NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 14656.

Propadná lhůta § 33 zák. čís. 9/14 ř. z. počíná se dnem, kdy došlo k předčasnému propuštění úředníka, nikoliv dnem, kdy nároky z bezdůvodného propuštění mohly býti na soud vzneseny.
(Rozh. ze dne 30. října 1935, Rv I 1519/35.)
Srov. rozh. čís. 7545 sb. n. s. Žalobce byl ve službách žalovaného velkostatku od r. 1914 jako revírník s požitky v hodnotě ročních 27000 Kč. Dme 22. července 1930 byl náhle ze služeb žalovaného propuštěn pro podezření z trestného činu. Trestní řízení proti němu bylo skončeno 17. července 1931 rozsudkem osvobozujícím. Žalobou, podanou dne 16. ledna 1032, domáhal se žalobce na žalovaném původně zaplacení služebních požitků, jež mu bezdůvodným propuštěním ušly, a změnil (doplnil) tuto žádost potud, že Žádal placení pense podle služebního regulativu velkostatku mu zaručenou. Nižší soudy žalobu zamítly, prvý soud z těchto důvodů: Podle zákona ze dne 13. ledna 1914 čís. 9 ř. z., jak vyplývá z jeho § 22 a ze srovnání § 1162 písm. b) obč. zák. a § 29 zák. o obch. pom., ruší se služební poměr statkových úředníků v případě jejich předčasného propuštění bez důležitého důvodu. Zákon vypočítává v § 32 nároky předčasně bez důležitého důvodu propuštěného statkového úředníka, aniž uvádí mezi nimi nárok na obnovení služebního poměru. (V žalobě se domáhal žalobce zprvu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatiti žalobci služební požitky.) Lhůta šestiměsíční § 33 jest propadná, a nutno k ní přihlížeti i z úřední moci. Lhůta se počítá podle přesného znění zákona od propuštění zaměstnance, a to ať byl propuštěn právem nebo neprávem, ať z jakékoliv pohnutky. Nároky statkových úředníků z bezdůvodného propuštění jsou vypočteny v § 32 cit. zák. a musí tudíž býti v šestiměsíční lhůtě propadné uplatněny, jinak zanikají (§ 33 cit. zák.) (rozh. čís. 8550 sb. n. s.). Žalobce byl dne 22. července 1930 okamžitě ze služeb žalovaného propuštěn a to z důvodu § 29 odst. 1 zák. ze dne 13. ledna 1914 čís. 9 ř. z. U krajského soudu v T. byla podána žalobcem žaloba dne 13. ledna 1931 na zaplacení odškodného a ušlého zisku úhrnem 27000 Kč, jakož i odbytného 50000 Kč. Tuto žalobu žalobce obmezil o odbytné 50000 jednak podáním ze dne 16. ledna 1932 zaslaným na okresní soud v K., jednak při roku dne 10. května 1932 konaném u krajského soudu v T. Nynější žaloba byla podána dne 16. ledna 1932, a domáhal se jí žalobce původně zaplacení 27000 Kč za dobu od 1. února 1931 do 31. ledna 1932. Žalobní žádost ta byla změněna tak, že žalobce žádá, počínaje dnem 1. února 1931, roční pensi 12500 Kč 20 h. Při roku, konaném dne 10. prosince 1934, žalobce obmezil žalobní žádost v tom směru, že žalovaný jest povinen platiti, počínajíc 1. února 1931, částku 5000 Kč ročně jakožto pensi, a doplnil ji později tak, že žalovaný po případě bude povinen na místě požitků pensijních nahradili žalobci odškodnění odbytným 50000 Kč. Každé obmezení žaloby zahrnuje v sobě částečně zpětvzetí žaloby. Proto pro částečné zpětvzetí žaloby platí zásadně táž ustanovení, jež platí pro zpětvzetí žaloby vůbec (§ 237 c. ř. s.). Plyne to z úvahy, že se zpětvzetí může po případě vztahovati takřka k celému žalobnímu nároku, jednak z účelu ustanovení § 237 c. ř. s., aby totiž žalovaný, když spor proti němu zahájený již do jisté míry pokročil, byl uchráněn obav, by celé do té doby s ním již provedené řízení bylo zmařeno a žalobci bylo umožněno, aby týž spor o částku, o niž byl žalobu obmezil, znovu zahájil za poměrů nebo v době žalovanému méně vhodných. Může proto žalobce obmeziti žalobu i bez její změny jen za předpokladů § 237 c. ř. s. pro zpětvzetí žaloby vůbec, tudíž jen se svolením žalovaného kdykoliv do konce ústního jednání, ale bez svolení jen do počátku prvního roku a jestliže se žalovaný k němu nedoslavil, také ještě při něm a po té do konce ústního jednání jen, zřekne-li se nároku; nezřekne-li se žalobce nároku a nesvolí-li žalovaný k částečnému zpětvzetí žaloby, není zpětvzetí podle § 237 c. ř. s. možné. A právě v daném sporu žalobce žalobu u krajského soudu v T. podanou obmezil o odbytné 50000 Kč podáním ze dna 16. ledna 1932 zaslaným na zdejší soud a při roku dne 10. května 1932 konaném u krajského soudu v T. a hned dne 16. ledna 1932 podal na zdejší soud předmětnou žalobu, ve které opětně v konečném kolikráte měněném petitu žádá zase event. odbytné 50000 Kč, ohledně něhož vlastně již se zřekl nároku, jak shora bylo vylíčeno. Žalobce sám doznává, že obmezení původního sporu u krajského soudu v T. vedeného, pokud se týče odbytného, stalo se až v projednávání u krajského soudu, kdežto předmětná žaloba že je žalobou novou, podanou dne 16. ledna 1932, a že promlčení nenastalo, ježto podkladem nové žaloby musilo býti osvobozující rozhodnutí soudu trestního, od kterého lhůta šestiměsíční teprve běžela. Než však lhůta šestiměsíční, jak svrchu uvedeno, je lhůtou propadnou a počíná podle jasného znění zákona ode dne propuštění zaměstnance a to bez rozdílu, zda se propuštění stalo právem či neprávem, ať z jakékoliv pohnutky, a veškery nároky z bezdůvodného propuštění, vypočtené v § 32 cit. zák., musí býti tudíž ve lhůtě propadné uplatněny, jinak zanikají.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy správně dolíčily, že podle § 33 zák. o stakových úřednících ze dne 13. ledna 1914 čís. 9 ř. z. jest uplatniti nároky statkového úředníka, jakým byl žalobce, z předčasného propuštění do šesti měsíců po dni propuštění a že lhůta ta je lhůtou propadnou, k níž jest přihlížeti z úřadu (srov. rozh. čís. 5072, 7719, 8550 sb. n. s.). Ježto k propuštění žalobce, jak nesporno, došlo dne 22. července 1930, nároky žalobcovy v projednávaném sporu z tohoto bezdůvodného propuštění byly však uplatněny až po uplynutí propadné lhůty § 33 zák. číst 9/1914, právem byla žaloba nižšími soudy zamítnuta a to i pokud se opírá o prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 1929, pokud se týče ze dne 15. června 1931, jež jest podle sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 11. prosince 1934 čís. 141235-VI/2 čís. 1 25 totožné s prohlášením ze dne 10. dubna 1929 a bylo jen nedopatřením Státního pozemkového úřadu vyžádáno. Podle uvedeného prohlášení ze dne 10. dubna 1929 převzal žalovaný závazek, že zaměstnance v seznamu k prohlášení připojenému uvedené a převzaté podle § 75 náhrad. zákona odst. 3 bude zaměstnávati na nemovitostech ze záboru propuštěných a že je nepropustí, leč z důvodů v tomto prohlášení uvedených, v případě, že by je propustil bez těchto důvodů, že zaplatí propuštěnému zaměstnanci odškodnění odpovídající vládnímu nařízení ze dne 21. října 1922 čís. 305 sb. z. a n. Z uvedeného sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 12. prosince 1934 plyne, že žalobce byl uveden v seznamu zaměstnanců připojeném k tomuto prohlášení ze dne 10. dubna 1929. Prohlášením tím byla tedy na základě dohody sjednané mezi Státním pozemkovým úřadem a žalovaným služební smlouva žalobcova doplněna v jeho prospěch (§ 881 obč. zák.) a tvoří proto závazky prohlášením tím žalovaným převzaté součást této služební smlouvy. Pokud tudíž žalobce tvrdí, že mu zažalované nároky z bezdůvodného propuštění příslušejí na základě prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 1929, jde i tu o nároky, opírající se o služební smlouvu, a ježto nároky ty nebyly uplatněny v propadné lhůtě § 33 zák. čís. 9/1914, byla právem zamítnuta nižšími soudy žaloba, i pokud se opírá o prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 1929. Okolnost, že šestiměsíční lhůta § 33 zák. čís. 9/1914 neuplynula v době podání žaloby od osvobozujícího rozsudku krajského soudu v T. ze dne 17. července 1931, pokud se týče, že neuplynula v době uplatnění zažalovaných nároků od doby, kdy žalobce zvěděl o prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 1929, je bez významu, ježto podle § 33 zák. čís. 9/1914 počíná se propadná šestiměsíční lhůta předčasným propuštěním a nikoliv teprve dnem, kdy nároky z bezdůvodného propuštění mohly -býti na soud vzneseny, jak tomu je podle § 1162 d) obč. zák.

Citace:

č. 8264. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 126-127.