Č. 11491.

Zaměstnanci veřejní: * Na opatření úřadů, jimiž byly upraveny odpočivné požitky t. zv. staropensistů narozených v r. 1865 nebo dříve, vztahuje se předpis § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb. od 1. ledna 1930 bez ohledu na to, zda byly určeny odpočivné požitky osob těch již podle zákona č. 70/1930 Sb. či nikoliv.
(Nález ze dne 22. října 1934 č. 14614/32.)
Věc: Julius R. v U. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bra- tislavě o úpravu odpočivných požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: St-l, narozený podle spisů správních r. 1860, byl za bývalé vlády uherské lesmistrem ve službách státních lesů, naposled sloužil v Ž. na Slovensku. V roce 1906 byl dán na odpočinek. Od roku 1906 bydlel v U. Podle sdělení ředitelství státních lesů v U. z 5. března 1922 zaslaného generálnímu fin. ředitelství v Bratislavě byla st-li výplata pense dnem 28. února 1922 tímto ředitelstvím zastavena a žádost st-lova o převzetí pense postoupena gfř v Bratislavě.
Výměrem gfř z 30. července 1923 byla st-li od 1. ledna 1923 poukázána zvýšená pense podle vl. nař. č. 298/1921 Sb. s doplatkem na zvýšenou pensi od 1. září 1919 do 31. prosince 1922. Dále poukázalo gfř st-li drahotní výpomoc s doplatkem za dobu od 1. září 1919, mimořádnou drahotní výpomoc s doplatkem od 1. listopadu 1919, nouzovou výpomoc s doplatkem od 1. listopadu 1920, a vyslovilo, že st-lova pense se přejímá k tíži republiky Čsl. a že úpravu pense podle vl. nař. č. 247/1922 Sb. provede ředitelství stát. lesů v Ž. Ze spisů správních je dále zřejmo, že úpravu st-lových odpočivných požitků podle zákona č. 99/1921 Sb. a vl. nař. č. 247/1922 Sb., dále podle zák. č. 287/1924 Sb. a zák. č. 80/1928 Sb. provádělo řed. stát. lesů a statků v Ž.
Nař. rozhodnutím gfř bylo rozhodnutí tohoto úřadu z 30. července 1923 zrušeno v podstatě z toho důvodu, že rozhodnutí toto spočívá na mylném skutkovém podkladě, ježto podle předloženého opisu naturalisační listiny bylo st-li čsl. stát. občanství uděleno podle úst. zák. č. 152/1926 Sb. rozhodnutím min. vnitra z 20. prosince 1929 a st-l státoobčanskou přísahu složil dne 3. března 1930, kterýmžto dnem se stal teprve občanem československého státu, kdežto až dosud byl příslušníkem státu maďarského a jako takový neměl nároku na převzetí svých odpočivných požitků státem československým. Dále vyslovilo gfř nař. rozhodnutím , že st-l z důvodů právě uvedených neměl jako uherský nepřevzatý staropensista ani nároku na úpravu odpočivných požitků podle zák. č. 99/1921 Sb. a vl. nař. č. 247/1922 Sb., jakož i podle zák. č. 287/1924 Sb. a č. 80/1928 Sb. po dobu do nabytí čsl. stát. občanství, a že budou proto veškery výměry o tom příslušným k tomu ředitelstvím stát. lesů a statků z Ž., které je vydalo, odvolány. Současně převzalo gfř na základě usnesení vlády z 11. prosince 1926 a podle vynesení min. financí z 30. prosince 1926 prozatímně st-lovy odpočivné požitky na účet čsl. státu, s účinností od 1. dne měsíce následujícího po složení státoobčanské přísahy, t. j. od 1. dubna 1930 počínajíc a vyslovilo, jaké odpočivné požitky počínajíc tímto dnem se st-li podle zák. č. 287/1924 Sb. přiznávají s tím, že dosavadní odpočivné požitky se dnem 31. března 1930 zastavují. Dále vyslovil žal. úřad, že st-li budou vzhledem k tomu, že st-l byl až do získání čsl. stát. občanství příslušníkem státu maďarského, za dobu do 31. března 1930 přiznány na místo dosud st-li vyplacených odpočivných požitků tyto požitky v nové výměře a to zálohou na účet státu maďarského a přeplatek vzniklý výplatou dosavadních odpočivných požitků za uvedenou dobu bude st-li s příslušným zřetelem na ustanovení odst. 2 § 9 zák. č. 287/1924 Sb. předepsán k náhradě. Konečně bylo nař. rozhodnutím vysloveno, že žádosti st-lově o ponechání dosavadního stavu st-lovy pensijní záležitosti beze změny nebylo možno vyhověti, že údaje této žádosti o tom, že st-l byl před státním převratem a potom i nadále zůstal domovským právem příslušný na území nynějšího státu československého, jsou ve zřejmém rozporu s obsahem již uvedené naturalisační listiny, podle níž st-l byl až do nabytí čsl. stát. občanství příslušníkem státu maďarského, a že podle příslušných platných předpisů je domovská příslušnost nerozlučně spjata se státním občanstvím.
Rozhodnutí toto je označeno jako konečné.
Nss maje rozhodovati o stížnosti musil z důvodu své vlastní příslušnosti (§ 4 zák. o ss) v prvé řadě zkoumati, zda nař. rozhodnutí bylo vydáno poslední přípustnou instancí správní, jak to vyžaduje předpis § 5 zák. o ss. V tomto směru pak dospěl nss k následujícím závěrům: Jde o otázku, zda a od které doby příslušejí st-li odpočivné požitky na účet čsl. státu, resp. o otázku, zda žal. úřad mohl právem zrušiti svůj dřívější výměr z 30. července 1923, jímž st-lovy odpočivné požitky byly přejaty k tíži republiky československé a jímž provedena byla zároveň jejich úprava podle vl. nař. č. 298/1921 Sb.
Podle stavu, jaký zde byl před vydáním nař. rozhodnutí, byl st-l bývalým uherským státním úředníkem na odpočinku, jehož odpočivné požitky byly převzaty k tíži republiky Československé a byly pak upravovány podle předpisů státu československého. Byl tedy st-l státním úředníkem toho druhu, jaký má na mysli § 1 zákona č. 103/1926 Sb. a na kterého by se § 1 plat. zákona byl vztahoval, kdyby nebyl býval přeložen do výslužby ještě před jeho účinností. Byl-li však st-l státním zaměstnancem tohoto druhu, dopadá na něho ovšem i předpis § 1 zák. č. 70/1930 Sb. Že tomu tak je, plyne a contrario i z předpisu § 12 zák. č. 70/1930 Sb., jímž byla vláda zmocněna užiti zásad tohoto zákona za určitých předpokladů i na župní zaměstnance, obecní a obvodní notáře na Slov. a Podk. Rusi. Vztahuje se tedy § 1 cit. zák. č. 70/1930 Sb. i na úředníky bývalého státu uherského, jejichž odpočivné požitky byly převzaty na účet státu československého. Pak ovšem se zákon č. 70/1930 Sb. zásadně vztahuje i na st-le.
Podle § 8 odst. 2 tohoto zákona platí ustanovení §§ 151 a 200 platového zákona od vyhlášení tohoto zákona obdobně pro zaměstnance ve výslužbě a pro pozůstalé, jichž se týče zákon č. 103/1926 Sb., tedy pro zaměstnance ve výslužbě, na které se za jejich aktivního poměru vztahoval zákon platový. Ustanovení toto platí podle § 8 odst. 3 ode dne určeného v § 10 i pro osoby, na něž se vztahuje tento zákon, tedy i pro staropensisty, kteří se ve svém aktivním poměru již nedočkali účinnosti zákona platového. V § 10 zákona č. 70/1930 Sb. pak se stanoví, že odpočivné platy podle tohoto zákona příslušejí oprávněným zaměstnancům narozeným v r. 1865 nebo dříve od 1. ledna 1930, osobám narozeným pak později od termínů v zákoně tom dále určených (srov. i § 6 odst. 4 zák. č. 204/1932 Sb.). Stanoví-li tedy § 8 odst. 3 zák. č. 70/1930 Sb., že ustanovení §§ 151 a 200 plat. zákona platí ode dne určeného v § 10 i pro osoby, na něž se vztahuje tento zákon, tedy pro t. zv. staropensisty, může ustanovení to míti jen ten smysl, že ustanovení §§ 151 a 200 plat. zák. platí pro ně ode dne, od kterého jim příslušejí odpočivné platy podle tohoto zákona, tedy pro osoby narozené v r. 1865 nebo dříve od 1. ledna 1930. Z ustanovení tohoto nelze dovoditi, že by dnem, od kterého t. zv. staropensistům příslušejí odpočivné platy podle tohoto zákona, bylo možno rozuměti den, od kterého jim odpočivné požitky podle tohoto zákona již skutečně byly přiznány, ani nelze předpisu tomu rozuměti tak, že by účinnost předpisu §§ 151 a 200 plat. zákona předpokládala skutečné provedení úpravy odpočivných požitků podle zákona č. 70/1930 Sb., ježto z textu zákona smysl takový dovoditi nelze (srov. na př. odlišný text zákona č. 80/1928 Sb. v § 1, kde předpokladem nároku na příplatek k odpočivným požitkům je okolnost, zda dotyční zaměstnanci byli účastni propočítání služební doby — — — a nález Boh. A 9532/31).
Z úvah těchto plyne, že na opatření úřadů, jimiž byly upraveny odpočivné požitky t. zv. staropensistů narozených v r. 1865 nebo dříve, platí předpis § 151 plat. zákona od 1. ledna 1930 bez ohledu na to, zda odpočivné požitky podle zák. č. 70/1930 Sb. byly osobám těm již fakticky přiznány, či nikoli. Pak ovšem platí předpis § 151 platového zákona vzhledem k tomu, že st-l je narozen podle spisů správních v roce 1860, od 1. ledna 1930 i na st-le a měl tedy st-l právo dovolati se podle § 151 odst. 2 platového zákona rozhodnutí úřadu ústředního, t. j. ministerstva financí. Je tedy stížnost podaná k nss-u nepřípustná, ježto však st-l byl k podání stížnosti té sveden nesprávným právním poučením, jehož se mu v nař. rozhodnutí dostalo v ten rozum, že rozhodnutí to je rozhodnutím konečným, nezbylo než nař. rozhodnutí pro tuto podstatnou vadu řízení správního zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 11491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 375-378.