Čís. 1721.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
Všeobecné normy a zásady trestního zákona platí i pro obor zákona na ochranu republiky, pokud v zákoně tom není jinak ustanoveno.
K pojmu »popuzování« (§14 čís. 3 zákona) stačí, že výrok, ať vytryskl z jakýchkoliv pocitů a pohnutek, je objektivně způsobilým vyvolati v jiných pocity záště proti chráněným právním statkům; nevyžaduje, by čin měl v zápětí skutečný účinek.
Není třeba, by všechny osoby, tvořící »zástup«, byly na jednom místě seskupeny; stačí, stal-li se projev dle okolností místa takovým způsobem, že mohl býti jimi postřehnut.
V subjektivním směru se vyžaduje vědomí pachatele, že jeho výrok jest způsobilým popuzovati k zášti a že jest slyšen (může býti slyšen) více osobami, jichž počet naplňuje pojem »zástupu«.
(Rozh. ze dne 6. září 1924, Zm I 463/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 22. května 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. a přestupkem dle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku odsuzujícím pro přečín §u 14 čís. 50/23, a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Jinak zmateční stížnost zavrhl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Pokud jde o právní posouzení věci nalézacím soudem, dlužno si především uvědomiti, že zákon na ochranu republiky je specielním a tvoří integrující součástku obecného zákona trestního. Je proto samozřejmo, že všeobecné normy a zásady trestního zákona platí i pro dosah zákona na ochranu republiky, pokud v zákoně tomto není jinak ustanoveno, a že za tohoto předpokladu i zákonným znakům, v jednotlivých předpisech tohoto zákona obsaženým, dlužno přikládati ten smysl a rozum, jaký jim přináleží s hlediska předpisů všeobecného zákona trestního. V daném případě byl obžalovaný uznán vinným přečinen podle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky, jehož se dopustil tím, že v květnu 1923 veřejně popuzoval k zášti proti jednotlivým skupinám českého obyvatelstva pro jejich národnost a jazyk. Po skutkové stránce vzal soud za prokázáno, že v byte obžalovaného, jenž je správcem dotyčných domů, došlo mezi ním a jednotlivými nájemníky k prudké hádce pro odstranění malých dobytčích chlévků, za jejíhož průběhu obžalovaný ve velkém rozčileni při otevřených dveřích bytu křičel, že si zakazuje, aby se v německém domě mluvilo česky, vůbec u Janských, po případě, aby Z-ová (majitelka domu) zakázala, aby se v německém domě mluvilo česky, vůbec u Janských. Dále zjišťuje soud, že slova obžalovaného byla slyšena osobami v přízemí a u domovních dveří jsoucími, při nejmenším šesti. Stížnost marně popírá, že nešlo o popuzování k zášti. Pojem· »zášti«, jenž se vyskytuje též v ustanoveních obecného zákona trestního (ve zrušeném §u 65 a) tr. zák., §u 300 tr. zák.) a v zákoně ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, čl. III. а VI.), není nikde v zákoně vymezen, vyplývá však z přirozeného významu samého slova v souvislosti s jasným úmyslem zákonodárce, patrným ze srovnání příslušných míst zákona. Zášť znamená psychickou disposici, záležející ve vysoce stupňované, vášnivé nelibosti nebo v nepřátelském zaujetí proti nějaké osobě nebo věci. V každém člověku tkví psychická disposice k pocitům záště. Popuzováním k zášti jest jednání, které je způsobilým, vykonávati u jiných vliv na tuto psychickou disposici a vyvolávati určité pocity v naznačeném směru. K objektivní podstatě popuzování dle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky stačí proto, že výrok, ať vytryskl z jakýchkoli pocitů a pohnutek, jest objektivně způsobilým, působiti na citový život okolí způsobem popuzejícím, t. j. vyvolávati u jiných pocity záště proti právním statkům, citovaným místem zákona chráněným. Tuto objektivní způsobilost vzal nalézací soud na základě doslovu a smyslu závadného výroku za dánu a to právem, poněvadž v té míře, v jaké byl výrok ten způsobilým uraziti pocity příslušníků české národnosti, byl také objektivně způsobilým zroditi u osob, s obžalovaným stejně smýšlejících, pocity vášně pro českému jazyku a tím proti obyvatelstvu českému. Aby slova vinníkova učinila na druhé osoby skutečně dojem, nevyžaduje se ke skutkové podstatě přečinu, tím méně pak se žádá, by měla v zápětí skutečný účinek. Čin dle §u 14 čís. 3 uvedeného zákona je proto spáchán a dokonán již předsevzetím onoho popuzování o sobě a není přípustno, činiti skutkovou podstatu odvislou od výsledku protizákonné činnosti pachatele, poněvadž sankcí zákona nemá býti postižen teprve skutečně nastalý nebo zamýšlený výsledek popuzování, nýbrž nebezpečí s popuzováním spojené a záležející v tom, že pachatel svým jednáním může u druhých osob vyvolati nepřátelské smýšlení proti příslušníkům české národnosti pro jejich jazyk. Přisvědčiti lze stížnosti, že výrok obžalovaného byl nepřístojností a neslušnou přepjatostí, byl však krom toho, jak dokázáno, také způsobilým, popuzovati druhé k zášti. Stížnost míní dále, že není splněn předpoklad veřejností ve smyslu čís. 2 §u 39 zákona, poněvadž prý čin nebyl spáchán před zástupem. Obžalovaný musil by prý výrok přednésti před zástupem, kdežto on ho učinil ve svém bytě v prvém poschodí v přítomnosti dvou osob, třeba že se tak stalo při otevřených dveřích a třeba že výrok, byv hlasitě pronesen, byl slyšen nejméně Šesti osobami, dlícími právě v přízemí a u domovních dveří. Ani tu není stížnost v právu. Jazykově znamená slovo zástup toliko náhodné sejíti se více, třeba ne mnoha osob. Nejinak je slovu tomu rozuměti též pro obor zákona na ochranu republiky, který z některých skutkových podstat stanovením známky veřejnosti vylučuje případy, kde stačí spáchání činu před více lidmi, to jest případy, kde čin je spáchán v přítomnosti několika málo, pouhých tří osob (§ 11 odstavec prvý zákona). Pro pojem zástupu nezáleží na tom, by pachatel spáchal čin před více lidmi, tváří v tvář, nýbrž rozhodným je jen zvýšené nebezpečí, podmíněné tím, že čin byl nebo mohl býti postřehnut větším počtem lidí. Z toho plyne, že se k pojmu zástupu nevyžaduje, by všechny osoby, tvořící zástup, byly jen na jednom místě seskupeny, nýbrž stačí, když projev se stal dle okolností místa takovým způsobem, že mohl býti postřehnut počtem osob, vyhovujícím pojmu zástupu, poněvadž již touto možností postřehu osobami skutečně přítomnými je pojem veřejnosti vyčerpán. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že napadený rozsudek dovozuje skutkovou známku veřejnosti ze zjištění, že obžalovaný závadná slova vykřikl ve svém bytě při otevřených dveřích, takže bуla slyšena při nejmenším šesti osobami v přízemí domu stojícími. Stížnost sama ani nepopírá, že šest osob není zástupem. Rozsudek netrpí proto v této příčině nesprávným právním posouzením věci (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.).
Stížnost dále vytýká, že nalézací soud se v rozsudku neobíral vůbec okolností, zda jednáním obžalovaného byl porušen obecný mír. K objektivní skutkové podstatě přečinu dle §u 14 čís. 3 zákona je prý však nutno, jak to vychází z nadpisu k tomuto §u, aby byl porušen obecný mír, kdežto v tomto případě, kde šlo jen o obyvatele domu, proti nimž výrok obžalovaného směřoval, mohlo prý se nanejvýše jednati o rušení míru domovního. Leč stížnost přehlíží, že zákon spatřuje již v předsevzetí každé jednotlivé ze skutkových podstat §u 14 rušení obecného míru a že nadpis k §u tomu vyjadřuje jen povšechnou charakteristiku trestných činností, sankcí zákona ohrožených. Jsou-li tudíž splněny všechny náležitosti skutkové podstaty dle čís. 3 §u 14 zákona, je tím současně zjištěno, že jednáním pachatelovým byl porušen obecný mír, takže nějakého zvláštního a výslovného zjištění po této stránce není zapotřebí, poněvadž jde o pojmový znak zákonem subintelligovaný. Dodati jest jen, že, i když projev obžalovaného směřoval v prvé řadě proti obyvatelům domu české národnosti, najmě proti českým členům rodiny J-ho, bylo jím pro jeho shora vyloženou objektivní způsobilost, jakož i pro jeho dílem všeobecné znění popuzováno zároveň proti jednotlivým skupinám obyvatelů — jak to vyslovuje nalézací soud ve výroku, tvořícím s důvody jeden celek — to jest proti příslušníkům národnosti české, které pojí právě ta společná skutečnost, pro kterou obžalovaný popuzoval (národnost a jazyk). Obecným mírem není pak míněno nic jiného, nežli pořádek podmíněný stávajícím řádem státním, neboli, jak stížnost vyjadřuj, právní chráněný pořádek ve státě. Tento pořádek byl však jednáním obžalovaného nesporně rušen, poněvadž jím přiostřovány byly protivy, které panují mezi jednotlivými Částmi obyvatelstva, spojeného ve státě k uskutečnění společného cíle, a kterým čeliti se snaží ústavní listina, zaručující rovnost a rovnoprávnost všech státních občanů bez rozdílu, jaké jsou rasy, jazyka a náboženství.
Pokud jde o subjektivní skutkovou podstatu, stačí již vědomí pachatele, že jeho jednání je způsobilým popuzovati k zášti proti právním statkům, chráněným v §u 14 čís. 3 zákona. Toto vědomí, ba úmysl obžalovaného nalézací soud zjišťuje a dovozuje z přirozeného významu a smyslu použitých slov a tím po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) dostatečně odůvodňuje. Snaží-li se stížnost předpoklad soudu zvrátiti opětovným uplatňováním obhajoby obžalovaného, kterou soud v důvodech rozsudku, jak stížnost sama uznává, v podstatě reprodukuje, nedoličuje tím žádného z důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. po zákonu, nýbrž opětovným zdůrazňováním obhajoby a samostatným hodnocením průvodního materiálu brojí jen proti volnému uvažování průvodů soudem nalézacím. To však jest postupem, příčícím se ustanovení §§ů 258 a 288 čís. 3 tr. ř. Odpor stížnosti dlužno tím spíše odmítnouti, poněvadž již závadný výrok sám· o sobě svědčí o nenávisti obžalovaného proti českému jazyku, tím více pak způsob, jakým byl pronesen. Tím jest také vyvráceno tvrzení stížnosti, že obžalovaný chtěl výrokem svým jen docíliti, by jemu nebylo česky nadáváno, jak prý se to stávalo, nehledě k tornu, že se obžalovaný ani tak nehájil. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že o obžalovaném při jeho vzdělání a povolání jako státního úředníka dlužno za to míti, že má tolik schopnosti usuzovací a poznávací, by si uvědomil to, co musí býti pro každého člověka normálního myšlení naprosto patrným, to jest protiprávnost jednání, ztroskotává odpor stížnosti jako nepřípustný zásah do práva volného hodnocení průvodů. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. nepřichází tu vůbec v úvahu, poněvadž otázka, zda měl obžalovaný zákonem předpokládané vědomí, jest otázkou rázu skutkového, o níž rozhoduje soud na základě volného uvažování průvodů a čerpaného z něho volného přesvědčení. Že pak výrok soudu je formálně bezvadný, bylo již dovoděno, takže není dán ani zmatek čís. 5 §u 281 tr. ř.
Ve všech dosud uvedených směrech ukázala se zmateční stížnost bezpodstatnou. Přisvědčiti jest jí pouze potud, pokud vytýká, že v rozsudku není zjištěno, zda obžalovaný věděl, že poslouchají ještě jiné osoby, než ony, které byly v jeho bytě přítomny, a zda si byl vědom, že. mluvě ve svém bytě, mluví před zástupem, jak již vyloženo, záleží při veřejnosti dle §u 39 čís. 2 zákona v objektivním směru na tom, zda projev stal se takovým způsobem, že byl nebo mohl býti postřehnut více osobami, tvořícími zástup. Že tento předpoklad zde byl dán, bylo již shora dovoděno. Avšak rozsudek prvého soudu přehlíží po právní stránce, že objektivní skutková náležitost veřejnosti musí býti zahrnuta též v úmyslu pachatelově. Ke skutkové podstatě zažalovaného přečinu vyhledává se tudíž po subjektivní stránce, že si pachatel byl vědom, že výrok jeho jest slyšen, pokud se týče může býti slyšen více osobami jichž počet naplňuje pojem zástupu, a že přes toto vědomí závadný výrok učinil. Touto otázkou se nalézací soud nezabýval a potřebných zjištění neučinil. Dospěl-li přes to ve směru přečinu dle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky k výroku odsuzujícímu, jest tento výrok právně mylným a dotčená část rozsudku jest stižena zmatečností dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 539-543.