NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2629.

Rukojemství nevyžaduje písemné formy, je-li samo o sobě obchodem; písemná forma jest však nezbytná, zajišťuje-li se jím pouze obchodní dluh.
Rukojemství, jež nebylo podstoupeno písemně, jest obligací naturální, jež napotomním písemným schválením stane se žalovatelnou.
Tím, že rukojmí původní ústní záruku dotvrdil písemně teprve za vyrovnacího řízení hlavního dlužníka, neprohřešil se proti předpisu §u 47 vyr. ř.
(Rozh. zc dne 15. května 1923, Rv II 510/22.)
Žalovaný zaručil se žalobci za dluhy firmy E. W. nejprve ústně a po zahájení vyrovnacího řízení o jmění firmy E. W. též písemně. Žalobě o zaplaceni zaručeného dluhu oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení rozepře spatřuje žalovaný v tom, že první soud neuznal, že záruka žalovaného za firmu E. W. byla dle §u 47 vyr. ř. neplatná. Názoru žalovaného nelze při svědčiti. Podle §u 47 vyr. ř. by záruka žalovaného byla neplatnou jen tehdy, kdyby ji žalovaný byl převzal za vyrovnávacího řízení. Tomu tak není. Vyrovnávací řízení o jmění firmy E. W. bylo zahájeno teprve 25. září 1920. Obě písemná prohlášení, která žalovaný o své záruce žalující firmě vydal, byla vydána sice za vyrovnávacího řízení (dne 22. listopadu 1920 a 23. prosince 1920), těmito prohlášeními nebyl však rukojemský závazek teprve založen, nýbrž jenom stávající rukojemský závazek potvrzen. V obou prohlášeních se uvádí, že se žalovaný zaručil za dluh firmy vůči zástupcům žalující společnosti již při jednání o vyrovnání pohledávky 1299054 Kč 10 h, a v prohlášení z 23. prosince 1920 se výslovně potvrzuje, že se tak stalo již v polovici srpna 1920. Totéž dosvědčili svědci, dle jejichž výpovědí nemůže býti pochybností o tom, že žalovaný se zástupci žalující firmy jednal a ku zaplacení zažalovaného dluhu jako rukojmí se zavázal již v srpnu 1920, tedy měsíc před vyrovnávacím řízením. Záruka stala se tehdy sice jenom ústně, ale poněvadž se jedná o dluh obchodní, nepotřebovala dle čl. 317 a 281 obch. zák. ku své platnosti písemné formy. Že na toto rukojemství nemohlo zahájení vyrovnávacího řízení míti vlivu, a že jmenovitě neplatí pro ně předpis §u 47 vyr. řádu, plyne z povahy věcí a jest výslovně stanoveno v §u 48 vyr. řádu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu jen pro nesprávné posouzení právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), a dlužno proto vycházeti ze skutkových zjištění, obsažených v rozsudcích nižších soudů. Zjištěno, že se žalovaný již v srpnu 1920 vůči zástupcům žalující společnosti ústně zaručil za dluh firmy E. W., jejímž prokuristou byl; že teprve dne 25. září 1920 bylo zavedeno vyrovnávací řízení proti této firmě; a že žalovaný dne 22. listopadu a 23. prosince 1920 písemně opakoval dřívější zaručení, potvrdiv, že solidárně s firmou E. W. ručí osobně za nedoplatek 1299054 Kč 10 h s přísl. Z těchto skutkových zjištění plynou tyto právní důsledky: Ústní zaručení žalovaného v srpnu 1920 bylo dle §§ 1346 a 1357 obč. zák. pro nedostatek písemné formy neplatným, neboť nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že dle čl. 317 a 281 obch. zák. nebylo třeba písemné formy k platnosti zaručení, ježto šlo o obchodní dluh (firmy E. W.). Dle čl. 317 obch. zák. nevyžaduje rukojenství jen tehdy ke své platnosti písemné formy, je-li samo o sobě obchodem, ať již na straně věřitele nebo rukojmího neb obou, nikoli však tehdy, není-li samo obchodem a zajišťuje-li pouze obchodní dluh. Pro předpoklad, že rukojemská úmluva mezi stranami byla sama o sobě obchodem, neposkytují však skutková zjištění nižších soudů dostatečné opory. Než ústní zaručení žalovaného v srpnu 1920 bylo neplatným jen pro nedostatek formy a zakládalo tudíž naturální obligaci, jak patrno z §u 1432 obč. zák., dle něhož nelze požadovati zpět to, co bylo dáno k zapravení dluhu, neplatného jen pro nedostatek formy. Opakoval-li tedy žalovaný dne 22. listopadu a 23. prosince 1920 písemně zaručení, před tím ústně již převzaté, stvrdil tím pouze svůj naturální závazek tak, že formální vada byla zhojena způsobem, vyhovujícím zákonu, a že se jeho osobní závazek, trvavší do té doby jako pouhý naturální, nežalovatelný závazek, stal závazkem žalovatelným. Právní jednání ze dne 22. listopadu a 23. prosince 1920 svědčila tudíž žalobkyni jakožto věřitelce žalovaného, nikoli jako věřitelce firmy E. W., a proto nelze v nich spatřovati zvláštní výhody, poskytnuté žalobkyni jako věřitelce dlužníka vyrovnacího, na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka před uzavřením vyrovnání nebo v čase mezi uzavřením a právní platností potvrzovacího usnesení, která by dle §u 47 vyr. ř. byla neplatnou. Jeť zákaz, vyslovený v §u 47 vyr. ř. opatřením k ochraně menšiny věřitelů dlužníka vyrovnacího; věřitelé firmy E. W. nebylí však nikterak dotčeni tím, že žalovaný stvrdil formou v zákoně předepsanou svůj vlastní závazek vůči žalobkyni. Nebyla porušena zásada stejného práva věřitelů firmy E. W. a rovnováha mezi těmito věřiteli. Jde-li však o rukojemský závazek žalovaného, jehož platnosti nejsou na závadu ani předpisy §§ 1346, 1357 obč. zák. ani ustanovení §u 47 vyr. ř., bylo právem vyhověno žalobě též v druhé stolici, neobstojí výtky, činěné v dovolacím spise, a nebylo lze vyhověti dovolání.

Citace:

čís. 2629. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 871-873.