Praktické případy.

Zrušení soudní exekuce, vedené na základě titulu vytvořeného okresní nemocenskou pojišťovnou, nelze se pro nepřípustnost pořadu práva domáhati žalobou; třeba, aby správní cestou byl exekuční titul prohlášen za bezúčinný a pak stačí návrh podle § 39 č. 1 ex. ř.

Okresní nemocenská pojišťovna v S. výměrem ze dne 29. července 1927 uložila firmě X. náhradu dávek, které poskytla zaměstnanci jejímu v onemocnění, které povstalo tím, že byl kousnut psem majitele fy X., opírajíc se o ustanovení § 246 zák. č. 221/1924; když fa X. proti tomuto výměru nepodala ve 14ti dnech stížnost, požádala okresní nemocenská pojišťovna v S. na základě řečeného svého výměru, opatřivši jej doložkou vykonatelnosti, o soudní exekuci, kterou okresní soud v S. povolil. Když proveden byl výkon této exekuce, a když již i usnesení exekuci povolující nabylo právní moci, podala fa X. na nemocenskou pojišťovnu v S. žalobu, kterou se domáhala rozsudku, že platební výměr ze dne 29. června 1927, na jehož podkladě byla povolena exekuce, jest neplatný a bezúčinný a že řečená exekuce není přípustná a bude moci býti po právoplatnosti rozsudku zrušena, odůvodňujíc žalobu tím, že nemocenská pojišťovna může se náhrady ve smyslu § 246 zák. č. 221/1924 domáhati jen žalobou u řádného soudu, nikdy však pouhým svým výměrem podle § 175 téhož zákona, ježto výměrem podle tohoto ustanovení může se vymáhati jen pojistné a nikoli též náhrada podle § 246 cit. zák.
K odvolání nemocenské pojišťovny byl však rozsudek žalobě vyhovující zrušen a žaloba pro nepřípustnost pořadu práva odmítnuta. V důvodech se uvádí:
Rozsudek soudu 1. instance jest podle § 477 č. 6 civ. ř. s. zmatečným. Podle § 246 zák. č. 221 z r. 1924 přejde na nemocenskou pojišťovnu, jež poskytla pojištěnou dávku za nemoci, pro kterou má pojištěnec zákonný nárok na náhradu škody proti osobě třetí, tento náhradní nárok pojištěncův až do výše poskytnuté dávky a nemocenská pojišťovna pak sama jest oprávněna vymáhati na třetí osobě náhradu, jež na ni přešla.
Tento náhradní nárok v daném případě nemá svůj původ v zákonu č. 221 z r. 1924, tedy v právu veřejném, nýbrž v ustanovení občanského zákona, a to v § 1320 a násl. jest to tedy nárok prýštící z ustanovení soukromého práva, o němž podle § 1. j. n. rozhodují řádní soudcové; tím, že nárok ten přešel podle § 246 zák. č. 221 z r. 1924 na nemocenskou pojišťovnu, na podstatě nároku samotného se nic nezměnilo — a také uvedený zákon rozhodování o něm nepřikázal nemocenským pojišťovnám a nemohou proto ony o něm platně rozhodovati; přes to ale nelze neplatnost rozhodnutí nemocenské pojišťovny vymáhati žalobou u řádných soudů.
§ 105 ústavní listiny a shodně s ním § 1. odst. 1. prováděcího zákona ze dne 15. října 1925 č. 217 sb. z. a n. ustanovuje, že jest možno dovolati se řádného soudu o nápravu ve všech případech, kde úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních; tedy dovolati se nápravy u řádného soudu proti rozhodnutí správního úřadu jest dovoleno jen tehdy, když správní úřad byl v rozhodnutí příslušným, byv k tomu povolán ustanovením zákona. Kde tedy zákon soukromoprávní věc nepřikázal k rozhodování správním úřadům, a ona tedy patří před soud, avšak ony si přece příslušnost rozhodovati osobily, tam nenastává případ § 105 úst. listiny a tudíž ani případ § 1 cit. zák. a nelze se domáhati zrušení neb změny nálezu správního úřadu u soudu, nýbrž jen nápravy pořadem správním, aby nařízená stolice správní po případě nejvyšší správní soud nález ten pro nepříslušnost pořadu správního zrušily a věc na pořad práva odkázaly (viz rozh. nejv. soudu ze dne 19. října 1926 č. R I 727/26 sbírka min. spr. č. 565 civ.).
Poněvadž nemocenská pojišťovna nebyla po zákonu příslušnou, aby sama o nároku na náhradu rozhodla, nelze také u řádného soudu domáhati se neplatnosti rozhodnutí nemocenské pojišťovny, pořad práva u řádných soudů jest vyloučen, rozsudek z důvodu toho jest podle § 477 č. 6 c. ř. s. zmatečným; k vyloučení pořadu práva musí soud podle ustanovení odst. 3. § 240 c. ř. s. vždy z moci úřední přihlížeti a musil proto ku této námitce přihlížeti odvolací soud, když jest uplatňována v odvolání, a musil podle § 471 č. 5, 477 č. 6 a 478 odst. 1. c. ř. s. rozsudek v odpor vzatý zrušiti a žalobu pro vyloučení pořadu práva odmítnouti.
Nejvyšší soud stížnosti do usnesení odvolacího soudu, opřené o náhled, že jde-li o žalobu na uznání nepřípustnosti exekuce z té příčiny, že byla povolena podle titulu, který není exekučním titulem ve smyslu § 1. ex. ř., je zcela nepochybně k jednání o ní povolán soud, neboť není žádného jiného úřadu, který by byl povolán k řešení otázek, byla-li soudem povolená exekuce se zřetelem k povaze jejího titulu povolena po právu čili nic, nevyhověl z těchto důvodů: Podle jasného znění konečného žalobního návrhu domáhá se žalobkyně toho, aby platební výměr okresní nemocenské pokladny v S. ze dne 29. července 1927, podle něhož jako exekučního titulu byla žalované povolena exekuce, byl jako neplatný a bezúčinný odstraněn a aby exekuce podle toho titulu povolená, byla jako nepřípustná zrušena.
Než exekuční titul byl utvořen okresní nemocenskou pojišťovnou a odstranění jeho z důvodů v žalobě uplatňovaných lze dosíci toliko cestou správní.
Nesejde na tom, že žalující firma se domáhá současně i zrušení exekuce, když rozhodnutí o tomto návrhu vyžaduje a předpokládá odstranění exekučního titulu, o němž se v žalobě tvrdí, že byl žalovanou okresní nemocenskou pojišťovnou vydán neprávem podle předpisu § 175 zákona čís. 221/24, ač nešlo o pojistné a jeho dobývání soudní exekucí, nýbrž o vymáhání ve smyslu dotč. zákona.
Zrušení exekuce může nastati jen až bude správní cestou pravoplatně exekuční titul prohlášen za neúčinný, a postačí k tomu pouhý návrh v řízení exekučním (§ 39 čís. 1. ex. ř.). Odvolací soud zrušil právem rozsudek prvého soudu pro zmatečnost v § 477, čís. 6 c. ř. s. a žalobou odmítl (srov. sb. n. s. 4325, 5861) a správně vyložil i předpis § 105 ústavní listiny (sb. n. s. 6379).
Dovolává-li se rekurs rozhodnutí ve sbírce nejvyššího soudu č. 6648, přehlíží, že nejvyšší soud v něm výslovně zdůrazňuje, že se nemůže zabývati otázkou, zda řádné soudy mohou přezkoumávati nálezy správních úřadů, ježto je vázán právoplatným rozhodnutím nižších soudů, uznavších na přípustnost pořadu práva (§ 42 odst. 3 j. n.).
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 29. března 1928 R I 195/28.)
JUDr. Prav. Bělský, adv. v Písku.

Citace:

č. 8192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 13-14.