NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 498.

Zabírání bytů: Schválení podle § 2 zák. o zabír. bytů podléhají také smlouvy o podnájem bytu nebo části bytu. K výkladu schvalovacího práva obce (spol. byt. úřadu).
(Nález ze den 1. září 1920 č. 7941.)
Věc: Karla Fuhrmannová v Brně (adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) proti bytovému úřadu v Brně stran zabrání části bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelka má najatý byt o pěti pokojích s kuchyní a místností pro služebné v domě čp. 41 na Seminářské ulici v Brně. Část bytu o dvou pokojích dala v podnájem. Vyslýchána dne 18. března 1920 na společném bytovém úřadě v Brně udala, že zbývající části bytu potřebuje pro sebe — bytu užívá sama — a že neví, kam by uložila nábytek, kdyby jí byla jedna místnost zabrána. V jídelně, o jejíž zábor by se mohlo jednati, má prý samé velké kusy nábytku — kredenc, velký stůl, 16 až 18 stolic a 2 malé skříně.
Ve spisech je koncept rozhodnutí společného bytového úřadu, datovaný dnem 18. března 1920, kterým se stěžovatelce zabírá jídelna po rozumu § 8, čís. 9 zák. o zabírání bytů. Usnesení o záboru, jež súčastněným stranám bylo doručeno, je opatřeno datem 20. března 1920 a čís. 4984.
Dne 23. března 1920 došel na společný bytový úřad v Brně přípis Bohumila N., kterému zabraný pokoj byl přikázán, ze dne 22. března 1920; oznamuje v něm, že se u stěžovatelky vykázal rozhodnutím zabírajícím pokoj, stěžovatelka však že prohlásila, že se zabraného pokoje nevzdá.
Dne 24. března 1920 bylo společnému bytovému úřadu v Brně doručeno podání, v němž stěžovatelka domáhá se schválení nájemní smlouvy, kterou prý dne 20. března dojednala ohledně jídelny s Otmarem O., poručníkem československé armády, konajícím službu v Brně. Projevila při tom ochotu pro případ, kdyby smlouva nájemní nebyla z jakéhokoliv důvodu schválena, opatřiti za pokoj náhradní byt.
Společný bytový úřad v Brně rozhodnutím ze dne 24. března 1920 neschválil nájemní smlouvy poukázav na zabrání pokoje, jež stalo se výměrem ze dne 18. března 1920 číslo 4984.
Dne 30. března 1920 podala stěžovatelka žádost, aby od záboru bylo upuštěno, poněvadž zabraného pokoje potřebuje pro uložení nábytku; musí prý vykliditi nábytek ze dvou pokojů, jež již dříve dala v podnájem; eventuelně žádala, aby k vyklizení byla jí dána lhůta 14 dnů a táž lhůta aby jí byla povolena k opatření náhradního bytu. Byla poukázána usnesením ze dne 7. dubna 1920 čís. 4984/5, aby zabraný pokoj pod následky exekuce ihned vyklidila. Stěžovatelka podáním ze dne 7. dubna 1920 urgovala pak meritorní vyřízení své žádosti došlé na společný bytový úřad v Brně dne 30. března 1920, uvádějíc, že usnesení ze dne 20. března 1920 čís. 4984 o záboru jídelny bylo jí doručeno až 30. března 1920, a oznámila podáním ze dne 9. dubna 1920, že dala za zabraný pokoj zříditi v domě čís. pop. 72 na Cejlu v Brně náhradní byt o pokoji a kuchyni. Nabízený byt náhradní byl ohledán — je to byt o pokoji s dvěma okny a kuchyň s oknem; vyhlídka je do dvora. Ve spisech je poznámka datovaná dnem 14. dubna 1920, že kompensace za zabraný pokoj jako nedostatečná se nepřijímá. Poznámka není podepsána přednostou bytového úřadu. Dne 14. dubna 1920 zažádal pak společný bytový úřad v Brně o exekuční vyklizení zabraného pokoje a když stěžovatelka navrhovala zrušení extekuce, dovolávajíc se dojednání se společným bytovým úřadem v Brně, že exekuce nebude provedena, poněvadž nabídla náhradní byt, prohlásil spol. byt. úřad u exekučního soudu zvláštním podáním ze dne 23. dubna 1920, že na provedení exekuce trvá, poněvadž prý toliko stěžovatelku ujistil, že bude jednati o nabízeném náhradním bytě, až Bohumil N. bude do zabraného pokoje nastěhován.
Stěžovatelka obrátila se pak stížností na nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah: Ad 1. Zabezpečuje obci resp. společnému bytovému úřadu evidenci a kontrolu uprázdněných bytů a místností a možnost prováděti účelnou distribuci uvolněných bytů a místností na osoby byty a místnosti potřebující, ustanovuje zákon o zabírání bytů v § 2, že každý, kdo hodlá pronajmouti byt nebo jakoukoliv místnost, jest povinen napřed to oznámiti obci resp. společnému bytovému úřadu ke schválení. Určujíc obsah oznámení, předpisuje tato norma, že jest ohlásiti také jméno, zaměstnání a dosavadní bydliště podnájemce. Jest z toho vyvoditi důsledek, že schválení po rozumu § 2 leg. cit. podléhají také smlouvy o podnájmu bytu neb části bytu, a že i na smlouvy o podnájmu vztahuje se ustanovení třetího odstavce tohoto paragrafu, že totiž obec resp. spol. byt. úřad nemůže schválení smlouvy odepříti, prokáže-li ten, jenž byt neb část bytu dává v podnájem, že podnájemník vyhovuje podmínkám § 14, odstavce 1, lit a) a b). Pokud obcí resp. společným bytovým úřadem není nájemní resp. podnájemní smlouva ať výslovně, ať mlčky schválena, je otázka účinnosti dojednané smlouvy nájemní resp. podnájemní pendentní a realisace smlouvy je nepřípustna, neboť užívání bytu nájemcem resp. podnájemcem bez schválení může míti v zápětí potrestání kompaciscentů dle § 29 leg. cit. a zabrání bytu ve smyslu § 8, č. 6 leg. cit., a to i v těch případech, kde kompaciscenti mají dle třetího odst. § 2 právo na to, aby dojednaná smlouva byla schválena.
Zabrání bytu neb místností má dle § 10 leg. cit. za následek, že vlastník domu i nájemník pozbývají práva, by volně nakládali zabranými byty a místnostmi, a nájemní smlouvy o nich že se zrušují. Jestliže zabrání ruší realisované již smlouvy nájemní, plyne z toho argumento a majori ad minus důsledek, že ruší také nájemní resp. podnájemní smlouvy, jež dosud nebyly schváleny, a u nichž tedy otázka účinnosti a realisace je ještě pendentní, a rozhodnutí zabrati byt resp. část jeho dává obci resp. společnému bytovému úřadu právo vyplývající z právní povahy záboru, smlouvám nájemním resp. podnájemním, o jejichž schválení bylo po tomto rozhodnutí zakročeno, odepříti schválení i v těch případech, kde obec resp. společný bytový úřad nemohly by jinak schválení smlouvy odepříti, poněvadž byly pronajímatelem prokázány podmínky § 14, odst. 1, lit. a) a b) na straně nájemníka resp. podnájemníka. Ve sporném případě rozhodnutí zabrati z bytu stěžovatelčina jednu místnost stalo se, jak ze spisů je zřejmě patrno, již před tím, než stěžovatelka zažádala o schválení smlouvy podnájemní, kterou prý již 20. března 1920 dojednala s Otomarem O., a měl tedy žalovaný úřad dle úvah nahoře vyložených právo odepříti schválení smlouvy, a to i v tom případě, kdyby byla stěžovatelka prokázala, že podnájemník vyhovuje podmínkám § 14, odstavce 1, lit. a) a b) a kdyby naříkané rozhodnutí, datované dnem 20. března 1920, bylo jí skutečně doručeno až 29. března 1920, tedy potom, co o schválení smlouvy zakročila.
Je tedy bezpodstatnou námitka stížnosti, že rozhodnutí datované dnem 20. března 1920, zábor vyslovující, resp. rozhodnutí ze dne 24. března 1920, odpírající schválení podnájemní smlouvy — stížnost svými vývody potírá i toto rozhodnutí — nejsou v souhlasu se zákonem, poněvadž podnájemní smlouva měla býti žalovaným úřadem schválena a tím zábor místnosti dané v podnájem vyloučen.
Ad 2. Stěžovatelka tvrdí, že není dosud žalovaným úřadem vyřízen její návrh, kterým za zabraný pokoj nabízí přiměřený byt náhradní. Obsah spisů tomuto tvrzení neodporuje, neboť žalovaný úřad sám v exekučním řízení zahájeném za účelem vyklizení zabraného pokoje v podání ze dne 23. dubna 1920 poukazuje na to, že slíbil stěžovatelce jednati s ní o nabízeném náhradním bytu, až Bohumil N. bude do zabraného pokoje nastěhován. Je-li tomu tak, pak není otázka vyloučení zabraného pokoje ze záboru po rozumu § 9, odst. 5 zákona o zabírání bytů rozhodnuta řádnou instanční cestou a jest stížnost, pokud jedná o této otázce, dle § 5 zákona o správním soudě nepřípustnou.
Slušelo proto stížnost ze všech těchto důvodů zamítnouti.

Citace:

č. 498. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 497-499.