NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 4939.

Žalobu o zmatečnost nelze odmítnouti § 538 c. ř. s. proto, že byla podána osobou, k tomu neoprávněnou. Dědic, jenž v řízení pozůstalostním popřel přihlášenou pohledávku a jenž ve sporu proti pozůstalosti o zaplaceni pohledávky té nebyl zastoupen, jest i po odevzdání pozůstalosti oprávněn domáhati se žalobou pro zmatečnost, by rozsudek v základní rozepři byl prohlášen zmatečným (§ 529 čís. 2 c. ř. s.). Žalobu proti pozůstalosti jest doručiti všem přihlášeným dědicům. Domáháno-li se v žalobě zaplacení pohledávky, jež byla v pozůstalostním řízení některými dědici uznána, jinými však popřena, netřeba sice žalobu doručiti oněm, ovšem ale těmto.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, Rv I 330/25.)
K pozůstalosti po Janu P-ovi přihlásily se jako dědičky ze zákona jednak manželka zůstavitelova Anežka P-ová, jednak dcery zůstavitelovy KarolinaV-ová a Marie Š-ová a byla jim pozůstalost též odevzdána. K téže pozůstalosti přihlásil Hugo Š. pohledávku 31 265 Kč, již v pozůstalostním řízení uznaly spoludědičky Marie Š-ová a Karolina V-ová, nikoliv však Anežka P-ová. Hugo Š. podal pak na pozůstalost po Janu P-ovi žalobu o zaplacení 31 265 Kč a navrhl, by doručena byla Karolíně V-ové. Karolina V-ová se k prvému roku nedostavila, načež bylo žalobě rozsudkem pro zmeškání pravoplatně vyhověno. Anežka P-ová dozvěděvši se napotom o tomto postupu podala žalobu o zmatečnost, domá- hájíc se proti Hugonu S-ovi nálezu, že se rozsudek jakož i řízení o žalobě Hugona Š-a proti pozůstalosti po Janu P-ovi prohlašují zmatečnými a pro zmatečnost zrušují. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Dle § 529 c. ř. s. může právoplatné rozhodnutí býti napadeno žalobou pro zmatečnost, když strana nebyla v řízení vůbec zastoupena, nebo, potřebuje-li zákonného zástupce, nebyla zastoupena takovýmto zástupcem, pokud vedení rozepře nebylo dodatečně řádně schváleno. V tomto sporu jde pouze o otázku, zda pozůstalost po Janu P-ovi, ku které se přihlásily tři dědičky, byla dědičkou řádně zastoupena. Uváží-li se, že podle § 547 obč. zák. dědic přijav dědictví, nastupuje na místo zůstavitele, přihlédne-li se k ustanovení §u 550 obč. zák., že několik osob majících společné právo dědické jest pokládati za osobu jedinou, a že jako takoví jsou zavázáni všichni za jednoho a jeden za všechny, jakož i vezme-li se dále v úvahu § 728 obč. zák., kterým stanoveno, že veškerá pozůstalost náleží osobám, které dědí dle zákona, a dále se zřetelem k § 820 obč. zák., že několik dědiců, kteří se uvázali společné v dědictví, jest právo všem věřitelům pozůstalostním všichni za jednoho a jeden za všechny, má soud za to, že pozůstalost jako strana ve sporu má býti zpravidla zastoupena všemi dědici a že žaloba má býti doručena všem přihlášeným dědicům, jinak by nebyla řádně zastoupena. Uváživ ona zákonná ustanovení má soud dále za to, že několik dědiců, 4 pozůstalosti se přihlásivších, dlužno pokládati za společenství v rozepři ve smyslu §u 11 c. ř. s., dle něhož může několik osob pospolu žalovati nebo žalováno býti, když vzhledem ku předmětu rozepře jsou v právním společenství nebo jsou-li z téhož skutkového a právního důvodu oprávněni nebo zavázáni. Poněvadž podle § 13 c. ř. s. každý společník v rozepři jest naproti odpůrci ve sporu v ten způsob samostatným, že jeho jednání neb opomenutí nejsou druhému ani na prospěch ani na újmu, má soud za to, že jako zástupce dosud neodevzdané pozůstalosti možno žalovati jen ty přihlášené dědice, kteří žalobní nárok popírají. Neboť proti dědicům, kteří nárok třetího uznali, není třeba žaloby, poněvadž oni svým jednáním domnělý protiprávní stav nezpůsobili a proto žalobce proti nim nemá podnětu, by se proti nim dovolával soudu, vždyť dědicové nárok třetího uznavší, mohli by se dovolávati ustanovení §u 45 c. ř. s. a tvrditi, že svým chováním nedali příčiny ku podání žaloby, a žádati náhradu útrat sporu. Ježto Anežka P-ová nároku Hugona Š-a v řízeni pozůstalostním neuznala, měla jí býti žaloba doručena a když se tak nestalo, nebyla pozůstalost řádně zastoupena, pokud se týče nebyla dědička Anežka P-ová ve sporu vůbec zastoupena a proto je žaloba podle §u 529 čís. 2 c. ř. s. odůvodněnou. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel především vytýká, že prvý soud měl odmítnouti žalobu podle ustanovení § 538 c. ř. s. Dle tohoto zákonného ustanovení může však žaloba pro zmatečnost neb obnovu usnesením býti odmítnuta jen tehdy, když se neopírá o některý zákonný důvod odporu (§ 529, 531) nebo, není-li podána v zákonné lhůtě. Žalovaný ve sporu ani nenamítal, že těchto zákonných předpokladů zde není. Žalobkyně opírá žalobní nárok výslovně o ustanovení §u 529 čís. 2 c. ř. s. a soud prvý dále zjistil, že žalobkyně dozvěděla se o rozsudku pro zmeškání teprve dne 15. nebo 16. července 1924 a žaloba podána byla dne 21. července 1924, tedy ve lhůtě §u 534 odstavec druhý c. ř. s. Nebylo tedy zákonného důvodu, by prvý soudce žalobu usnesením odmítl jakožto nehodící se k rotu pro ústní jednání. Dále je nesporno, že v základním sporu žalovaný Hugo Š. podal žalobu na pozůstalost po Janu P-ovi a že k pozůstalosti této přihlásily se jako zákonné dědičky: pozůstalá vdova, nynější žalobkyně Anežka P-ová a zůstavitelovy dcery Marie Š-ová a Karolina V-ová. Jde tedy o to, kdo pozůstalost zastupuje a komu v případě, že jest pozůstalost žalována, žaloba má býti doručena. Zákon v §u 547 obč. zák. praví, že dědic, jakmile dědictví přijal, nastupuje v příčině něho na místo zůstavitelovo. Z toho plyne, že, přihlásilo-li se k pozůstalosti více dědiců, nastupují všichni na místo zůstavitele a zastupují všichni pozůstalost. Nutno proto žalobu proti pozůstalosti doručiti po rozumu ustanovení §u 106 c. ř. s. všem přihlášeným dědicům (roz. nejv. s. rak. ze dne 29. července 1913 R I 582 C. für jur. Pr. 91, a ze dne 23. května 1916, čís. Rv II 298/16 úř. sb. č. 1771). Tomu není na odpor ustanovení §u 547, dle něhož oba, to jest zůstavitele i přihlášené dědice oproti třetímu pokládati jest za jednu osobu, ani ustanovení § 550 obč. zák., dle něhož do právního odevzdání dědictví přihlášení dědici jsou zavázáni rukou společnou a nedílnou, to jest všichni za jednoho a jeden za všechny a, pokud právi jsou po odevzdání dědictví, uvedeno jest v kapitole o uvázání se v dědictví, poněvadž ustanovení tato vyslovují zásadu, jak více dědiců před a po odevzdání pozůstalosti navzájem ručí za dluhy pozůstalostní. O toto ručení se však v tomto případu nejedná, nýbrž jde jen o to, zda pozůstalost Jana P-а v onom základním sporu byla řádně zastoupena. Jest nesporno, že žaloba doručena byla pouze jediné z přihlášených dědiček Karolíně V-ové, jak žalobce navrhl. Jest zde tedy nedostatek zákonného zastoupení po rozumu ustanovení §u 6 c. ř. s. a jest proto rozsudek v základním sporu vydaný pro zmeškání dne 29. ledna 1924 a řízení jemu předcházevší dle ustanovení §u 477 čís. 5 c. ř. s. zmatečným. Nejvyšší soud rakouský v citovaném rozhodnutí Rv II 298/16 vyslovil názor, že žalována-li pozůstalost o zaplacení dluhu a někteří přihlášení dědicové v řízení pozůstalostním dluh uznali, jiní pak neuznali, postačuje, když žaloba doručí se pouze těm, kdo dluh neuznali, poněvadž není důvodu, by do sporu zatahováni byli také dědici, dluh uznavší. V tomto případu neuznala v řízení pozůstalostním pouze pozůstalá vdova, nynější žalobkyně Anežka P-ová, pročež dle onoho názoru žaloba aspoň jí bezpodmínečně doručena býti musila. Karolina V-ová v řízení pozůstalostním osobně nejednala, nýbrž zastoupena byla vykázaným plnomocníkem Emanuelem V-em, který jménem Karoliny V-ové pohledávku Hugona Š-a uznal. I kdyby tomu však tak nebylo, musila žaloba kromě Karolíně V-ové doručena býti i Anežce P-ové. Dále jedná se o to, jaký význam přikládati dlužno okolnosti, že pozůstalost po Janu P-ovi již před podáním oné žaloby přihlášeným dědicům byla prý odevzdána. Soud prvý okolností touto se nezabýval a ji nezjistil. Proto soud odvolací doplnil řízení a zjistil, že odevzdací listina vydána byla dne 27. prosince 1923 dědicům k rukám přihlášené dědičky Anežky P-ové. Stalo se to tedy před podáním oné žaloby, která byla podána u zemského soudu dne 10. ledna 1924. Bylo tedy podání žaloby proti pozůstalosti, která, byvši již dědicům odevzdána, nepozůstávala, nepřípustné a žalováni měli býti dědicové, jimž byla pozůstalost odevzdána, § 174 nesp. pat. § 821 obč. zák. I tímto postupem založena byla zmatečnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího dle ustanovení §u 477 odst. 4 c. ř. s. Konečně vytýká odvolatel, že žalobkyně není oprávněna k žalobě, poněvadž žaloba pro zmatečnost může býti podána jednou stranou proti druhé, totiž některou stranou ve sporu, v němž vydanému roznodnutí se odporuje, čemuž v tomto případě tak není, poněvadž v onom sporu vystupoval jako žalobce Hugo Š. a žalována tam byla pozůstalost. Ale pozůstalost tuto zastupovala také nynější žalobkyně, jí také měla býti žaloba doručena a rozsudek ve sporu tom vydaný dotýkal se také jejích práv, neboť na základě něho jmění pozůstalostní, tedy i ona část jeho, která žalobkyni připadnouti měla a připadla, byla vydána žalovanému. Žalobkyně v základním sporu nebyla zastoupena a právě proto dle ustanovení §u 529 čís. 2 c. ř. s. může napadnouti rozsudek pro zmatečnost, nyní, po odevzdání pozůstalosti, tím spíše, poněvadž pozůstalosti jako takové již tu není a ve sporu jako strana vystupovati nemůže. Ostatně pro oprávnění žalobkyně jest nerozhodno, zda pozůstalost byla odevzdána, či nikoliv, poněvadž žalobkyně jest dědičkou zůstavitele, a tedy zástupkyní pozůstalosti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody;
Provádějíc důvod nesprávného právního posouzení tvrdí dovolání, že žaloba pro zmatečnost měla býti ihned odmítnuta dle §u 538 c. ř. s., poněvadž ji nepodala strana základního sporu, v němž byl vynesen rozsudek, který má býti prohlášen zmatečným. Avšak odmítnutí takové, ještě před ústním jednáním, může se státi jen tehdy, nebyla-li žaloba podána v zákonné lhůtě, nebo nespočívá-li na některém z odpůrčích důvodů, uvedených v zákoně. Výtku tuto oděl žalovaný v odvolacím řízení v námitku, že žalobkyně není oprávněna k této žalobě. Vyvrátil ji správně odvolací soud ve svém rozsudku odůvodněním, na něž možno poukázati. Ovšem k podání žaloby pro zmatečnost jest oprávněna jenom hlavní strana základní rozepře a sice ta, která rozhodnutím se cítí stiženou. V základní rozepři byla žalována pozůstalost Jana P-а k ruce přihlášené dědičky Karoliny V-ové. Tato pozůstalost však byla již odevzdáním skončena, netrvá již a nemůže proto ani ve sporu nynějším vystupovati jako žalující strana. Žalobu pro zmatečnost může tedy podati jen nynější žalobkyně, kteráž jako přihlášená dědička již v pozůstalostním řízeni opřela pohledávku nynějšího žalovaného, ke sporu základnímu nebyle jako zástupkyně pozůstalosti přibrána, by ji mohla účinně proti žalobě zastupovati, kdyžtě obě ostatní spoludědičky měly zájem opačný, a po odevzdání pozůstalosti, ručíc za její dluhy dle §u 821 obč. zák., jako dědička jest k tomu povolána, by se žalobou domáhala výroku soudního, že rozsudek v základní rozepři jest zmatečným, poněvadž pozůstalost nebyla řádně zastoupena. V dalším snaží se žalovaný z ustanovení §§ 820 a 821 obč. zák. prokázati správnost svého názoru, že není třeba, by byla žaloba proti pozůstalosti doručena všem přihlášeným dědicům. Tyto zákonné předpisy pojednávají však o ručení několika dě- diců před odevzdáním pozůstalosti a po něm oproti věřitelům a odkazovníkům a o poměru postižním mezi nimi samými. Tím dovolatel zajisté nemůže ničeho uvésti na podporu svého náhledu. Z dalších ustanovení §§ů 547 a 550 obč. zák., jichž se také ještě dovolává, vyvozují však správně rozsudky nižších soudů opačný názor, že nestačí, by žalovaná pozůstalost byla ve sporu řádně zastoupena, byla-li žaloba doručena pouze jednomu z několika přihlášených dědiců. Názor tento lze jen schvalovati. Pozůstalost zastupují po zákonu všichni dědici, a je-li žalována, nelze žalobu říditi pouze proti některým z více dědiců jako zástupcům pozůstalosti (rozh. čís. 2758 sb. n. s.). Správně bylo podotčeno v napadeném rozsudku, že jen v tom případě, když někteří dědici uznali dluh, a jiní popřeli, není třeba zatahovati do sporu jako zástupce pozůstalosti ty dědice, kteří zažalovanou pohledávku již v pozůstalostním řízení uznali. Tu postačí doručiti žalobu jen těm, kteří popřeli přihlášenou pohledávku (rozh. čís. 566 sb. n. s.). Ale těmto nezbytně musí poskytnuta býti příležitost k zastupování pozůstalosti ve sporu, protože právě vzhledem k svému stanovisku k zažalované pohledávce mohou jedině žalovanou pozůstalost hájiti. Jejich zájem na výsledku sporu toho nutně vyžaduje a když žalobkyni to bylo znemožněno, má nyní zájem na tom, by dřívější rozsudek a řízení byly prohlášeny zmatečnými. Právo postihu proti spoludědici z důvodu, že v základním sporu účinně pozůstalost nezastával, jest pro žalobkyni prostředkem vzdálenějším a pochybným s ohledem na subjektivní přesvědčení spoludědice, že pohledávku uznává. Netřeba se zabývati, jak činí odvolací soud, ještě tím, zda zmatečným byl rozsudek z toho důvodu, že po vydání odevzdací listiny nemohla již pozůstalost jako taková býti žalována, nýbrž dědici sami. Nerozhoduje, koho měl žalobce základní rozepře žalovati, nýbrž, kdo byl žalovanou stranou; tou byla pozůstalost, která však nebyla řádně ve sporu zastoupena, a proto právem bylo rozhodnuto, že rozsudek a řízení proti ní provedené je zmatečné dle §u 529 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

č. 4939. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 757-761.