NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9712.

Nárok manželky proti manželi, z jehož viny bylo manželství rozvedeno, zaniká teprve pravoplatností rozsudku, jímž bylo napotom manželství rozloučeno z viny obou manželů. Lhostejno, že za sporu o výživné bylo manželi prozatímním opatřením uloženo platiti manželce výživné.
(Rozh. ze dne 8. března 1930, Rv I 1051/29.)
Manželství stran bylo rozsudkem ze dne 24. prosince 1925 rozvedeno od stolu a lože z viny manželovy. Žalobou, o niž tu jde, zadanou na soudě dne 23. února 1926 domáhala se manželka na manželi placení výživného 350 Kč měsíčně. Usnesením ze dne 7. května 1926 bylo manželce povoleno prozatímní opatření a manželi uloženo platiti manželce výživné 250 Kč až do pravoplatného ukončení sporu. Mezitím bylo manželství stran rozloučeno z viny obou stran rozsudkem ze dne 9. října 1927, jenž se stal dne 16. listopadu 1928 pravoplatným. Žalobu o placení výživného procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 30. ledna 1929 zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody : Jest sice pravda, že manželství stran bylo původně rozvedeno z viny manželovy a že proto měla žalobkyně podle § 1264 obč. zák. na základě rozsudku ze dne 24. prosince 1925 nárok na výživu, jak také prvý soud ve svém rozsudku správně zjišťuje. Avšak tento právní stav změnil se právoplatným rozsudkem ze dne 9. října 1927, kterým bylo manželství stran rozloučeno z viny obou a kterým žalobkyně podle § 1266 obč. zák. pozbyla vůbec nároku na výživu proti žalovanému. V mezidobí, od podání žaloby o výživné až do právoplatnosti rozlukového rozsudku bylo přiznáno žalobkyni výživné 250 Kč měsíčně usnesením o zatímním opatření ze dne 7. května 1926. Správně proto prvý soud, ano toto výživné bylo úplně přiměřené poměrům stran, nepřiznal žalobkyni výživné za tuto dobu podruhé rozsudkem nyní napadeným a nebylo tudíž potřeba, by soud pro toto období uvažoval, zda nemělo by býti použito dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, pokud napadalo rozsudek odvolacího soudu, zamítnuvší žalobu o placení výživného za dobu ode dne 1. února 1926 do 22. února 1926 a ode dne 16. listopadu 1928 na dále, jinak dovolání vyhověl, rozsudky obou nižších stolic, pokud jimi byla zamítnuta žaloba ohledně požadovaného výživného za dobu ode dne 23. února 1926 až do 16. listopadu 1928 zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní v mezích právě vytčených dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. Nedůvodné jest dovolání, pokud byla zamítnuta žaloba o placení výživného za dobu ode dne 1. února 1926 do 22. února 1926, neboť podle § 1418 obč. zák. nelze výživné žalobou požadovati za minulost, nýbrž teprve ode dne podání žaloby. Rovněž nedůvodné jest dovolání, pokud nebylo vyhověno žalobě ohledně požadovaného výživného ode dne, kdy soudní výrok o rozluce manželství stran z viny obou nabyl právní moci — t. j. ode dne 16. listopadu 1928 — nadále, neboť, jak odvolací soud správně uznal, zanikl nárok žalobkyně proti žalovanému manželi podle § 1266 obč. zák., ano manželství bylo rozloučeno i z její viny, a rovněž správně je v napadeném rozsudku odůvodněno, proč tu nelze užíti ustanovení dvorského dekretu ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. z. s. Dovolání v těchto směrech nebylo proto vyhověti. Důvodné jest však dovolání, pokud žaloba zamítnuta byla ohledně požadovaného výživného za dobu od podání žaloby, ode dne 23. února 1926, až do dne 16. listopadu 1928, kdy soudní rozhodnutí ve sporu manželů o rozluku manželství, podle něhož toto manželství se rozlučuje z viny obou manželů, nabylo právní moci. Teprve tímto pravoplatným rozhodnutím, jež jest povahy konstitutivní, tedy dnem 16. listopadu 1928, nastal právní poměr rozloučeného manželství a teprve tímto dnem zanikl podle § 1266 obč. zák. nárok žalobkyně proti žalovanému na poskytování výživného z důvodu §§ 91, 1264 obč. zák. Nárok žalobkyně proti žalovanému na poskytování slušného výživného ode dne podáni souzené žaloby až do pravoplatnosti výroku o rozluce, zůstal tímto výrokem nedotčen. V tomto mezidobí byl právní poměr ten, že manželství bylo z viny žalovaného rozvedeno a že tudíž po tuto dobu měla žalobkyně nárok na slušné výživné podle §§ 91, 1264 obč. zák. Na tomto právním poměru nezměnilo se nic tím, že ve sporu souzeném bylo zatímním opatřením ze dne 7. května 1926 podle § 382 čís. 8 ex. ř. žalovanému uloženo, by žalobkyni platil až do ukončení tohoto sporu prozatímní výživné 250 Kč měsíčně. Tento závazek žalovaného uložený mu jen prozatimně nevyrovnává nijak nárok žalobkyně na výživné, jehož se souzenou žalobou domáhá a nepředbíhá rozhodnutí o tomto nároku. Nižší soudy tudíž neprávem zamítly žalobu ohledně požadovaného výživného za dobu ode dne 23. února 1926 do dne 16. listopadu 1928 a, poněvadž se svého nesprávného právního stanoviska nezjistily skutkový základ, na němž by bylo lze o žalobním nároku v těchto mezích rozhodnouti, nezbylo než vyhověti dovolání v tomto směru, rozsudky obou nižších stolic v těchto mezích zrušiti a soudu prvé stolice, na nějž se věc odkazuje, uložiti, aby o žalobním nároku v těchto mezích dále jednal a znovu rozhodl (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 9712.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 372-374.