Čís. 5311.

Snoubenec jest oprávněn stěžovati si do usnesení, jímž bylo rozhodnuto o (jeho) návrhu na zřízení věna.
Věno jest určiti v cestě nesporné a soud jest oprávněn uložiti též jeho zaplacení.
Povinnost vyvěniti dceru trvá i pro druhý sňatek, třebas dcera při prvém sňatku věna nežádala.
Povinnost vyvěniti dceru neřídí se jen dle jmění rodičů, nýbrž přicházejí v úvahu i služební příjmy a lze po případě uložiti povinnost ku vyvěnění i ve splátkách.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, R II 258/25.)
Věnceslava S-ová, rozená H-ová, hodlajíc se po druhé provdati za Oldřicha D-a, domáhala se na svém otci Matouši H-ovi vyplacení věna 200 000 Kč. Tehdejší snoubenec, pozdější manžel Oldřich D. se k žá- dosti připojil. Soud prvé stolice určil věno na 10 000 Kč. Rekursní soud vyhověl stížnosti Věnceslavy S-ové a Oldřicha D-a potud, že uložil Matouši H-ovi vyplatiti věnem 5 000 Kč do 14 dnů a dále 6 000 Kč ročně v měsíčních splátkách až do doby, kdy vstoupí do výslužby. Důvody: Věnem jest dle §u 1218 obč. zák. jmění, které manželka nebo někdo jiný za ni mužovi dá nebo slíbí, by se mu ulehčil náklad, jejž manželství s sebou přináší. Z pojmu věna vyplývá, že pro vyměření věna směrodatnými jsou jednak stav manželů v době uzavření sňatku, poněvadž podle manželova stavu řídí se v první řadě domácnost a její náklady, jednak stav a jmění osob, povinných k poskytnutí věna v čase uplatňování dotačního nároku a slušný zřetel na to, by hospodářská existence povinného nebyla ohrožena a podryta. Nárok na věno vzniká sňatkem (§ 1220 obč. zák.), nepomíjí však, nebylo-li hned při sňatku požadováno a nepomíjí ani v případě, když dcera nebo vnučka, provdavší se poprvé, věna vůbec nežádá, pokud se ho ovšem jasně a určitě způsobem každou pochybnost vylučujícím nevzdala, a provdá-li se pak po druhé. Nemá-li dcera vlastního jmění, jsou dle §u 1220 a §u 141 a 143 obč. zák. v první řadě rodiče povinni, by jí věno dali a to nejprve otec. Není sporné, že Věnceslava D-ová narodila se z Marie H-ové v době, kdy tato provdána byla za inž. Matouše H-a po uplynutí 180 dnů po uzavření sňatku a před uplynutím 300 dnů před rozloučením manželského svazku a správně odkázal soud prvé stolice otce inž. Matouše H-a s jeho námitkou, že Věnceslava D-ová není jeho přirozenou dcerou, na předpisy §u 138 a 158 obč. zák. Nárok na věno vzniká sňatkem. Oddacím listem okresní politické správy v K. ze dne 21. května 1925 jest dokázáno, že Věnceslava S-ová, rozená H-ová, byla u tohoto úřadu oddána s úředníkem Oldřichem D-em dne 18. května 1925, čímž padá námitka stěžovatele inž. Matouše H-a, že Oldřich D. nehodlá pojmouti Věnceslavu S-ovou za manželku. Pokud tvrdí inž. Matouš H. ve stížnosti, že Oldřich D. nepožaduje věna, poukazuje se na písemné podání Oldřicha D-a ze dne 14. ledna 1925, kterým se tento připojuje k žádosti Věnceslavy S-ové o určení přiměřeného věna, a na to, že také Oldřich D. si stěžuje do nízké výměry věna. Ostatně muže nevěsta žádati věno, i když muž ho nežádá, poněvadž věno se dává nejen k prospěchu mužovu, nýbrž i manželky, jak plyne z předpisu §u 1229 obč. zák. Nerozhodno je pro nárok Věnceslavy D-ové, že se při rozvodu manželství s Drem S-em vzdala nároku na výživné pro sebe i své dítě, rozhodno jest jedině, že Věnceslava D-ová vlastního jmění nemá (§§ 1219 a 1220 obč. zák.). Ostatně, i kdyby se byla nároku na výživné pro svou osobu nevzdala, pozbyla by ho opětným sňatkem. Inž. Matouš H. jest tedy jako otec povinen, by své manželské dceři dal věno přiměřené jeho stavu a jmění a stavu manžela Oldřicha D-a. Oldřich D. byl obchodníkem a jest dle oddacího listu úředníkem v Praze. Otec inž. Matouš H je báňským inspektorem v D., podruhé ženat, nemá kromě dcery Věnceslavy D-ové žádných dětí, stará se tedy pouze o druhou manželku, která ovšem jest nemocna tuberkulosou a potřebuje lázeňského léčení. Většího movitého a nemovitého majetku nemá, nýbrž pouze hotovost a cenné papíry ve výši 16 908 Kč. Že by měl větší majetek, nemohlo býti vyšetřeno a navrhovatelé nemohli osvědčiti. Jest sice pojištěn na 25 497 Kč, ale pojištěný kapitál bude mu vyplacen teprve při vstupu do výslužby a není známo, v jaké valutě, ježto pojištěn jest u vídeňské pojišťovny, takže toto pojištění nepřichází zatím jako jmění v úvahu. Za to má inž. H. značné služné jako báňský inženýr dle vlastního údaje 66 516 Kč ročně, vedle naturálních požitků, jako bezplatného bytu a otopu. Vzhledem k tomu pokládá rekursní soud věno, ustanovené soudem prvé stolice na 10 000 Kč, za nízké a na odůvodněnou stížnost manželů D-ových je zvýšil, přizpůsobil je však jednak účeli věna jako příspěvku k ulehčení nákladů, jež manželství s sebou přináší, jednak jmění dodatečně povinného otce, jehož jmění pozůstává hlavně ve služném, tedy v požitcích měsíčně pobíraných. Uložil proto otci inž. H-ovi, by jako věno zaplatil dceři Věnceslavě D-ové do 14 dnů hotově 5 000 Kč a aby jí pak platil ročně 6 000 Kč v měsíčních stejných splátkách počínaje dnem 1. června 1925. Hotové placení 5 000 Kč odůvodněno jest většími potřebami při uzavření sňatku, zejména nutností opatřiti zařízení pro domácnost, roční plat 6 000 Kč pak jest jistě přiměřený ročnímu služnému otce, který se stará pouze o nemocnou manželku, má roční služné 66 000 Kč a bezplatný byt a otop. Tento roční příspěvek může ovšem otec poskytovati pouze po dobu, po kterou bude v činné službě, kdežto po vstupu do výslužby odpadne mu pohyblivá tantiema asi 36 000 Kč ročně, takže bude odkázán jen na výslužné asi 24 000 Kč ročně a příspěvek na domácnost provdané dcery nebude s to platiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Věnceslavy D-ové a Oldřicha D-a ani dovolacímu rekursu Matouše H-a.
Důvody:
Neprávem stěžuje si Matouš H. do toho, že rekursní soud přijal a vyřídil rekurs manžela Oldřicha D-a do určení věna. Ovšem nemá dle §u 1225 obč. zák. práva na věno, pakli si je nevymínil. Ale § 1221 obč. zák. stanoví, že soud má určiti věno na žádost snoubenců. Tím přiznává snoubenci a napotomnímu manželi oprávnění, aby o určení věna žádal a dává-li mu právo k žádosti, propůjčuje mu zároveň též oprávnění k rekursu proti rozhodnutí o žádosti. Ve věci samé nejsou dovolací rekursy Oldřicha D-a, Věnceslavy D-ové a Matouše H-a opodstatněny, a lze poukázati stěžovatele na správné důvody rekursního soudu а k vývodům dovolacích rekursů připojili jen toto: Není zmatkem řízení, ba nezakládá ani nesprávnosti rozhodnutí, vyměřil-li rekursní soud věno v řízení nesporném a uložil otci vyplacení jednak v hotovosti, jednak ve způsobě dočasné renty, měsíčně splatné. Že věno určiti je cestou nespornou, jest blíže odůvodněno v nálezu repertoria čís. 178, na jehož důvody se stěžovatel odkazuje. Není správným názor Matouše H-a, že nesporný soudce má toliko věno určiti, nikoli však uložiti jeho zaplacení a že o výplatu dlužno žalovati zvláštní žalobou, takže nesporný soudce nemá určovati lhůty pariční, ježto usnesení nesporného soudce není prý vykonatelno proto, že ani v zákoníku občanském ani v nesporném patentu to není ustanoveno. Vždyť dle §u 1 čís. 6 ex. ř. a §u 12 nesp, říz. jsou rozhodnutí nesporného soudce vykonatelná, tvoří titul exekuční, takže tento soud, určuje věno, může určiti nejen výší, nýbrž i lhůty k plnění dle okolností případu se slušným ohledem na obě strany. Námitka Matouše H-a, že není přirozeným otcem Věnceslavy D-ové, je nerozhodna. Po zákonu jest Matouš H. jejím otcem, narodila-li se po 180. dni od uzavření sňatku až do 300. dne po rozloučení manželství. To nižší soudy zjistily. Otázku nedostatku manželského původu nelze ani v řízení nesporném řešiti. A když Matouš H. si nevymohl rozsudek na oduznání manželského původu, nemá možnosti v tomto řízení nedostatek takového původu namítati. Řízení není proto kusé, že nebyly provedeny důkazy o tom, že Věnceslava D-ová není jeho přirozenou dcerou. Rovněž není správným názor otce Matouše H-a, že povinnost, vyvěniti dceru, trvá jen při prvém provdání, nikoli však pro druhý sňatek. To ze zákona vyčisti nelze. Naopak ze znění §u 1223 obč. zák. plyne, že pro druhý sňatek nemá dcera nároku na věno jen tehdy, když věno už obdržela. Z toho však plyne úsudek, že, neobdržela-li ho, nároku neztratila, i když je při prvém sňatku nežádala. Povinnost vyvěnění dcery nezaniká tím, že se provdá a napřed nebo při sňatku věna nežádá. V nežádání věna při prvém sňatku nelze o sobě spatřiti vzdání se nároku mlčky. Vždyť pouhé nežádání nutně a bez pochyby nesvědčí vůli, vzdáti se zákonného nároku, muže míti důvody jiné a proto pouhé mlčení nutně nesvědčí vůli, že dcera se nároku vzdává (§ 864 obč. zák.). Proto Věnceslava D-ová nezbavila se nároku na věno, když ho při prvém sňatku nežádala. Také je nerozhodno, že se žadatelka znovu provdala a vzdala se výživného od prvého manžela, s nímž manželství je rozloučeno. Výměra není nepřiměřena. Nelze přisvědčiti ani otci Matouši H-ovi, že věno je vyměřeno přemrštěně ani manželům D-ovým, že je nepřiměřené a nedostatečné. Neprávem soudí Matouš H., že při výměře přichází v úvahu jen jeho jmění (hotovost, nemovitosti, pohledávky a tak podobně) a nikoli jeho služební příjmy. Zákon v §u 1221 obč. zák. klade za podmínku i za mez určení věna na straně rodičů mohoucnost a nerozeznává, lze-li rodičům vyplatiti věno hned nebo později. Vyšetří-li se tedy, že rodiče nemohou vyvěniti dceru hned, že však ji mohou vyvěniti z příjmů, které později budou splatný, lze jim uložiti povinnost k vyvěnění dle vyšetřených poměru, jak ji budou moci vyvěniti, třeba ve splátkách. Vysoký příjem služební 66 516 Kč vedle bytu a otopu umožňuje Matouši H-ovi, aby z něho ve splátkách věno zřídil, a nelze říci, že by pro jedinou dceru, i když se musí starati o nemocnou ženu, ze svého ročního příjmu nemohl na věno odložiti necelou jedenáctinu po krátkou dobu, co ještě bude aktivně sloužiti, a vedle toho vyplatiti necelou třetinu ze svých úspor. Ale vyšší věno nebylo by jeho mohoucnosti přiměřeno, přihlédneme-li k tomu, že musí v prvé řadě pečovati o nemocnou manželku a její léčení, které zajisté vyčerpává příjmy jeho značnou měrou, а k tomu, že je povinen udržovati vyšší životní úroveň vzhledem k svému postavení v závodě a společnosti. Proto nebylo rekursům vůbec vyhověno.

Citace:

Čís. 5311. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 383-386.