Č. 3437.

Ochrana nájemníků: Ustanovením odst. 2. § 20 zák. č. 130/1922 není zakázáno přijetí přiměřené náhrady, která jest pouhým ekvivalentem nákladu na investice, jež zůstávajíce spojeny s bytem, jsou také novému uživateli na prospěch.
(Nález ze dne 2. dubna 1924 č. 5514).
Věc: Bedřich J. v B. (adv. Dr. Jan Žáček z Brna) proti zemské správě politické v Brně o přestupek zákona o ochraně nájemníků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nál. polic. ředitelství v Brně ze 7. října 1922 byl st-l uznán vinným přestupkem § 20 zák. ze 27. dubna 1922 č. 130 Sb., jehož se dopustil tím, že žádal od Jana S. za odstoupení bytu 30 000 Kč, na něž mu bylo dne 20. července 1922 S-em zaplaceno 29 000 Kč, při čemž 1000 Kč zůstal S. dlužen, a odsouzen dle § 28 cit. zák. k peněžité pokutě 10 000 Kč aneb do vězení v trvání 3 měsíců.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto z důvodu, že skutková povaha přestupku jest prokázána.
Rozhoduje o stížnosti vytýkající rozhodnutí tomu nezákonnost a vady řízení vycházel nss z těchto úvah:
Cit. zákon o ochraně nájemníků zapověděl v § 20, odst. 2 veškerá právní jednání, kterými dosavadní nájemník dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím.
Ustanovení tomu lze podle intence zák., směřujícího k ochraně nájemníků, rozuměti jen tak, že uvedený zákaz postihnouti může a má pouze taková právní jednání mezi dosavadním nájemníkem a osobami byt hledajícími, která za uvolnění bytu poskytují či slibují dosavadnímu nájemníku určité výhody ať jsou to výhody druhu a povahy jakékoli.
Zahrnuje tedy v sobě dikce § 20, odst. 2 cit. zák. ona právní jednání, při nichž poskytnutí nebo slibování výhody neb úplaty dosavadnímu nájemníku podle své povahy není ničím jiným, než ekvivalentem postoupení bytu. Pouze právní jednání takto kvalifikovaná zakládati mohou skutkovou povahu deliktu v § 28 cit. zák. blíže vyznačeného a jenom tato chtěl zákonodárce postaviti pod trestní sankci paragrafu toho.
Při tomto výkladu předpisu § 20, odst. 2 cit. zák. nelze ovšem zahrnouti pod pojem jednání, normou touto zakázaných, takové právní jednání, jichž účelem jest poskytnouti dosavadnímu majiteli bytu přiměřenou náhradu jako skutečný ekvivalent na investice a úpravu bytu jím provedené, které zůstanou s bytem spojeny a jsou také i novému nájemníku na prospěch.
St-l udal dne 7. října 1922 při svém protokolárním výslechu na policejním ředitelství v Brně, že přenechal svůj byt Janu S. za náhradu výloh a že specifikaci výloh těch předloží k opravnému prostředku. Údaj tento rozvedl blíže ve svém odvolání, doložil jej seznamem o různých investičních výlohách a dovozoval, že neběží v daném případě o odstupné za uvolnění bytu, nýbrž o částečnou úhradu útrat, vzešlých mu úpravou bytu a jinými výlohami. Zároveň se nabídl, že předloží na vyzvání listinné doklady o vykazovaných výlohách a provede i důkaz svědky.
Žal. úřad nepřihlédl však vůbec blíže k těmto st-lem uplatňovaným exkulpačním průvodům a nekonal za účasti strany žádného dalšího řízení ve příčině odůvodněnosti a správnosti průvodů těch. Stalo se tak zřejmě proto, že vycházel z právního názoru, že jest skutková povaha trestního činu podle § 20, odst. 2 dána, přijme-li či žádá-li dosavadní nájemník od osoby byt přejímací jakoukoli úplatu, tedy i tehdy, slouží-li plnění to jenom a výlučně ke krytí výloh, jež byly dosavadním nájemníkem skutečně učiněny na vnitřní úpravu bytu, zůstávající s ním spojenou a jež je tedy jenom ekvivalentem dotyčné investice.
Názor tento odporuje však, jak dříve dovozeno, uvedenému zák. předpisu, a jest tudíž i nař. rozhodnutí, založené ve své celistvosti na náhledu tom, v odporu se zákonem.

Citace:

č. 3437. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 945-946.