NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 6275.

Obchodník oprávněný k prodeji radiotelefonních zařízení (§16 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n.) může prodejem pověřiti své zaměstnance, plnomocníky nebo osoby své důvěry.
Takové osoby nepřicházejí v úvahu jako pachatelé přečinu podle § 24 uvedeného zákona, pokud v mezích tohoto pověření za účelem prodeje uskladňují, nabízejí a předvádějí radiotelefonní zařízení. Pověření vzniká neformální soukromou úmluvou mezi oprávněným obchodníkem a pověřenou osobou a nerozhoduje, zda a kdy byla této osobě udělena úřední legitimace.
(Rozh. ze dne 19. října 1938, Zm I 654/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 24, čís. 1 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. a přestupkem proti bezpečnosti těla podle § 431 tr. z., zrušil však rozsudek za použití § 290 tr. ř. pokud jde o výrok o vině ve směru přečinu podle § 24, čís. 1 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. a důsledkem toho i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisících a vrátil věc soudu prvé stolice, aby, dbaje pravoplatného výroku o vině ve směru přestupku podle § 431 tr. z., věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Rozsudek uvádí obranu obžalovaného v ten smysl, že k přechovávání radia měl legitimaci od okresního úřadu v M., která ho opravňovala jako obchodního cestujícího ve službách inž. V., který má radioelektrozávod, vyhledávati objednávky v tomto druhu; rozsudek praví dále, že obžalovaný z toho odvozoval i právo na něho inž. V. legitimací přenesené přechovávati k prodeji radioaparáty. Z obratů, jimiž rozsudek vyřizuje tuto obranu obžalovaného, vysvítá, že soud nalézací jednak skutkově neuznává, že obžalovaný byl obchodním cestujícím ve službách majitele prodejny radiopřístrojů již v době činu (13. až 29. března 1938), kdyžtě legitimace byla obžalovanému vydána okresním úřadem teprve dne 14. dubna 1938, jednak neprávně nemá za to, že by obžalovanému příslušelo právo přechovávati k prodeji radioaparáty jeho zaměstnavatele, majitele závodu s radiovými přístroji.
V tomto druhém směru je rozsudek na újmu obžalovaného stižen právním omylem, jehož bylo dbáti z moci a povinnosti úřední.
Jak bylo dovoženo zejména v rozhodnutí nejvyššího soudu Sb. n. s. čís. 2997, nemusí ten, kdo má povolení podle § 16 zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z r. 1924, k prodeji radiotelefonních zařízení, konati prodej sám a osobně, nýbrž může prodejem pověřiti své zaměstnance, plnomocníky nebo osoby své důvěry, a to i v závodech pobočných (prodejnách). Nemůže pak býti pochybno, že s tohoto hlediska dlužno posuzovati i prodeji sloužící uskladnění (přechovávání), předvádění a nabízení přístrojů ke koupi, a že zmínění pomocníci osoby oprávněné povolením podle § 16 cit. zák. nepřicházejí v mezích své pomocnické činnosti v úvahu za pachatele přečinu podle § 24 cit. zák., nejsouce než osobami, skrze něž majitel vykonává své oprávnění, jestliže by tedy bylo zjištěno, co rozsudek dosud jen patrně předpokládá, že inž. V. měl takové povolení podle § 16 cit. zák., a bylo-li by dále zjištěno, že obžalovaný byl k němu co do přístroje, o nějž jde, v po měru nahoře uvedeném, a že v této vlastnosti nakládal s přístrojem způsobem, v němž obžaloba i rozsudek spatřují přechováváni, nebyla by v osobě obžalovaného naplněna skutková podstata přečinu podle § 24, čís. 1 cit. zák.
Na soudě nalézacím bude, aby zjišťuje, jaký byl poměr obžalovaného k inž. V., nepřehlédl, že poměr rázu nahoře naznačeného zakládá se neformální soukromoprávní úmluvou a že existence i datum legitimace podle § 59 a násl. živnost. řádu ve znění zák. z 25. února 1902, čís. 49 ř. z. je pro otázku vzniku a trvání takového poměru bez významu.

Citace:

č. 6275. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 377-379.