NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 4979.

Zdravotnictví (Slovensko): * Očkující lékaři nemají nároku, aby jim vedle odměny stanovené dle počtu očkovanců vyplacena byla za očkování v roce 1919 provedené ještě zvláštní odměna za ztracený čas bez ohledu na počet očkovaných osob.
(Nález ze dne 5. října 1925 č. 18495).
Věc: Dr. Maritn H. v T. proti exposituře ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v Bratislavě stran odměny za očkování.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Expositura min. zdrav. v Bratislavě výměrem z 22. února 1924 poukázala očkujícím lékařům v T. ze státní pokladny odměnu za nucené očkování v r. 1919 dle výkazu o jejich pracích a podotkla, že percipientům vyplatiti jest méně o kolkovné, jež ve výkaze červeným inkoustem jest vyznačeno. Dle dotyčného výkazu měla býti st-li vyplacena za očkování 660 osob odměna 264 Kč se srážkou kolkovného 3 Kč, tedy částkou 261 Kč. Župní úřad vyrozuměl o tom st-le sdělením, že byl berní úřad vyzván, aby mu na nekolkovanou kvitanci vyplatil částku 261 Kč.
St-l podal proti vyměření odměny stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto: St-l ve stížnosti vytýká, že se mu nedostalo ze státní pokladny odměny v té výši, jak mu dle zákona přísluší, ježto mu jednak nebylo vyplaceno diurnum za ztracený čas, jež vedle odměny 40 h za každou osobu mu náleželo, jednak i odměna byla mu vyměřena částkou nižší než příslušnými předpisy bylo stanoveno, ježto za očkování 660 očkovanců činí odměna 264 Kč a nikoliv 261 Kč.
V prvém směru je stížnost bezdůvodná. Na sporu jest tu otázka, zda očkujícímu lékaři provádějícímu na základě úředního nařízení nucené očkování přísluší vedle odměny za očkování každé osoby ještě zvláštní odměna za ztracený čas bez ohledu na počet očkovaných osob. V době, kdy očkování bylo provedeno (1919), nepůsobil ještě na Slovensku zákon z 15. července 1919 č. 412 Sb., ježto nařízení, jímž dle § 23 počátek této působnosti měl býti stanoven, dotud vydáno nebylo. Sluší proto důvodnost nároku st-lova zkoumati dle platných předpisů dřívějších. V tom směru rozhoduje § 97 zák. čl. XIV. z r. 1876, dle něhož očkující lékaři mají za očkování obdržeti ze státní pokladny odměnu dle počtu osob, jež s úspěchem byly očkovány, koežto obec je povinna dodati očkujícím lékařům potřebný povoz. Že očkujícím lékařům vedle těchto požitků přísluší ještě zvláštní odměna, již bez ohledu na počet očkovanců bylo by vyměřiti dle trvání doby, po kterou z úředního nařízení byli k disposici pro nucené očkování, v zákoně stanovení není. V důsledku toho také určuje nař. min. vnitra z 23. června 1887 č. 40180 odměnu očkujících lékařů jen dle počtu očkovaných osob.
Důvodnou však shledal soud stížnost, pokud vytýká, že úřad i na odměně za očkování jednotlivých osob vyplatil st-li méně, než dle zákona mu přísluší. Dle rozhodnutí v odpor vzatého poukázal žal. úřad st-li sice celou částku 264 Kč za očkování 660 osob, avšak zároveň ustanovil, že peníz ten má vyplacen býti st-li se srážkou kolkovného 3 Kč. Župní úřad intimuje toto rozhodnutí st-li opomenul sděliti st-li, že mu byla sice přiznána náhrada 264 Kč, že však při výplatě její bylo mu strženo kolkovné v částce 3 Kč. Tato vada zabraňuje st-li seznání účele, proč nevyplácí se mu celá částka 264 Kč, nýbrž částka o 3 Kč menší, a jde tedy o vadu podstatnou.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro vadné řízení za tím účelem, aby st-li dostalo se řádného intimátu rozhodnutí v odpor vzatého.

Citace:

č. 4979. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 266-267.