Čís. 14935.
Odpůrci žalobu je zamítnouti, vrátil-li žalovaný ještě před podáním žaloby dlužníku, co z jeho jmění ušlo odporovatelným jednáním.
(Rozh. ze dne 6. února 1936, Rv II 311/34.)
Nižší soudy nevyhověly žalobě znějící na prohlášení bezúčinnosti placení určitého obnosu Stanislavem S. Ferdinandu S. v poměru k žalobkyni, odvolací soud proto, že zjistil, že žalovaný Ferdinand S., byv upozorněn na možnost odpůrčí žaloby, vyplacenou částku ještě před podáním žaloby vrátil Stanislavu S.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 8 odpůrč. řádu z r. 1914 přísluší sice odpůrčí nárok věřiteli, jehož pohledávka Je vykonatelná, jest-li exekuce, vedená na jmění dlužníkovo, nevedla k uspokojení věřitelovu, nebo je jisto, že by k uspokojení byla nevedla. Vzniká tedy odpůrčí nárok, jakmile pokus exekuce selhal, nebo je pravděpodobno, že by selhal. Odpůrčí nárok lze uplatniti jak žalobou tak i námitkou. Žalobní prosbou lze pak věřiteli dle § 13 odp. ř. požadovati vše, co mu odporovatelným jednáním ze jmění dlužníkova ušlo, nebo bylo zcizeno, nebo čehož se vzdal, potud, pokud toho potřebuje k uspokojení své pohledávky; není-li to možno, musí odpůrce žalobcův dáti náhradu' škody. Nedomáhá se tedy odporovatel neplatnosti odporovatelného jednání, nýbrž jest předpokladem odpůrčího nároku bezúčinnost odporovatelného jednání. Ž toho se podává, že podmínky odpůrčího nároku: vykonatelná pohledávka žalobcova, bezvýslednost exekuce ve jmění dlužníkovo a rozmnožení majetku žalovaného odporovatelným jednáním' musí tu bytí nejen v době bezvýslednosti exekuce, nýbrž i v den podání odepřel žaloby (§§ 12 a 13 odp. ř.). Na tom nemůže nic změniti lhůta k odporu, neboť, byla-li žaloba podána ke konci lhůty, nutno i potom zkoumati, zda v době jejího podání jsou dány její předpoklady. Podmínkou žaloby jest, aby věřitelova pohledávka byla ze jmění dlužníkova v čas podání žaloby nedobytnou. Žalovanému přísluší tudíž obrana, že dlužník má ještě jiné jmění, nežli ono, na něž byla exekuce vedena, z něhož může věřitel dojiti uspokojení. Je-li tedy nižšími soudy v souzeném případě zjištěno, že žalovaný obnos 70000 Kč, jenž od dlužníka obdržel, tomuto vrátil ještě před podáním odpůrčí žaloby, že tedy odporovatelné jednání odčinil před žalobou, pak neměl žalovaný v den podání žaloby majetku, jenž naň přešel ze jmění dlužníkova, byl tu v den odpůrčí žaloby stav, jaký byl před odporovatelným jednáním a nemůže se věřitel více hojiti u žalovaného z majetku naň přešlého od dlužníka. Mimo to není odpůrčí žaloba přípustnou proto, že dlužník vrácením 70000 Kč nabyl opětně majetku, z něhož věřitel musí na prvním místě hledati uspokojení své vykonatelné pohledávky; zda žalobce o tomto vrácení odporovatelného plnění v čas podání odpůrčí žaloby věděl čili nic, je nerozhodné. V den podání odpůrčí žaloby nebylo tu jejích předpokladů a proto právem nižší soudy žalobu zamítly.