NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 3745.

K založení sudiště §u 99 j. n. stačí jmění jakéhokoliv druhu a jakékoliv ceny, jež žalovanému přísluší v tuzemsku v době podání žaloby. I disposiční právo žalovaného může býti jměním.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924, R I 275/24.)
Proti žalobě, podané u soudu, dle tvrzení žaloby podle §u 99 j. n. místně příslušného, vznesl žalovaný námitku místní nepříslušnosti, již soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Ustanovení §u 99 j. n. předpokládá věc nebo pohledávku, která jest nesporně vlastnictvím žalovaného, pokud se týče žalovaný jest nesporně věřitelem pohledávky, domnělé jmění tvořící. Zde však otázka, zda byl šek ze dne 19. června 1921 na 100000 marek odevzdán žalobci za účelem krytí jeho pohledávky či za účelem placení a zda skutečně žalobce valutu šeku inkasoval, za koruny čsl. měny vyměnil a na srážku své pohledávky upotřebil a žalovanému vyúčtoval, jak tvrdí žalobce s poukazem na vyúčtování, jsou sporny a nelze je rozhodnouti bez řešení věci samé. Následkem toho již z tohoto důvodu nelze pokládati vklad, jenž jest u bankovní firmy M. S. v Karlových Varech, za pohledávku, tudíž za jmění žalovaného ve smyslu §u 99 j. n., které by zakládalo místní příslušnost dovolaného soudu. Nebylo proto ani zapotřebí, by první stolice řešila otázku domnělého poukazu, pokud se týče vkladu u oné banky. Prvá stolice se úkonu toho podjala, avšak otázku tu po názoru rekursního soudu nerozřešila správně. Že žalovanému 100000 M nenáleželo, nýbrž že majitelem jeho byl žalobce, který šek bance k opatření inkasa odevzdal, první stolice výslovně vzala za prokázáno a jest to rozhodné. V tomto stavu věci nenastala později žádná změna, vklad nepřešel v majetek žalované strany, žalující strana aspoň žádné skutečnosti, která by změnu takovou byla přivodila, netvrdí a první soud jí nezjistil. Co se týče domnělého poukazu po
rozumu §u 1400 obč. zák., jak si jej prvý soud ustrojil, nutno uvážiti, že
k jeho založení zapotřebí jest jednak příkazu poukazci, jednak příkazu
poukázanému. Příkaz poukazci, jaký má § 1400 obč. zák. na zřeteli, totiž poukaz žalovanému ku přijetí placení od banky nelze spatřovati
v obsahu dopisu ze dne 29. září 1921 a 27. listopadu 1921, neboť se
v nich pouze prohlašuje, že marky jsou žalovanému k disposici, aniž se
udává, jak a kde. Ještě vyloženější však jest věc ohledně příkazu poukázanému. Dle zjištění procesního soudu se prý žalobce k bance pouze
prohlásil, že, kdyby snad Jakub F. oněmi 100000 M chtěl nějak naložiti,
že mu je má banka dáti k disposici nebo mu je vydati. Prohlášení toto
nelze míti za příkaz ku placení, nýbrž je to pouhé zmocnění k dání
k disposici. Mimo to učiněno bylo vyplnění příkazu odvislým od toho,
že žalovaný dříve učiní ohledně oněch 100000 M nějaké opatření. Že
by se tak stalo, nebylo vůbec tvrzeno. Nesprávně tudíž ustrojen poukaz,
jak jej stanoví § 1400 obč. zák. Rekursní soud je toho náhledu, že ustanovení §u 1400 obč. zák. nelze použíti za účelem zjednání sudiště po
rozumu §u 99 j. n., protože by to vedlo ku zneužití tohoto zákonného
ustanovení а k obcházení zákona, k němuž soud nemůže pomoci poskytnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti. Podle všeobecného
doslovu §u 99 j. n. stačí k založení sudiště §u 99 j. n. jmění jakéhokoliv
druhu a jakékoliv výše, jež žalovanému v tuzemsku přísluší v době podání žaloby. V tomto případě zjistil prvý soudce na základě dopisu firmy M. S. ze dne 28. prosince 1921 a na základě výpovědi svědka Alfreda K-a, že ona firma k žalobcovu příkazu má k disposici pro žalovaného 100000 něm. marek, tedy částku, v době podání žaloby — a jen
podle té doby jest otázku tu řešiti a žalobce mohl ji také jen podle té
doby posuzovati — ne nepatrnou, a že banka tento jeho nárok vždy
uznává a honoruje. Žalovaný měl tedy možnost, volně disponovati tímto
penízem a jej po případě vyzvednouti pouze s výhradou svého právního
stanoviska, jež hájí v tomto sporu, t. j. že sporný šek ze dne 26. června
1921 byl odevzdán žalobci za účelem zaplacení jeho pohledávky vůči
žalovanému. Toto disposiční právo žalovaného nelze považovati za bezcenné, naopak toto právo jest jměním ve smyslu §u 99 j. n. a to i tehdy,
kdyby se přihlíželo pouze k žalobcovu prohlášení, že banka má žalovanému dáti k disposici 100000 něm. M. anebo je vydati, kdyby snad
chtěl s nimi nějak naložiti. Skutkovými zjištěními prvého soudce a obsahem dopisu firmy M. S. ze dne 28. prosince 1921 jest vyvrácena námitka žalovaného, že tento po případě byl oprávněn, disponovati spornou částkou pouze jako žalobcův zmocněnec. Rekursní soud má pravdu
v tom, že nelze použíti ustanovení §§ 1400 a násl. obč. zák. za účelem
ustrojení sudiště §u 99 j. n., než v tomto případě předpoklad, že žalobce tak učinil, nemá dostatečné opory ve skutkových zjištěních prvého soudce, naopak z nich je zřejmo, že příkaz žalobcem firmě M. S. jest výronem právního stanoviska, jež žalobce zaujal již v dopisu ze dne 29. září 1921, tedy asi 3 měsíce před podáním žaloby. Za tohoto stavu věci není potřebí zabývati se ostatními právními otázkami, které řeší žalobce v dovolacím rekursu, zejména otázkou, zda předpokládá § 99 j. n. jmění nezávislé na sporném nároku čili nic. K námitce žalovaného, že firma M. S. má své sídlo v Praze, nelze hleděti, jelikož novoty v opravném řízení jsou nepřípustny a žalovaný nevznesl této námitky v prvé stolici, nýbrž teprve v rekursu do usnesení prvého soudce.

Citace:

č. 3745. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 594-596.