůže věc,
které právě v ruce nemá, darovati jinak, než notářským spisem; zákon
také měl na mysli takové případy, kde hmotné odevzdání není možno a připouští v §u 428 obč. zák. odevzdání také pouhým prohlášením. Ve smyslu tohoto předpisu a dle obdoby jeho dlužno v tomto prohlášení
a dle skutečnosti, že si žalobce na základě něho skutečně již 12. listopadu 1921 troják odvezl, shledávati platný způsob nabytí vlastnictví.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci nelze
upříti oprávněnosti. Dle §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. vyžadují smlouvy darovací bez skutečného odevzdání ke své platnosti formy notářského spisu. Slovy »skutečné odevzdání« nesluší sice rozuměti vždy pouze odevzdání hmotné, nýbrž dlužno slovy těmi rozuměti splnění slibu darovacího, a smlouvami darovacími bez skutečného odevzdání sluší vyrozumívati
»pouhé darovací sliby«, při kterých zamýšlená majetková změna neuskutočňuje se smlouvou darovací, nýbrž kde slib má zapotřebí ještě splnění. V tomto případě převzal odvolací soud zjištění prvního soudce, že darovací slib se stal v ten způsob, že zůstavitel Josef P. prohlásil v listopadu 1921, že daruje žalobci troják, jsoucí ve správě u kováře Š-a,
slovy, aby si jej odvezl, a nesporno jest dále, že žalobce si troják od
kováře Š-a odvezl 12. listopadu 1921. Toto tvrzení nestalo se však dle
vlastního tvrzení žalobce k poukazu zůstavitele, danému kováři Š-ovi, v kterémžto případě by bylo lze kováře pokládati za zmocněnce zůstavitele k provedení tradice, nýbrž stalo se žalobcem
jednak bez vědomí zůstavitele, jednak bez uvědomění kováře, že troják
žalobci byl darován, pod dojmem klamného předstírání žalobcova otce,
jak prvním soudcem zjištěno, že má (kovář) poslati troják po žalobci zustaviteli. Byl tedy troják odebrán od kováře žalobcem jménem zůstavitele a pro zůstavitele, v čemž nelze spatřovati uchopení se držby žalobcem, vykonané ve vlastním jméně. Z toho vidno, že Josef P. neodevzdal žalovaný troják žalobci ani skutečnou tradicí (§ 426 obč. zák.), ani znamením (§ 427 obč. zák.), aniž odesláním (§ 429 obč. zák.). Není zde však ani případu odevzdání prohlášením (§ 328 obč. zák.), kde zákon má na zřeteli pouze dva případy a to při darování ten případ, že nabyvatel má věc již v moci, drže ji pro darovatele, a tento po darovacím slibu dá na jevo svou vůli, že ji obdarovaný na dále držeti má jménem vlastním nebo že obdarovaný nabude držby zástupcem, že
totiž darující způsobem zřejmým dá na jevo, že chce věc vlastní nadále držeti jménem obdarovaného. Ani ten, ani onen způsob nabytí držby věci darované žalobce netvrdil, tím méně prokázal. Není tedy pochyby o tom, že žalobce nenabyl s darovacím slibem držby věci darované, není pochyby, že se stal Josefem P-em vůči žalobci pouhý darovací slib bez splnění, a že k jeho platnosti bylo dle §u 1 zákona ze dne 25. července
1871, čís. 76 ř. zák. potřebí zřízení notářského spisu, což se, jak nesporno, nestalo. Nestalo se tedy darováni trojáku zustavitelem Josefem P-em vůči žalobci platně a proto nenabyl tento, i když později si troják od kováře Š-a k sobě odvezl, vlastnictví k trojáku, neboť k držbě jeho nedružilo se platné, o platný důvod se opírající odevzdání věci darované. (§ 423 a 424 obč. zák). Neposoudil proto odvolací soud případ správně, když v pouhém prohlášení Josefa P-а, by si žalobce vzal trojak od kováře, tedy v pouhém slibu darovacím, shledal odevzdání prohlášením ve smyslu §u 428 obč. zák. Poněvadž žalobce nenabyl vlastnictví trojáku, jest jeho žaloba bezdůvodnou.

Citace:

Rozhodnutí č. 2489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 616-618.