NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4989.

Zákonné zástavní právo zasílatele na zboží zaniká, jakmile vydal dopravní listiny příjemci zboží a tento si zboží vyzvedl. Tím, že se dostalo zboží znovu do moci zasílatelovy, neobživlo jeho zástavní právo. Lhostejno, zda se zasílatel vzdal moci nad zbožím dobrovolně, či nedobrovolně.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, Rv I 354/25.)
Žalobě příjemce zboží proti zasílateli o vydání bedny zboží bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Jest správným, že žalovaný měl zákonné zástavní právo na dopravované zboží pro dovozné 52 Kč 20 h, pokud se týče 59 Kč 20 h, jež žalobkyně nezaplatila (čl. 382 obch. zák.), pokud toto zboží měl v moci nebo pokud byl s to, s ním nakládati. Bylo zjištěno, že žalobkyně obdržela od žalovaného doklady a listiny, by si mohla bednu na dráze vyžádati, že však žalobce nezaplatil všech poplatků, jež lpěly na dopravovaném zboží. Žalobkyně vybrala si na základě vydaných jí listin tuto bednu a žalovaná sama přiznává, že žalobkyně 5. května 1924 skutečně nějakou dobu měla držbu bedny. Bylo zjištěno, že zaměstnanec žalovaného Josef S. od zaměstnanců žalobkyně, kteří dopravovali bednu z nádraží, žádal, aby mu ji vydali, a že tito mu ji vydali skutečně, takže tímto způsobem dostala se bedna zase do držby ža- lované strany. V okamžiku, kdy žalobkyně nabyla držby, zaniklo zákonné právo žalované dle čl. 382 obch. zák. Způsobem, jímž žalovaná nabyla opětné držby dopravovaného zboží, její zákonné zástavní právo k dopravovanému zboží neožilo (nebylo znovu založeno), neboť žalovaná nenabyla držby zboží na základě dopravní smlouvy, nýbrž po vydání listin a odebrání dopravovaného zboží žalobkyní způsobem, který zákonného zástavního práva nezakládá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy vykládají ustanovení čl. 382 obch. zák. zcela správně, majíce za to, že zákonné zástavní právo žalované firmy jako zasílatele k spornému zboží zaniklo, jakmile dopravní listiny o něm odpůrkyni vydala a tato si zboží vyzvedla, takže žalovaná firma pozbyla jeho úschovy a moci, jím vládnouti. Pro jejich názor svědčí doslov zákona. Názor dovolatelky, že zaniknuvší zástavní právo obživne, když se dopravované, ale z moci zasílatelovy uniklé zboží do jeho moci zase vrátí, nemá v zákoně opory. Z obratu, že zboží musí býti ještě v úschově, nutno souditi, že zástavní právo k němu zasílateli již nepřísluší, tedy neobživlo, přišlo-li znovu do jeho moci. Rovněž není v zákoně podkladu pro rozlišování, zda zasílatel pozbyl moci nad zbožím dobrovolně či nedobrovolně. Zákon sám takto nerozeznává. Ostatně by v projednávaném případě ani nebylo lze mluviti o tom, že žalovaná firma moci nad zbožím pozbyla nedobrovolně, když, jak zjištěno, žalobkyni zaslala a odevzdala dopravní listiny, na základě kterých bylo lze zboží na dráze vyzvednouti, v uzavřené obálce s nezaplaceným účtem. Tím se jasně moci nad zbožím vzdala, než ještě dostala za ně zaplaceno, a žalobkyně také jen mohla seznati, co a zač má platiti. Na tom nemění nic, že posel žalované měl příkaz, listiny donésti zpět, nebude-li účet zapraven, neboť odevzdáním listin zanikla moc žalované strany nad zbožím bez ohledu na tuto výhradu. Zaniklo-li zástavní právo dovolatelčino a neobživlo-li, jak dolíčeno, ani návratem zboží do její moci, netřeba se obírati otázkou, zda se způsob tohoto návratu dá srovnati s právním řádem.

Citace:

č. 4989. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 845-846.