Čís. 7007.

Okresní zřízenci a cestáři.
Předpis §u 24 zákona ze dne 17, prosince 1919, čís. 17 sb. z. a n. na rok 1920 nebyl ani změněn ani dotčen ustanovením §u 15 (4) zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. o úsporných opatřeních ve veřejné správě.
Pro účely zákona čís. 286/1924 pozbyl dočasně platnosti také předpis §u 10 zákona čís. 17/1920 o tom, že trvale ustanovený zřízenec — Čís. 7007 —
727
může býti propuštěn toliko na základě kárného řízení. Restrikčního zákona nelze zneužívati v ten způsob, že by byl trvale ustanovený zřízenec propuštěn, ale místo jeho bylo by obsazeno jiným zřízencem, byť i to byl zřízenec prozatímní nebo výpomocný.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1927, Rv I 1069/26.)
Dekretem okresní správní komise v Č. ze dne 10. října 1919 bylo žalobci uděleno místo okresního cestáře; dekretem ze dne 17. prosince 1923 byl ustanoven podle zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 17 z roku 1920 sb. z. a n. definitivním okresním cestářem; dekretem ze dne 16. května 1924 byla mu započtena tři válečná léta do služební doby; výnosem ze dne 4. července 1925, čís. 4782/1925 bylo mu oznámeno, že ho okresní správní komise, použivší zmocnění §u 28 zákona ze dne 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n. propouští od 1. srpna 1925 ze služeb zastupitelského okresu č-ského »na základě ustanovení citovaného zákona pro nezpůsobilost a nedostatečnou výkonnost služební«, že obdrží odbytné podle §u 9 odst. 2., nebude-li tomuto propuštění odporovati, jinak že by byl jeho odchod pokládán za nedobrovolný a bylo by mu vyměřeno odbytné podle §u 10. O stížnosti žalobcově usnesl se zemský správní výbor dne 5. října 1925, že stížnost, pokud vytýkala nedostatek poučení o právních prostředcích, zamítá a v ostatním ji odkazuje na pořad práva, protože jde o spor vzešlý ze služebních poměrů podle §u 24 zák. ze dne 17. prosince 1919, čís. 17 z roku 1920 sb. z. a n. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce jednak určení, že jeho propuštění ze služby není po právu, jednak odsouzení žalovaného zastupitelského okresu k plnění služebních požitků. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
První soud zamítl žalobu, protože prý restrikčním zákonem po dobu jeho účinnosti pozbyl platnosti odporující mu předpis §u 10 zák. čís. 17/1920 o předchozím disciplinárním řízení, protože prý soudu nepřísluší právo, by opatření o restrikci přezkoušel a opravoval, protože prý § 24 zákona čís. 17/1920 dotýká se jen takových sporů, jichž předmětem není propuštění ani podle §u 10 tohoto zákona, ani podle zákona čís. 286/1924 a protože prý rozhodnutí správních úřadů jest podle §u 15 restrikčního zákona konečné. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvního soudu, uváděje, že z propouštěcího dekretu je zjevno, že byl žalobce propuštěn na základě restrikčního zákona, že pohnutka, pro kterou bylo použito restrikčního zákona, je bez významu, že nešlo o propuštění disciplinární, že je lhostejno, šetřil-li zastupitelský okres předpisu §u 13 zák. čís. 286/1924, a že, když byla stížnost žalobcova usnesením zemské správní komise odkázána na pořad práva, soud první stolice skutečně o nároku žalobcovu rozhodl a že právním názorem správního úřadu při svém rozhodování vázán není. Důvody ty nejsou — Čís. 7007 —
728
dosti jasné, zejména v tom bodu, kde odvolací soud praví, že soud není vázán právním názorem správního úřadu, když není jasno, kterým právním názorem, a když přece oba nižší soudy v souhlasu s názorem zemského správního výboru pokládaly pořad práva za přípustný. Avšak odvolací soud praví dále, že první soud posoudil věc po stránce právní správně a schvaluje tudíž jeho důvody. S právním posouzením prvního a tedy ani druhého soudu nelze souhlasiti a jest naopak dovolání, uplatňující důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., oprávněno. Předem nutno si ujasniti otázku, zda tento spor náleží na pořad práva. Nižší soudy neodmítly s jedné strany žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, nýbrž zamítly ji jako bezdůvodnou, ale s druhé strany neobíraly se podstatou věci, pokládajíce za to, že nemají práva, by reštrikční opatření přezkoušely, a že rozhodnuti správních úřadů je konečné. Zůstává tedy nejasno, v čem ono věcné rozhodnutí vlastně záleží, jde tu zajisté o spor »vzešlý ze služebních poměrů« okresního zřízence, který by podle §u 24 zák. čís. 17/1920 na pořad práva náležel. Jest jen otázka, zda na tomto právním stavu bylo něco změněno zákonem čís. 286/1924. Otázku tu jest zodpověděti záporně, jak to nejvyšší soud již učinil v rozhodnutí ze dne 24. února 1927, čís. j. R I 18/27 (čís. sb. 6830), ve kterém šlo sice o obecního zřízence, což však vzhledem ke shodnému předpisu §u 24 zák. čís. 16 z roku 1920 nehraje role. Tyto předpisy o pořadu soudním nebyly ani změněny ani dotčeny ustanovením §u 15 (4) restrikčního zákona čís. 286/1924, protože tento § upravuje závazně příslušnost správních úřadů jen pro řízení při provádění úsporných opatření u státních zaměstnanců. Veřejnoprávní korporace (země, župy, okresy a obce) byly toliko zmocněny, by provedly úsporná opatření u svých zaměstnanců podle obdoby tohoto zákona. Nelze proto ve sporech z úsporných opatření u zaměstnanců těchto samosprávných svazů dovolávati se ustanovení §u 15 (4) zák. čís. 286/1924, které platí jen pro státní zaměstnance, a zůstal tudíž pro spory okresních zřízenců s okresy ze služebního poměru v platnosti předpis §u 24 zák. čís. 17/1920, jímž bylo řešení takových sporů výslovně vyhraženo pořadu soudnímu, při čemž — jak lze z důvodové zprávy seznati — měl zákonodárce pro toto ustanovení podstatné důvody. Restrikčním zákonem zabýval se nejvyšší soud také ještě v rozhodnutí ze dne 11. listopadu 1926, čís. j. Rv I 677/26-1 (čís. 6469), jímž byl spor obecního zřízence, který byl dán podle restrikčního zákona na odpočinek, řešen ve věci a bylo zkoumáno, zdali tu byly předpoklady §§ 4 a 28 restrikčního zákona. Nejvyšší soud nemá důvodu, by se v souzeném případě uchýlil od stanoviska dříve zaujatého. Je-li tomu tak, pak nutno propuštění žalobcovo podrobiti soudnímu přezkumu jak v jeho základu, tak v celém jeho obsahu a bude tudíž nutno zkoumati, zdali propuštění žalobcovo stalo se podle restrikčního zákona a zda stalo se právem. Jak již shora řečeno, odůvodnila okresní správní komise v propouštěcím výnosu propuštění žalobcovo předpisem §u 28 čís. 286/1924 a nezpůsobilostí a nedostatečnou služební výkonností. Z tohoto obsahu nelze přesně seznati, z jakého důvodu byl vlastně žalobce propuštěn, zdali z důvodu restrikce okresních zřízenců, při čemž nedostatečná služební výkonnost byla jen důvodem — Čís. 7007 —
729
výběru podle §u 14, či právě pro tuto nezpůsobilost a nedostatečnou služební výkonost, čili, zda propuštění stalo se podle restrikčního zákona, či s obejitím §u 10 zák. čís. 17/1920 z důvodu disciplinárního. Bude tudíž nutno zkoumati dvě otázky: 1. zdali propuštění žalobce stalo se skutečně к dosažení účele, vytčeného v §§ 4 a 28 zák. čís. 286/1924, by totiž omezen byl počet okresních cestářů na míru nezbytně nutnou; nemůže v tom směru záležeti na tom, že se okresní správní komise slovně o tento zákon opřela, nýbrž jen na tom, zdali tak skutečně podle tohoto zákona a v duchu zákona učinila; 2. a ve případě kladném, zdali při propuštění bylo postupováno podle směrnic vytčených v §§ 14 a 28 zák. pro výběr osob, jež mají službu opustiti. V obou těchto směrech tvrdil žalobce skutkové okolnosti a nabídl o nich důkazy v ten rozum, že jeho propuštění nebylo opatřením podle zákona čís. 286/1924 a že nebylo dbáno zásad §u 14 zák., nýbrž, že okresní správní komise použila restrikčního zákona, by ho pro domnělou nezpůsobilost a nedostatečnou služební výkonnost bez disciplinárního řízení, předepsaného v §u 10 zák. čís. 17/1920 propustila, ač prý k tomu neměla důvodu, protože zastával své povinnosti řádně a úplně. Naproti tomu tvrdila žalovaná strana pravý opak. Pro otázku uvedenou pod čís. 1 bude zejména také významno, zda jest pravdivým tvrzení žalobcovo, že okres zaměstnává 6 cestářů provisorních, že jsou 3 cestařská místa neobsazena a že jest v okresu zaměstnána také síla výpomocná. Také nebude bez důležitosti dopis okresní správní komise ze dne 13. srpna 1925, jímž oznámila žalobci, když se dne 10. srpna 1925 hlásil k nastoupení služby, že byl propuštěn a že na silnici byl služebně: přidělen výpomocný cestář. Obsah tohoto dopisu nebyl ani stranami ani soudem rozebírán a nelze ho tedy již nyní pro rozhodnutí ve věci zhodnotiti. Všeobecně možno uvésti jen toto: Zákon čís. 286/1924 jest přechodným právem výjimečným (jus singulare), které má sloužiti určitému úkolu a má — pokud jde o zaměstnance — umožniti veřejnoprávním svazům snížení počtu zaměstnanců také tehdy, kdyby podle dosavadních předpisů služební poměr proti vůli toho kterého zaměstnance nemohl býti ukončen. Proto ustanovuje § 30 (1), že po dobu účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti veškeré služební a pensijní předpisy i smlouvy tomuto zákonu odporující. Pozbyl tedy pro účely zákona dočasně platnosti také předpis §u 10 zák. čís. 17/1920 o tom, že trvale ustanovený zřízenec může býti propuštěn toliko na základě provedeného disciplinárního řízení, ale jen pro účely restrikčního zákona, totiž pro obmezení počtu zřízenců na míru nezbytně nutnou k obstarávání úkolů okresu. Nesmí tedy býti zneužíváno restrikčního zákona k odstranění trvale ustanoveného zřízence s obejitím předpisu §u 10 zák. čís. 17/1920 tak, že by byl propuštěn, ale že by bylo jeho místo obsazeno jiným zřízencem, byť i to byl zřízenec prozatímní nebo výpomocný. Ve příčině těchto prozatímních a výpomocných sil nebylo třeba předpisů restrikčního zákona o »nuceném odchodu«, neboť prozatímní zřízenec může býti podle §u 7 zák. čís. 17/1920 propuštěn — nebylo-li jinak smluveno — po šestinedělní výpovědi a výpomocný zřízenec může býti propuštěn podle obsahu smlouvy. Proto ustanovuje restrikční zákon v oddílu B) § 16 — Čís. 7008 —
730
(ohledně jiných zaměstnanců, než oněch, kteří jsou uvedeni v §u 1 zák. ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n.), že u nevypověditelných zaměstnanců má býti postupováno obdobně podle §u 9—15, kdežto přebyteční vypověditelní zaměstnanci mají býti propuštěni podle zákonných nebo smluvních ustanovení, platných pro zrušení jejich služebního poměru. Kdyby byl propuštěn zřízenec trvale ustanovený a nahražen zřízencem výpomocným, který by byl k tomu cíli teprve přijat, nebylo by dosaženo obmezení zaměstnanců. Kdyby však byl nahražen výpomocným zřízencem, který již ve službě byl, zmenšil by se sice počet o jednoho, ale byl by tím obcházen předpis §u 10 zák. čís. 17/1920, protože restrikční zákon předpokládá, že definitivní zaměstnanec má býti jen tehdy zbaven činné služby, není-li třeba, by byl jiným nahražen, a jen za tohoto předpokladu pozbyl § 10 zák. čís. 17/1920 dočasně platnosti. Proto zákon přihlížel podle možnosti k tomu. by odcházející síly nebyly ve svých nabytých právech zkráceny a proto vytkl směrnice v §u 14 (motivy tisk 5009/1924), Proto očekával sociálněpolitický výbor, že budou propuštěni především ti, kdož mají nebo budou míti brzy vyslouženo a kdož mají již nárok na plné požitky odpočivné (motivy tisk 5021 posl. sněm. a tisk 2060 senátu). Odporovalo by tedy duchu zákona a úmyslu zákonodárců, kdyby ve případě nutnosti restrikce sáhlo se nejprve po síle definitivní, ale ve službě by se ponechala síla prozatímní nebo výpomocná, třeba lépe kvalifikovaná. Dopustil-li se trvale ustanovený zřízenec ve své služební činnosti poklesků a použije-li veřejnoprávní korporace právem restrikčního zákona, může ovšem použiti tohoto důvodu podle §u 14 zákona při výběru osoby, která má službu opustiti, ale jinak — nejde-li o reštrikční zákon — může takových poklesků použiti jen za podklad disciplinárního řízení podle §u 10 zák. čís. 17/1920. Protože ve směrech shora pod čís. 1. a případně i pod čís. 2. uvedených chybí skutková zjištění, nelze toho času ve věci rozhodnouti a protože vada sahá až do první stolice, bylo postupovati podle §u 510, 513 a 496 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

Č. 14906. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 126-127.