Čís. 1152.
Nemanželský otec, jenž nebyl dříve vyslechnut o tom, zda uznává
nemanželské otcovství, není oprávněn žádati, by mu bylo doručeno usnesení, jímž poručenský soud zmocňuje poručníka k podání žaloby. Bylo-li mu usnesení to přece doručeno, nepřísluší mu proti němu opravný prostředek.
Zjišťovati nemanželské otcovství v prvé řadě mimosporným výslechem zploditele, není poručenský soud bezvýjimečně povinen.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1921, R I 825/21.)
Poručenský soud udělil poručníku nemanželského dítěte svolení
k vedení sporu proti nemanželskému otci o uznání otcovství a placení
výživného. Nemanželský otec uznal po té na soudě otcovství a podal do
zmocňovacího usnesení rozklad, jemuž poručenský soud vyhověl a původní své usnesení zrušil. Důvody: Tím, že nemanželský otec uznal na
soudě otcovství, padl předpoklad spornosti nemanželského otcovství a
zbývá pouze otázka výměry výživného, jež poručník jménem děcka na
otci požadovati hodlá. Jelikož dosud nebyly soudu předneseny žádné
sporné skutečnosti, na jichž zjištění záviselo by rozhodnutí soudu o povinnosti vinnosti k plnění výživného a jeho výši, pokládá soud za to, že prostředky
řízení mimosporného k vyměření otcovských povinností otce úplně stačí.
Do tohoto usnesení stěžoval si poručník. Rekursní soud je zrušil a
uložil prvému soudu, by stížnost nemanželského otce do původního usnesení předložil rekursnímu soudu k vyřízení. Důvody: Stížnost jest
opodstatněnou, neboť usnesením ze dne 17. února 1921, jímž bylo dáno
poručníku zmocnění a příkaz k vedení sporu s nemanželským otcem, nabylo poručenstvo, tedy osoba od stěžovatele odlišná, určitých procesních
práv k zahájení rozepře, jichž ve skutečnosti také použila, podavši na
nemanželského otce u okresního soudu žalobu o uznání otcovství a plnění výživného. Za tohoto stavu věci nebyl vsak soud prvé stolice oprávněn
vyhověti odpůrcovu rozkladu a své dřívější usnesení zrušiti, když již
třetí osoba nabyla tímto usnesením určitých práv, nýbrž měl dle § 9 odstavec třetí nesp. říz. prostě stížnost rekursnímu soudu k vyřízení předložiti a rozkladem se nezabývati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stížnost, poukazujíc k odůvodnění svého návrhu na plenární
rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. října 1920, čís. pres. 1019 20 čís. sb. 734, přehlíží, že rozhodnutí to předpokládá, jak z jeho obsahu, a hned
z úvodu právní věty vyplývá, že otcovství k nemanželskému
dítěti bylo již uznáno. Neprávem se proto stěžovatel odvolává
na ně v případě, o nějž tuto jde, a v němž poručenský soud dal poručníku
nemanželského dítěte zmocnění k vedení sporu proti nemanželskému otci
na uznání otcovství a plnění otcovských povinností, aniž by byl před tím
u soudu vyslechl nemanželského otce, zdali otcovství uznává čili nikoliv.
Dle odstavce I. § 16 první novely k obč. zák., v němž se jedná o zjištění
nemanželského otcovství — na rozdíl od odstavce II. cit. § 16, který předpokládá již uznání otcovství, a na nějž se vztahuje zmíněné plenární usnesení nejvyššího soudu — ukládá se poručenskému soudu, aby se o to postaral, je-li toho třeba v zájmu práv dítěte, by otcovství bylo uznáno
v řízení nesporném, anebo aby bylo zjištěno soudně pořadem práva.
Tímto ustanovením, kodifikujícím dosavadní praxi, nebylo poručenskému
soudu uloženo, aby vždy a za všech okolností, dříve než dá poručníku
zmocnění k vedení sporu, vyslechl napřed v nesporném řízení osobu,
která byla mu za nemanželského otce dítěte označena, nýbrž zůstaveno
je tím na vůli poručenského soudu, zdali tak učiniti pokládá v zájmu dítěte
za vhodné čili nikoli. Nelze ovšem upříti, že poručenský soud, jak se dělo
již před uzákoněním první novely k obč. zák., z pravidla nastoupí při zjištění nemanželského otcovství cestu nespornou, jelikož je na snadě, že,
jak zkušenost učí, postup ten vede obyčejně snáze a rychleji k cíli, ale
tento způsob zjištění nemanželského otcovství není poručenskému soudu
uvedeným zákonným předpisem imperativně uložen. Jestliže tedy poručenský soud v případě zde uvedeném nevyslechl napřed nemanželského
otce o uznání otcovství, nemůže se nemanželský otec tím cítiti dotčeným,
jelikož tím nebyl porušen žádný předpis právní. Z toho plyne, že nemanželský otec nebyv dříve vyslechnut, nebyl oprávněn žádati za doručení
vyhotovení usnesení zmocňovacího, a že poručenský soud nebyl povinen je mu doručiti, také proto ne, poněvadž dle nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. března 1906, čís. 7 věstníku min. spravedl. není třeba
v tom případě, je-li poručenský soud zároveň soudem procesním, vyhotoviti zvláště takovéto zmocňovací usnesení k vedení sporu. Poněvadž
se tedy vzhledem k tomu, že nemanželský otec o uznání otcovství nebyl
do té doby u soudu slyšen, a ani sám dobrovolně u soudu neuznal otcovství před poručenským soudem, jednalo o vnitřní záležiosti mezi poručenským soudem a poručníkem, nedostává se nemanželskému otci oprávnění k rozkladu nebo stížnosti do tohoto usnesení, právě tak, jako by
nebyl oprávněn stěžovati si do usnesení, kterým by poručenský soud smír
mezi ním (nemanželským otcem) a poručníkem ohledně plnění otcovských
povinností uzavřený neschválil (§ 9 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.).