Ferdinand Peroutka: Budování státu.

Československá politika v letech popřevratových. Díl 2.: Rok 1919. Část 1., str. 537—874. Část 2.: 874—1372. in-8. — Navazuje na referát o prvním díle známého už díla v minulém ročníku (Všehrd XV. 42.) úmyslně přistupuji poněkud později k referátu o dílu druhém. Především se na něm až příliš zjevně dokumentovalo, jak sice autor má látku v poznámkách připravenu, jak si však definitivní stilisaci ponechává až na dobu, kdy dodává rukopis pro jednotlivý sešit do tisku. Možno říci, že jen tak pohotové žurnalistické pero jako je Peroutkovo muže zmoci nesnáze z toho plynoucí, které se právě projevily u tohoto dílu tím, že byl teprve dodatečně rozdělen na dva svazky rozpolcením nejen v archu, nýbrž i v kapitole, kam dodatečně opravou tisku byl vsunut nadpis, velmi důležitý (Pozemková reforma), bez něhož je přechod v kap. Rozkol v socialismu na str. 865 velmi nejasný. Nelze tohoto odčinili, ale tato závada by měla býti pro příště dutklivým mementem, protože škodí celé práci zcela zbytečně. Druhý důvod odsunutí referátu byla zkušenost, že o části o Štefánikovi, zvláště o kap. »Štefánikova smrt« (str. 904 a násl., nyní ve 2. svazku), v níž podal Peroutka svůj názor o povaze Štefánikově, se rozpoutala velmi prudká diskuse koncem minulého roku 1933, která —· jak už to někdy bývá — nešetřila ani silnými slovy, ani inkriminacemi. Zejména se strany slovenské byl prudce napaden autor pro charakteristiku Štefánika jako — možno-li tak vyjádřiti jedním slovem — tuhého konservativce. Má-li referent nyní, kdy se největší bouře přehnala, vyjádřiti své stanovisko, je nutno samozřejmě s hlediska historické pravdy zásadně odmítnouti jakýkoliv útok na svobodu slova. Musíme vyslechnouti i názor opačný, byť bychom s ním nesouhlasili, protože jen osvětlením se všech stran, studiem všech pramenů se můžeme dopátrati pravdy. To také zdůraznil i univ. prof. Arne Novák v diskusi. Ale celý spor nečekaně jasně dokumentoval, jak je nesnadno psáti t. zv. současné dějiny a nepochybuji, že by nebyl býval tak prudce Peroutka napaden, kdyby byl mohl celou tuto partii podati obvyklou metodou historickou, t. j. především s citací pramenů. Ovšem jde tu o circulus vitiosus: neboť citovat prameny tam, kde jde o ožehavé politické otázky, znamená znemožnit psaní o nedávné historii. Je tedy nezbytno tuto kapitolu Peroutkovu o Štefánikovi považovat o vyslovení (a to vskutku nebojácné, protože se sahá na osobu obestřenou určitým nimbem!) autorova vlastního hlediska. Bude jistě trvat dlouhou dobu, až studiem pramenů a bez zatížení názory s té či oné strany se jednou historik po perné práci dopídí jasného názoru.
Už z toho, co bylo řečeno, je viděti, jak ojedinělou látku přináší druhý díl Peroutkova Budování státu. Začíná se atentátem na Kramáře, tedy událostí, která otřásla celou mladou republikou do základů. Ale rok 1919 měl podobných příhod řadu a teprve soustavné zpracování jako je Peroutkovo nám osvětlí obtíže, v níž se stát budoval a tuším, že čtenáře udiví, byť sám rok v jeho tíži prodělal, že všechnu krisi jsme šťastně přestáli. Tak do r. 1919 spadá zápas o Těšínsko (kap. Sedmidenní válka) se všemi nebezpečími státu vlastně bez armády, domácí i zahraniční krise, obsazení Slovenska (Vjezd do Bratislavu), dále zápas politických stran o moc, zvláště zápas lidové strany katolické o postavení katolické církve ve státě (Katolicismus v boji), až po rozkol v sociálnědemokratické straně a pokusu o politické násilí (První rozkol v socialismu, Teror), dále ještě zápas o Slovensko (Vznik a Konec války o S.) s neštěstím, které nečekaně stihlo Štefánika, do něhož se skládalo mnoho nadějí, а k tomu nesmírně obtížná repatriace legií (Situace v legiích, Poselstvo na Sibiř) a konečně problém všech problémů, jak teprve ukázala pozdější doba, mírová konference (Počátek mírové konference. Určení hranic atd.). Peroutka chvályhodně nezapomněl ani na hospodářské otázky a jeho kapitoly se pochopitelně soustřeďují na valutový problém a tu zase k osobě Rašínově (Kolkování bankovek, Rašínova osobnost, Finanční otázky na mírové konferenci, Pokles valuty), ale ovšem musil se vyrovnati i s Pozemkovou reformou a konečně i problémem socialisace (Počátek a konec s.).
V podání zůstal autor při způsobu dosavadním. Nelze dohlédnouti ještě konce Peroutkova díla, ale jistě i tak čtenáři referátu je jasné, že dosavadní tři knihy »Budování státu« rostou v celkovou historii počátků republiky. Ča.

Citace:

Dr. Jaroslav Čulík: Sbírka vzorců notářských listin k notářskému řádu.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 4, s. 201-203.