Čís. 4097.

V tom, že k plnění naturální stravy povinný odstěhoval se ze svého původního bytu do jiného obydlí v téže obci, nelze spatřovati porušení smlouvy, jež by o sobě opodstatňovala náhradní nárok oprávněného na plnění peněžité.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1924, Rv I 864/24.) Žalobce postoupil žalovaným domek č. p. 258 ve V. a vymínil si jako doživotní výměnek mimo jiné poskytování stravy při společném stole. Žalovaní odstěhovali se po čase do jiného domku ve V. a neposkytovali žalobci nadále stravy. Žalobě o zaplacení peněžité náhrady za stravu oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání, jež uplatňuje dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., přiznati jest oprávnění. Žalobce domáhá se na žalovaných náhrady za stravu, jíž mu žalovaní měli při společném stole poskytovati, jedině proto, že se dne 27. listopadu 1922 z domu č. p. 258 ve V., v němž strava měla býti poskytována, odstěhovali a od tohoto dne mu stravy neposkytovali. Žalobce neuvedl, že na žalovaných žádal poskytnutí stravy v domě, kamž se přestěhovali, a ze sporného jednání vysvítá, že se nepokládá za povinna, na stravu k žalovaným do jejich nového obydlí docházeti a že tedy zaviněné prodlení žalovaných spatřuje jíž v tom, že se žalovaní do jiného domu přestěhovali. Uvádí-li se ve sporu, že prvžalovaný byl po nějaký čas na práci v cizině a spolužalovaná že po tu dobu sloužila a nevařila, vztahuje se okolnost tato dle přednesu stran na dobu od srpna 1923 do listopadu 1923 a nepřichází tedy ve zřetel pro otázku prodlení, jež se tvrdí již ode dne odstěhování t. j. 27. listopadu 1922. Oba nižší soudy řeší spornou věc jedině s hlediska, že dle povahy věci jest prý místem plnění dům č. p. 258 ve V. a že jenom tam jest stravu poskytovati, naproti tomu že žalobce není povinen, by si na stravu k žalovaným jinam docházel, byť i to bylo v témže místě v jejich novém obydlí, jež dle tvrzení stran jest od domu č. p. 258 200 m vzdáleno. Nejvyšší soud nepokládá tento názor za správný a s hlediska rozumného výkladu smluv (§914 obč. zák.) za přípustný. I když lze připustiti, že při ujednání smlouvy bylo myšleno na to, že obě strany zůstanou v domě č. p. 258 a že tam bude strava poskytována, nelze smlouvu vykládati dle písmeny, že by jenom v tomto domě závazek ten plněn býti mohl a směl, nýbrž dle účelu a úmyslu jejího se zřetelem na zásady poctivého právního styku a s tohoto druhého hlediska nelze o tom pochybovati, že tato povinnost může býti splněna bez jakékoli citelnější újmy pro smluvní zájem žalobcův i v novém obydlí žalovaných, buď na ten způsob, že si tam na stravu sám, není-li mu to z důležitých příčin nemožno, dojde nebo že mu žalovaní stravu k jeho vyzvání donesou, kdyžtě jde o vzdálenost pouhých 200 m, jak se tvrdí. Závazkem neměli býti zajisté povinní připoutání na vždy na dům č. p. 258; přestěhovali-li se snad i z vážných důvodů hospodářských o 200 m dále, nemůže v tom býti spatřováno porušení smluvního závazku, když lze mu vyhověti způsobem shora naznačeným. Bylo by chikanou na straně žalobce, kdyby z toho důvodu bez důležitých příčin odepíral přijímati stravu, jemu z nového obydlí nabízenou zrovna tak, jako na žalovaných, kdyby mu stravu při společném stole odepírali proto, že pro nemoc nebo z jiných důležitých příčin nemohl se dostaviti ku společnému stolu. Žalobce však ani v žalobě ani při ústním jednání netvrdil, že žalované žádal, aby mu poskytovali stravu v novém svém obydlí a že mu poskytnutí stravy odepřeli. Ježto jen v tomto případě bylo by lze mluviti o zaviněném porušení smluvního závazku, jež by žalobce opravňovalo, žádati místo odepřené naturální stravy náhradu na penězích (§ 1295 obč.zák.), není žalobní nárok odůvodněn a bylo proto oprávněnému dovolání vyhověti, a změnou obou nižších rozsudků uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 4097. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 161-163.