Authors:
= Váž. civ., 12 (1930), sv. 1
PDF

Čís. 9729.


Moravský zemský fond jest oprávněn domáhati se na otci nemajetného ošetřovance náhrady nákladu, jejž učinil na ošetřovance v nemocnici. Lhostejno, že ošetřovanec mimo dobu svého ošetřování v nemocnici byl zdráv a výdělku schopen.
(Rozh. ze dne 13. března 1930, Rv II 514/29.)
Moravský zemský fond domáhal se na žalovaném zaplacení nákladu, jenž vznikl pobytem zletilého syna žalovaného v nemocnici. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Podle § 141 obč. zák. jest manželský otec povinen vyživovati svého syna (i zletilého), je-li pro přechodnou nemoc k výdělku nezpůsobilý a nemá-li vlastního jmění. Neboť, jak z § 23 zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák. vysvítá, mají veřejné nemocnice jen tehdy nésti náklady na ošetřování nemocných, nejsou-li třetí osoby podle občanského práva nebo podle jiných zákonů povinny starati se o jich zaopatření. V témže smyslu rozhodl bývalý nejvyšší dvůr soudní ve sbírce Glaser-Unger nová řada 6091. Úplně bezvýznamné jest, zdali tato osoba (ošetřovaná) vlastní vinou nemůže najíti práci. Má tedy otec vyživovati i líného syna, jinak zdravého, bezmajetného v době jeho nemoci. Rozhodují osobní poměry syna v době jeho ošetřování v nemocnici. Žalovaný otec musí dokázali, že ošetřovací náklady staly se později dobytnými u syna. V souzeném případě byl syn žalovaného L. ošetřován v státní nemocnici v době od 9. ledna 1928 do 26. ledna 1928. Byl tenkráte úplně nemajetný. I nyní je bezmajetný. Má proto státní nemocnice podle §§ 141 a 1042 obč. zák. proti otci nárok na náhradu nákladů ošetřovacích.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Dovoláni, opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., není opodstatněno. Jest nesporné, že syn žalovaného František L. byl v době od 9. ledna 1928 do 26. ledna 1928 ve státní nemocnici ošetřován a že žalující fond náklad s tím spojený zaplatil. Jest i nesporné, že ošetřovaný byl tehdy nemajetný. Měl tedy žalovaný podle § 141 (672) obč. zák. tento náklad učiniti sám, a, jelikož jej učinil za něho žalující fond, jest tento podle § 1042 obč. zák. oprávněn žádati náhradu. Posoudil tudíž odvolací soud věc bez právního omylu, vyhověv k žalobcovu odvolání změnou rozsudku prvého soudu žalobě. Že žalující fond k žalobě není oprávněn proto, že nemocnici hospodářsky nespravuje, nebylo v prvé stolici namítáno, a, pokud dovolání poukazuje k tomu, že zemský fond konal jen svou vlastní zákonnou povinnost, přezírá, že hraditi náklad, o který jde, jest především povinen ošetřovaný a, je-li, jako v souzeném případě, nemajetným, musí tak učiniti jeho rodiče (§ 23 druhý odstavec zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák. a § 1 zákona ze dne 20. května 1914, čís. 19 z. zák. pro Moravu a Slezsko). Není tudíž dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. opodstatněn. Zda ošetřovaný byl jinak, mimo dobu svého ošetřování v nemocnici, zdravý a výdělku schopný, jest nerozhodno, jelikož se žaloba týká jen doby jeho nemocenského ošetřování, a není proto opodstatněn ani dovolací důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. dovoláním spatřovaný v tom, že o těchto nerozhodných a dokonce i nesporných okolnostech nebyl proveden důkaz výslechem stran.
Citace:
Čís. 5130. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 66-68.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).