Čís. 1592.

Zaměstnanec, jemuž příslušel služební šat, nemůže se domáhati náhrady za to, že se mu šatu nedostalo, leč že nosil ve službě vlastní šaty, nikoliv šat vojenský.
(Rozh. ze dne 29. března 1922, Rv I 226/22.) Žalobce byl jízdním sluhou žalovaného velkostatkáře a při nastoupení služby bylo umluveno, že kromě platu obdrží též šaty k »rajtování«. Za války doprovázel žalobce syna žalovaného do pole a domáhal se po té nedoplatku mzdy, dalších příplatků a náhrady za to, že se mu po čas služby v poli nedostalo smluveného služebního šatu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšší soud uvedl v otázce posléz zmíněné
v důvodech:
Otázka, zda příslušelo žalobci jen právo, užívati služebního šatu, či právo vlastnické k němu, nemá v tomto případě rozhodujícího významu. Ujednaly-li strany, že žalobce obdrží mimo služné též služební šat, stanovený pro dotyčnou třídu zaměstnanců, dlužno míti za to, že žalobce neměl býti pouze oprávněn, služební oděv nositi, nýbrž že ve službě byl povinen jej nositi. Nositi služební šat ve službě, bylo tedy částí služebních povinností žalobcových. Tuto svou povinnost žalobce plniti nemohl, byv přinucen rozkazem vojenských úřadů, nositi šat vojenský; důsledkem toho nemohl ani žádati, by žalovaný plnil svůj závazek a dodával mu služební šat (§ 1155 obč. zák.). Žalobci nebyl ovšem služební oděv slíben pouze proto, by mohl vyhověti své povinnosti1, jej ve službě nositi, nýbrž byl zároveň částí jeho služebních požitků, ježto ušetřil svých vlastních šatů, nose šat služební. Z toho by plynulo, že by žalobci příslušela přiměřená náhrada, kdyby byl musel nositi vlastní šaty; poněvadž jich však nenosil, obdržev šat vojenský, ani na takovou náhradu nároku nemá.

Citace:

č. 1592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 340-341.