Authors:
= Váž. civ., 15 (1933), sv. 2
PDF

Čís. 12753.


Pozemková reforma.
Státní pozemkový úřad (jeho obvodové úřadovny) jest oprávněn odporovati zřízení vnuceného zástavního práva na přidělené nemovitosti.
Státní pozemkový úřad jest povinen nahraditi zvítězivšímu odpůrci útraty dovolacího rekursu.
Byl-li návrh na povolení vnuceného zástavního práva na přidělené nemovitosti podán před nabytím účinnosti Malého přídělového zákona ze dne 27. května 1931, čís. 93 sb. z. a n., jest návrhu vyhověti, byla-li přidělená nemovitost postižena jen zákazem zcizení, nikoliv i zatížení.
(Rozh. ze dne 7. července 1933, R II 265/33.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti, na níž vázl zákaz zcizení ve prospěch Státního pozemkového úřadu. Rekursní soud k rekursu obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu exekuční návrh zamítl. Důvody: Protože v zákaze zcizení je obsažen i zákaz zatížení pozemku (viz sb. n. s. čís. 10674), jest nutno vykázati se k zatížení pozemku svolením Státního pozemkového úřadu. Toto svolení však při své žádosti za povolení exekuce strana vymáhající nepředložila, měla proto býti její žádost zamítnuta.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu a uložil Státnímu pozemkovému úřadu, by nahradil dovolacímu rekurentu (vymáhajícímu věřiteli) útraty dovolacího rekursu.
Důvody:
Především jest uvésti, že dovolací rekurent má neprávem pochybnosti o oprávněnosti Státního pozemkového úřadu, pokud se týče jeho obvodové úřadovny odporovati zřízení vnuceného práva zástavního na přídělové nemovitosti. Jako domněle dotčený ve vyhrazeném mu právu udíleli svolení ke zcizení nemovitosti má uvedený úřad, po případě jeho úřadovna právo k rekursu proti zřízení zástavního práva povolenému bez jeho svolení (§ 63 ex. ř.) a mimo to podává se právo uvedených úřadů k rekursu z ustanovení § 7 čís. 11 zákona čís. 330/1919 o pozemkovém úřadě a čl. I. odst. 2 čís. 10 vládního nař. čís. 226/1921 o obvodových úřadovnách (srovnej sb. n. s. čís. 9093). Rovněž neprávem má dovolací rekurent za to, že byl rekurs podaný obvodovou úřadovnou pozemkového úřadu teprve po dvou letech po vkladu vnuceného práva zástavního, opožděný a že měl býti rekursním soudem jako takový odmítnut. Usnesení o zřízení vnuceného práva zástavního, o něž jde, nebylo Státnímu pozemkovému úřadu, pokud se týče jeho úřadovně vůbec doručeno, pročež rekursní lhůta pro uvedené úřady běželi nepočala a tudíž ani neuplynula. Podle toho rekurs opožděným nebyl. Oprávnění však nelze dovolacímu rekursu odepříti, pokud tvrdí, že, ježto na nemovitosti vázne jen zákaz zcizení a nikoli také zákaz zatížení, nebylo ke zřízení vnuceného práva zástavního svolení Státního pozemkového úřadu (jeho obvodové úřadovny) zapotřebí a že pro nedostatek onoho svolení bylo zřízení vnuceného zástavního práva rekursním soudem odepřeno neprávem. Co se toho týče, jest uvésti, že návrh na povolení vnuceného práva zástavního byl podán dne 17. března 1931 a vyřízen prvním soudem dne 30. března 1931, tedy v době před vydáním po případě před účinností Malého přídělového zákona ze dne 27. května 1931, čís. 93 sb. z. a n., takže ustanovení § 2 tohoto zákona na souzený případ použiti nelze. Až do platnosti Malého přídělového zákona bylo však ponecháno Státnímu pozemkovému úřadu (§ 23 příd. zák. čís. 81/1920), zdali a jak disposiční právo k přidělené půdě omezí. Státní pozemkový úřad vyhradil si u nemovitosti, o niž jde, jen svolení ke zcizení, nikoli také svolení k zatížení. Zákazem zcizení nerozumí se bez dalšího také zákaz zatížení, jinak by v § 364 c) obč. zák., v § 382 čís. 6 ex. ř. a v § 7 záborového a §§ 35 a 37 přídělového zákona nebyl vedle zákazu zcizení uváděn ještě zákaz zatížení. Měla-li nemovitost, o kterou jde, býti stižena i zákazem zatížení, bylo na Státním pozemkovém úřadě, by omezení to při přídělu, a ježto jde o příděl na základě dohody (§ 27 přídělového a §§ 26, 28 a 31 náhradového zákona), tedy při schválení dohody stanovil. Ježto Státní pozemkový úřad tak neučinil a zákaz zatížení v pozemkové knize zapsán není, nebylo podle toho, co uvedeno, překážky, aby zřízení vnuceného práva zástavního nebylo povoleno. Dodati jest, že tím se na právu Státního pozemkového úřadu svolení ke zcizení případně odepříti nic nezměnilo a zákaz zcizení zůstal nedotčen. První soud povolil tedy vnucené právo zástavní právem, se zamítavým usnesením rekursního soudu souhlasiti nelze a bylo se proto na dovolací rekurs usnésti, jak se stalo (srovnej: též sb. n. s. čís. 10418). Výrok o útratách dovolacího rekursu se opírá o §§ 41 a 50 c. ř. s. a § 78 ex. ř.
Citace:
Čís. 12753. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 82-83.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).